Módě podléhá úplně vše, oblečení, účesy, nábytek, karosérie aut. A nutně tedy i piva. I když u piv jsou ty módní vlny poněkud specifické.

Pivní módní vlny nepřicházejí z Paříže, ale vlastně skoro všechny sem s nějakým zpožděním (které se stále zkracuje, na to pozor!) došplouchnou z USA. Ostatně z Ameriky přišla sama móda mikropivovarů, nových pivních stylů, znovuobjevování těch zapomenutých, zkrátka celá ta ohromná současná renesance pivního života, do té doby spokojeně zavlažovaného jen ležáky z velkých fabrik.

A v tom tkví ona specifičnost pivních mód. Říkat o Americe, že objevuje Ameriku, je docela zábavná hříčka, ale je to tak. Kromě skutečně originálně amerických pivních stylů, které odtamtud pravidelně zaplavují celý pivní svět, občas z Ameriky přijde i móda stylů, které jsou v Evropě dávno doma a k jejich objevu přece žádné Američany nepotřebujeme. Zdánlivě nepotřebujeme. Američané se z objevu pro ně neznámých evropských stylů radují jak malé děti, chtějí v nich vyniknout a často jim dají i nový kabát. A tak nás díky nim občas uhodí do očí, že to, co tu dávno známe, stojí za nový pohled.

Americká pivní revoluce začala v roce 1975, kdy byl v San Francisku založen první novodobý mikropivovar světa, pivovar Anchor. A postavil svou myšlenku na tom, že začne používat americké chmely (zejména cascade), které pro svou přílišnou aromatičnost a výraznou hořkost stály do té doby zcela mimo pivovarnické využití, a jako bázi pro svůj experiment oprášil do té doby okrajový lokální anglický pivní styl India Pale Ale. Jeho nová americká verze byla však (díky americkým chmelům) mnohem hořčejší a aromatičtější, a tedy i odvážnější než anglický pravzor. Jenže se stal div. Našli se lidé, kteří tyhle „hořké utrejchy“ uvítali jako světlo v nudných pivních temnotách. A revoluce mohla začít. Po Americe vznikaly stovky a tisíce malých řemeslných pivovarů a jejich móda začala přeskakovat do celého světa. A nesena byla právě především americkou podobou stylu IPA.

Móda mikropivovarů o dvacet let později přišla i k nám, ale příliš hořké pivo, navíc chmelené zastudena, nebylo v tradičně ležákové zemi zpočátku přijato. Vypuklo to až za dalších deset patnáct let, kdy nás české verze IPA už přímo zaplavily. Až se začalo říkat, že kdo nechmelí zastudena (a jasněže americkými chmely!), ten jako kdyby nebyl. Jenže to už Amerika žila novými módami. A ty už k nám přicházejí daleko rychleji. Což je dáno i tím, že se počet mikropivovarů u nás za deset let zdesetinásobil (z necelých padesáti na skoro pět set) a nové módy má kdo uchopit. A také pivní publikum je poučenější, zvědavější a odvážnější. Honička za tím, kdo udělá ještě hořčejší, citrusovější a pryskyřicí voňavější ipu, ta už ustává i u nás a kdo chce být trendy, okázale a znalecky už nasedá na aktuálnější poslední vlak.

Co tedy frčí dnes? První „poipovou“ vlnou byly bezpochyby pšenice. Tady bych ale viděl spíš vliv Německa a Belgie než Ameriky. Pšenice byla před pár lety na každém pivním rohu. Co už ale přišlo opravdu z Ameriky, to byly stouty. A to stouty v americké podobě, tedy i ty extrémně hořké. Objev, že takový stout může mít víc IBU (jednotek hořkosti) než IPA, aniž by ze sklenice chmel skákal do obličeje, byl dost podstatný a obohacující. A co teprve stout stařený v sudu po nějakém jiném nápoji (po whisty, bourbonu, vínu, tequille)! To bych řekl, že je vlna, která ještě u nás nedostoupila vrcholu a barman, který chce jít s dobou, by si takových pár kousků měl do lednice pořídit. Existují i úspornější verze tohoto stylu. Dřevěné hobliny se v ohnivé vodě vymacerují a pak strčí do ležáckého tanku. Není to úplně ono, ale cena je mnohem nižší a senzorický zážitek to dá velmi slušný (když to někdo umí).

Amerikou, kterou Amerika objevuje nyní, posledních asi osm let, je belgie. Belgické pivní styly. Američani jsou přesvědčeni, že umějí všechno nejlíp, a že tedy umí být i belgičtější než Belgičani. A tak se pustili do svých verzí trapistů, abbey, belgických ejlů a také kyseláčů, včetně těch s ovocným dochucením. U těch kyseloušů se zastavme.

Jejich původní domov je pochopitelně v Belgii, kde originální podoba (piva typu lambic) kvasí pouze spontánně (bez vypěstovaných kvasnic), a tedy v konkrétních mikroflórních podmínkách. Američani sice zkoušeli olupovat i třísky z trámů belgických lambických pivovarů (ani nevím, kde se taková tříska vzala v mé domácí pivotéce), ale mikroflóru prostě nepřeneseš. A tak zkoušeli izolovat kvasnice s podobným efektem uměle. Vylezly jim z toho (kromě tisíců nepovedených pokusů) docela osvěžující, příjemně nakyslé kousky. Nejvíc se chytil tenhle styl v onom americkém severozápadním chobotu (od New Yorku na sever) zvaném Nová Anglie. Podle mne – cestoval jsem tam po pivovarech poprvé v životě loni a se Západem se to moc srovnat nedá – se tak stalo proto, že stouty a piva typu IPA v kvalitě jako na Západě v Nové Anglii prostě neumějí, tak udělali znouzectnost a dosáhli i oficiální registrace takto vzniklých kvasnic coby New England Yeast. Někdy do těchto piv dávají kvůli zákalu a povzbuzení svěžího efektu pšenici. Některé pivovary jsou přímo na farmách a to se pak snadno tvrdí, že to není divné, co tam cítíte, to je přece ta pravá farmářská chuť a vůně.

A tenhle styl se k nám valí poslední dva roky, například pod označením NEIPA. (New England IPA). Proč ne? Vše se dá dělat špatně i dobře a dobrý kyselouš tohoto typu je příjemnou vložkou mezi příliš hořkými pivy. Zajímavé je už to, že se americká podoba kyseloušů u nás chytá lépe než belgický originál. Ten je asi jen pro otrlé.

Na co je tedy třeba se v barech připravit? Co bude hitem příštích dvou tří let? Podle mne určitě barrel aged stouty a právě americké verze belgičanů (i v českém provedení). Mihnou se okrajovější módy, ty ale nepřevládnou. Třeba móda dýňových piv u nás už i prolétla, možná se ještě vrátí, ale našinec nemá k té surovině takový vřelý vztah jako Američani, takže tady z pumpkinu nikdo bláznit asi nebude. Stejně to vidím s módou chilli a jalapeňos piv, to se spíš ujme u Maďarů. A móda nitro skončila dřív, než začala.

Zahraju si ale na prognostika. Co za takových pět či osm let? Leckteré předpovědi už mi nevyšly, tak proč bych to neriskl zas. Vrátíme se z Ameriky a objevíme Německo a tím i trochu svou vlastní minulost. Takže se u nás začnou ne pouze v experimentálním měřítku dělat kölsche, altbiery, kellerbiery a po chmelových letech si vzpomeneme i na vůni sladu. Nebo ne? Uvidíme.

Na závěr něco k samému fenoménu módních pivních vln. Nepohoršoval bych se nad nimi. Pomáhají nám často objevovat (nebo znovuobjevovat) nové světy. Vždy se to s nimi sice krátkodobě přestřelí, ale pak se vlna uklidní a něco po ní zůstane. Malé, ale už trvalé obohacení sortimentu.