Životopisy jsou většinou dílem autorů, kteří hodnotí jmenovaného s odstupem ( začasté až poté, kdy se již dotyčný nemůže bránit). Napsat si jej sám a ještě čtivě a bez příkras je dle mého odvaha a jistě i umění.

Kniha Patrika Bangy splňuje vše dokonale.

Každý jedinec je při vstupu na pozemský svět obdařen řadou vlatností, kterým říkáme zvykle geny, ale pro které existuje krásný český termín vlohy. Ty jsou složeny paritně z matky a otce. Nicméně teprve prostředí, v němž daný jedinec vyrůstá, jeho píle a schopnost ony vlohy dále rozvíjet, všechny další vlastnosti mohou nakonec vyústit v génia hudby, literatury, sochařství, ale i vynálezce, lékaře či zručného a žádaného řemeslníka.

Ony vlohy však potřebují jako podmínku sine qua non již zmíněné prostředí, tedy úplně stejně, jako rostlina správnou půdu, sluneční osvit a patřičnou vláhu. Pokud chybí jen jeden kousek mozaiky, vlohy zaniknou bez toho, aby se jakkoli projevily.

Všichni chápou, že pokud se jedinec obdařený vlohami narodí v bohaté rodině, poskytující nejen podporu a zázemí, ale i dostatek peněz, má to snažší, než ten, který je již dopředu jaksi determinován opakem. Je to i úkol společnosti, aby zmíněné talenty z nevýhodného prostředí nalézala, podchycovala a dala možnost jejich projevu. Bohatě se jí to vrátí.

Patrik Banga nás seznamuje s prostředím, v němž se narodil a vyrůstal. Pražský Žižkov s početnou komunitou romských rodin, kterou popisuje bez příkras a zbytečných slov. Od první třídy je ujišťován jak kantory, tak i vychovnou poradkyní, že je předurčen maximálně k manuální práci, je šikanován pro svůj původ jak skinhedy, tak i policií, mnohokrát zbit jen proto, že má trochu tmavší pleť. I konec 20. století a začátek století 21. je ve znamení rasismu, xenofobie a předsudečné nenávisti vůči jen trochu odlišným.

Celá kniha je rozvinutím jejího názvu, kdy autor nechce skončit jako řada jeho přátel, tedy na ulici, pod drogami či v kriminálu. Uvědomuje si, že musí dělat mnohem více než gádžové, kteří nemusí čelit výše napsanému. Jsme svědky jeho píle a vzrůstajícího sebevědomí až k současnému stavu IT specialisty a administrátora blogu idnes. Teprve z jeho knihy jsem se dočetl o nesnadné misi, v které vezl romským exulantům ze Srbska a Černé hory humanitární pomoc.

V knize nešetří, jak by se snad dalo čekat, ani vlastní komunitu, v níž jsou vedle snaživých i lemplové, čekající na dávky. Mnoho z nich časem potkává jako streetworker při distribuci jehel a stříkaček v společnosti narkomanů a zkrachovalých existencí. Což knihu činí pravdivou a bez snahy o nějakou výmluvu.

Kniha byla oceněna cenou Magnesia litera za rok 2022 a měla by být povinnou četbou nejen sociologů, ale i těch, kteří zakládají různé nevládní organizace se snahou o pomoc znevýhodněným. Protože, jak se stále zdá, zdaleka naše společnost neudělala všechno proto, aby ti, kteří chtějí, opravdu nalezli cestu ven.