"Byl to jeden z mála slušnejch a spravedlivejch v této nebohé nevelké zemi."

Takhle přesně popsal Pavel Chrastina, jeden ze zakládajících členů Olympicu, první baskytarista a textař skupiny, Pavla Bobka, který nás právě opustil.

Ostatně, Pavel Bobek byl od dětství členem party, která vyznávala Rychlé šípy a milovala Jaroslava Foglara.

S Pavlem Bobkem jsme se poznali strašně dávno. V době, kdy ještě chodíval malovat zemědělské stavby. Obsazení té stavební kanceláře (Pavel Bobek, Mirek Černý a Petr Nárožný, abychom zůstali u abecedního pořadí) dávalo samo o sobě záruku, že zvířátka budou žít v pohodlí, jakého by se jim od jiných nedostalo.

Po večerech chodíval zpívat, převážně s Olympicem, a tam jsme se poznali. Nejdříve při sporu o význam jakéhosi výroku v řeči anglické. Pavel sice uměl anglicky poměrně dobře, ba co dím, velice dobře, jenže v tomto případě šlo o výraz, který byl dán tzv. reáliemi, a ještě k tomu reáliemi středoevropské dolině dost vzdálenými. Ten výraz totiž pocházel z amerického středního západu, v tamní místní řeči Midwest.

Dopadlo to tak, že se Pavel nechal přesvědčit, a já byl mile překvapen, jak mu záleží na tom, aby věděl přesně, o čem zpívá. I přesto, že si musel tenkrát být vědom, že jeho obecenstvo to nejen neví, ale že mu to je až na vzácné výjimky lhostejno. Pavel Bobek tehdy zpival výlučně anglicky. Čeština mu vůbec nezněla ani k jazzu, ani k jeho pozdějším odnožím, od blues až k rock and rollu. O vesnických odrhovačkách, cizím jménem country music, ani nemluvě. Teprve když potkal znamenitého básníka Jiřího Grossmanna, který měl rád podobnou hudbu, nechal se přesvědčit, že by to mohl alespoň zkusit.

Zkusil. Obklopil se ovšem básníky. Ne, nikoliv textaři. Skvělými básníky. A rovnou jim všem uložil omezení: česky bude zpívat jedině to, o čem je ta písnička v původním znění. Vybíral si písničky, které měly příběh. A zásadně lpěl na tom, aby to byl příběh srozumitelný i českým posluchačům. Odmítal zpívat vznosná slova. Pocity, ať už byly jakkoliv radostné nebo (převážně) zadumané až zasmušilé, zpíval tak, aby byly v první řadě k uvěření.

Proto ho měli jeho posluchači rádi a proto ho budou mít rádi až za hrob.

Aniž by se tenkrát ještě znal s Miroslavem Horníčkem, který prosazoval větu Jana Wericha, totiž, že pan Publikum hraje s sebou a je často důležitější než ti, kteří se potácí na jevišti, věděl Pavel Bobek už ve svých začátcích, že když zpívá na veřejnosti, zpívá nejen pro svoji vlastní radost, ale hlavně pro veřejnost.

Byli jsme kamarádi a zažili jsme spolu neskutečné srandy, ale i příhody, které nebyly zrovna k popukání. Nebojte se, nebudu vás nudit. Ostatně, takovéhle příhody, kterým jsme oba říkávali "veselé historky z natáčení", stejně těm, kteří u nich nebyli, nebudou znít ani vesele, ale ani smutně.

Už několik let jsme se domlouvali, že spolu vyrazíme na rozsáhlý výlet západní Kanadou po stopách zlatokopů. Uskutečnili jsme něco podobného, alespoň částečně, s bývalým kolegou Pavla Bobka Petrem Nárožným. Měli jsme už skoro vymyšlený zcela dokonalý plán, že pozveme Nárožného k návratu, a pak si střihneme pánskou jízdu od Barkerville, přes Chilkoot až na Klondike. Ve Whitehorse že se jenom stavíme, ale nevynecháme Dawson City. Včetně pietně udržovaných tamních bývalých bordelů, které ale, přírodě žel, dnes slouží jenom jako místo pro návštěvy zvědavců jako my. Původní účel zmizel někde v prachu dějin. Ale co, říkali jsme si, stejně jsme už dávno ženatí. Ale na Aljašce, tam se zastavíme až v Nome. Nebo až u moře.

Jenže do toho vlezly nejrůznější překážky, od výletů s draze milovanými bytostmi (ovšem Řecko, kam takhle zajížděl pravidelně, Pavel Bobek miloval), přes jiné závazky, až k chorobám.

Prostě jsme ten výlet neuskutečnili.

A teď ho už ani neuskutečníme.

Klip: Jiří Wagner