Franz Kafka (*3. 7. 1883) zemřel právě před sto lety, takový už je letos rok, a taky měsíčník UNI mu věnoval číslo. Uvnitř anketu. Oslovil nějakých dvacet, přesně devatenáct lidí, a vedle jiných erudovaného a všestranného umělce Víta Kremličku (*1962, Vít Kremlička – Wikipedie (wikipedia.org), který ve svém vstupu vedle jiného zmiňuje klasickou povídku Proměna. Zůstala, připomínám, nejdelším textem, který Franz Kafka napsal i dobrovolně uveřejnil.

Kafka se při jejím psaní inspiroval principem z Ovidiových Proměn, kde se lidé mění z rozhodnutí božstva pokaždé v nějakého živočicha anebo rostlinu. „Kdo čte pozorně,“ pokračuje až profesorsky básník Vít Kremlička, „najde příčiny proměny příručího Řehoře Samsy v brouka a objeví je v jednom detailu. Ale musí se to číst jako detektivka, více nenapovím.“

Jako starý ctitel Columba, Sherlocka a jim podobných es, ale amatér v Kafkovi, jsem se ihned a možná překvapivě cítil natěšený na onu analýzu, ale povídka se mi vzepřela. Nejde jen o to, že nejsem lumen, ale neznám kontext a ať jsem četl, jak jsem četl, ať jsem věty prosíval, jak prosíval, na příčinu proměny jsem nepřišel.

Ale ano, napadlo mě několik důvodů, ale ani jediný neoblívala jistota. Už jsem to nevydržel a Vítu Kremličkovi netrpělivě/zbaběle napsal: „Neprozradil byste mi ten detail?“ Přiznal jsem se: „Pořád to zkouším a je to proces, ale nemohu na to přijít.“

Odpověděl: „Detail najdete v těch pasážích, kde Gregor Samsa probírá možné důvody svojí metamorfózy.“ Z pana Kremličky se tak stal můj pomyslný profesor a vyučující, anebo jsem to začal podobně submisivně brát, a školitel útrpně dodal: „Je to jen taková banalitka, ale v celkovém kontextu znamená OBLUDNOST.“

Tím mě, aniž to plánoval, definitivně zaháčkoval. Vrhl jsem se na povídku ještě jednou a souběžně dělal před světem i Kremličkou haura, takže jsem tomuto učiteli sebevědomě odepsal: „To už odhalím.“ A ještě jsem se zadumal a připojil: „Každopádně hraje nějakou roli onen obrázek, ne? Ten výstřižek z časopisu, na kterém je ona ženská v kožichu a který si Gregor Samsa přímo zabudoval na stěnu. Jak tu čtu, pohled na dámu mu dokonce stál za pracné orámování, kterému věnoval několik dní.“

Dumal jsem, ačkoli asi ne tak skvěle jako Sherlock, a ještě mě napadlo, že jméno Gregor Samsa ukazuje následkem autorova záměru ke známému Sacher-Masoch a skrz to úplně očividně k Samsovu masochismu, a to možná úplně konkrétnímu, ale taky obecnému. „A roli určitě hraje moment se svěděním a drbáním se.“ Ne? A kdo si povídku opravdu přečte, objeví právě v oblasti Řehořova=Gregorova škrábání se i další detaily, které mi připadají až nechutné. Situace jeho zakletí je navíc hrůzná, a to ještě hrůznější, než kdyby dostal lepru. Podobná proměna (uvědomil jsem si rovněž) se koneckonců a naštěstí může v reálu přihodit leda ve snu, ale tady jasně čteme, že se ten chudák do ní PRO-DU-DIL. PRO-BO-HA!

Začal jsem konečně studovat některé prameny a zjišťoval, co si o smyslu povídky mysleli různí badatelé a umělci přede mnou, a rychle jsem zjistil, že jsou ony úvahy často snad zajímavější než povídka sama. Třeba jen otázka, jestli Samsa po proměně držel hladovku a zda tím fakticky spáchal sebevraždu.

Uznávám, že jestliže čtete analýzy jiných, méně na podobné cestě užíváte vlastní mozkovnu, ale zase ušetříte čas a může si namlouvat. „Ohó. Na toto bych PRÁVĚ ČASEM přišel také.“

Ale nepřišel. Vyčetl jsem nicméně dost, obvody mi secvakly aspoň v něčem a povídám: „Zaujala mě, vážený pane Kremličko, i myšlenka, že je hlavní postavou vlastně Samsova mladší sestra. No, nic… Člověk holt pořád objevuje Ameriky.“

„Přihořívá,“ odepsal pedagog, ačkoli mu patrně bylo jasné, že silně tápu a nedám to. Potom pokračoval, aniž by se jakkoli chlubil: „Četl jsem Proměnu třikrát, než jsem na příčinu metamorfózy přišel. Přijdete na ni také. Je to, jak jsem už napsal do časopisu, jako v detektivce. Někde musí vyčuhovat správný cípek.“

Ne že bych mezi hloubáními ohledně Proměny nedělal vůbec nic jiného, ale přečetl jsem ji nakonec snad stokrát. Pr! Desetkrát. Vždycky trochu ledabyle. A ptal jsem se: „Je tam skutečně konkrétní záhada, anebo si to na záhadu jen hraje?“ Ptal jsem se sám sebe, a čím víc jsem se do textu propadal, tím mi připadal děsivější a depresivnější. Snad ze všeho tu čišelo zlo, a to ze všeho, co Samsovi dělají přímo jeho nejbližší, a nejhorší na věci, že já jejich chování chápal a byl bych jednal jako oni! Peklo na zemi? Snad. A napsal jsem nakonec Vítu Kremličkovi už úplně rozložen toto: „Matoucí mi připadá blízkost nemocnice.“

A ne? V povídce se opakovaně zdůrazňuje, že Samsa-Masoch při pohledu oknem viděl obrovskou nemocnici. Proč to tam je? Nešlo mi to do hlavy. Kvůli infekci? Jaké? „Anebo je otázka,“ vracel jsem se nutkavě k už řečenému, „proč ho po proměně svědí právě V PODBŘIŠKU.“

Četl jsem i ostatní texty v časopise, nebo většinu, ale pouze „profesor Vít Kremlička“ reagoval v anketě natolik nabádavě, že mě to - poprvé v životě - donutilo se do Proměny ponořit. Vesloval jsem tam tou hrůzou, ačkoli jsem vlastně nechtěl, a nechtěl jsem, ale zvědavost byla silnější než opatrnost. Jako by nemocný rozum pomyslně přehrál v šachách rozum zdravý. Běda? „Bolí to,“ přiznal jsem Vítu Kremličkovi, „ale snad to za to stojí.“

On sám se kafkárnami a Kafkou obírá od gymnazijních let, a sice pochopil, že jsem v téže oblasti úplné nemehlo, ale i tak mě vybídl: „Hledejte dál, milý Watsone.“ A jako lukostřelci mi opět podal prst: „Jde o důrazný, významný detail, kterého si nemůžete nepovšimnout, ačkoli je - jakoby - banální. Užijte,“ vyzval mě, „metodu analyticko-deduktivní, ale i s přesahem sociologickým, a nemůžete minout. Všimněte si doby vzniku novely, milý Watsone, a zauvažujte o sociálních vztazích s přihlédnutím k ženské problematice té doby. Když mě poslechnete a uděláte to, všimněte i CÍPKU. Mimochodem. Mám u vás balíček tabáku.“

Proti tomu jsem naprosto nebyl, že mu ho dám, ale nadále mi připadalo, že těch rozřešení musí být víc. Řekl: „Je toliko jedno. Odpovězte. Čas kvapí. PROČ došlo k metamorfóze Gregora Samsy?“ A když pochopil, že jsem ťululum, přidal ještě porci moudra a faktů: „Samsa se změnil v brouka nikoli z úradku bohů, jako to udělaly postavy Ovidiových Matamorfóz, ale v důsledku vlastních rozhodnutí, a jeho úmysly byly přebity jeho nectnostmi. Brutálně odpornými nectnostmi. Teď už to musíte najít, ne, můj drahý Watsone? Je to v příběhu jako v koze a vyřčeno výslovně. Váš Sherlock Holmes.“

To bylo hezké, ale já i tak vnímal hák a háček. Povídka - přece jenom - nebyla detektivkou a místy hodně připomíná sen. Některé scény působí jako záměrně zpomalené záběry. Hm, anebo ona zmínka o obrovskosti otcovy boty, jejíž podrážka se snáší na Samsu. Br. „Podle mě to, Holmesi, asociuje, že se nejméně chvíli cítil hmyzem i co do velikosti, a že se - proti otci - cítil být mrňousem.“ Změnil jsem téma: „A kolik je vlastně jeho sestře? Povídka přece končí ve chvíli, kdy ona teprve začíná poprvé vypadat žensky. Ne, sám jsem na to nepřišel, ale podobnost jmen Gregor a Greta naznačuje ústřednost vztahu těch dvou postav, nebo dokonce symbolické rozštěpení jediné figury v ty dvě.“ Ale kafkolog nejsem, a to především z toho důvodu, že jsem se Kafky vždycky bál a že jsem okolo jeho textů (a kdo by taky lezl dovnitř, že) našlapoval asi jako mýval okolo horké kaše. „Pokračujte, milý Watsone, a jistě ten centrální důkaz naleznete,“ psal mi přesto nevykolejený profesor VK, vůči němuž jsem poněkud devótní záměrně, anžto kafkovsky.

A když jsem se nad povídkou zamyslel ještě jednou, vyšel jsem z toho, že se to nemohlo stát. A jestliže nemohlo, zřejmě má smysl chápat příběh prvořadě jako metaforu. Amerika, což? Ono to je přece jasné od začátku. Je, ale číst se dá různě a i velmi, velmi doslovně. Sám Kafka do textu metaforičnost mohl, ale nemusel vkládat vědomě, anebo ji tam neinjektoval na sto procent, ale částečně. Je-li ale Proměna především metafora, nejde se, Holmesi, neptat, co ona metafora znamená především a prvořadě. Už na to, pravda, existují desítky odpovědí/interpretací. „Tuny výkladů,“ konstatoval jsem pokorně. „Ale zásadní bude, říkám, že Samsa nemá partnerku a děti a místo oběti rodině skládá oběť rodičům a sestře. Ti ani nepracují, zatímco on - před proměnou - počítá, kolik ještě let bude splácet otcův dluh.

U Samsy, říkám, došlo už před metamorfózou k zakuklení zaživa, určitému, a spisovatel Nabokov (motýlkář) tvrdil, že následné vylíčení Gregora jako hmyzu asociuje, že má pod krovkami křídla! Povídám: „Příběh končí zjara a jsou mj. zmiňovány předchozí Vánoce. Mezi nimi a jarem se táhne jakýsi vývoj, ale je nelidský. Určitě to není žádné devítiměsíční období před jakýmkoli porodem. Je to broučí období…“ Zarazil jsem se. Zacházím příliš daleko? Napadla mě lidštější asociace. Přece znám kolegu-spisovatele X z města P a fakticky je to přítel. Zdá se být i racionálním, a přece je Samsa. V dopise mi včera odhalil, že vegetuje v područí jakési sekty. Jak to začalo? Jeho ručením za bratra a bratrovy děti. Potom… X mi psal ještě o dalším bratrovi a jakémsi přifařeném chlápkovi, kterého ta samá rodina živí, když jim předtím „všechno dal“, ale detaily katastrofy mi unikaly, neboť X (čistě mimochodem si nedávno dodělal doktorát) mi psal zmatečně/neúplně, zatímco třeba Proměna vlastně proti tomuhle životnímu nejasnu nijak nejasně nepůsobí. Ani jako metafora, ani reálně. Zato tak působí věci okolo X z P! Proč asi? Protože je to život a ne literatura?

V podobě, jakou jsem obdržel v e-mailu, neměla věc ani řádný počátek (leda ono ručení), ani konec. Žilo to ještě a X prý (psal mi to i s doktorátem úplně vážně) bude muset v důsledku svého uzamčení tvrdě pracovat nejméně do šedesáti, načež nejspíš zesne. Wow. Tak tohle byl horor, skutečný, a ještě jinými slovy byl X oddán rodu podobně jako Řehoř. „Holmesi? To, co čteme v Proměně, mohou být jen metaforicky zobrazené následky Samsova sebezapření a úniku těla do nemoci! Mám-li to brát sociálně, jak chcete, je tu taky jeho předchozí existence znetvořená děláním kariéry. A ještě poznámka. Jakob Wassermann (1873-1934), dnes už takřka zapomenutý židovský a německý spisoval, napsal kdysi a ještě před Kafkou knihu, jejímž hrdinou je jmenovec Řehoře Samsy, a tu Kafka četl. Čím se v ní asi, tedy kromě jména, ještě inspiroval? Víte to?“

Jak jsem si navíc vybavil, jeden badatel nedávno upozornil i na velmi drobnou Kafkovu inspiraci větou na začátku Utrpení mladého Werthera. Werther tam sní, že by chtěl být hmyz, a že se hmyz asi „živí“ čímsi vyšším. Hudbou? Anebo jakousi obdobou hudby zakletou v přírodě? „Asi proto,“ psal jsem Holmesovi, „Kafka natolik zdůraznil Gretinu schopnost hrát na housle, zatímco mimo její hru upadá byt paralyzované Samsovy rodiny do ticha.“

„Hezké,“ napsal mi Holmes, „ale nezapomeňte, Watsone, že Kafkova Proměna NENÍ, absolutně originální a je parafrázi zmíněných už Metamorfóz. Kafka sice Ovidia zastírá, ale když se na věc podíváte, zjistíte nejméně jedno. Ovidius nepohrdal dramatickou výstavbou svých vyprávění a Kafka ji aplikuje prozaicky, i když teprve po dvou tisících let a na svou, civilně-měšťanskou současnost. Kromě toho… Lidský hrdina se Něčeho dopustí a to je důvod, proč ho božstvo mění v přírodní objekt.“

„Ale co provedl? Přece byl dříč.“

„Ale ne asketa, Watsone. Má ženy. Má sexuálně letmé známosti z hotelu, jak je psáno výslovně, ale vy neumíte číst! Samsa ty ženy má a využívá jejich bídné materiální situace ke svému prospěchu. Příležitostné milenky nepovznáší, ale zneužívá.“

„Ale masochista je taky a… Co jeho péče o sestru?“

„Copak necítíte, jak je vratká? Platí školné, jistě, ale jako výkupné za svůj marný život a za neschopnost vlastní lásky. Není to ještě celé. Již jste nicméně blízek rozřešení, milý Watsone, a hlavně sem už netahejte žádné irelevantní poustevníky X, kteří na příběhu Proměny neměli účast.“

Zmínku o „letmých známostech“ jsem četl, ale pochopil pouze ve smyslu nudně obchodních styků. S někým vedete byznys, i není to lidsky vážná známost. Jen letmost. Takto jsme s Holmesem debatovali i mimo Baker Street dál a brzy vyšlo najevo, že ani on sám, Vít Kremlička, starověk nepřeceňuje. „Ovidia berte jen jako formálně tematický vzor fantastické povídky a v helénistické době bylo tohle časté. Apuleios napsal o proměně hrdiny v osla celý román, milý Watsone.“ „A Samsa?“ „Š-kal chudé kurvy ze společenského dna a sám sebe bral za vzor ctností; ale byl to licoměrník. Proto jej stihla proměna v brouka.“

„Well, Holmesi,“ povídám. „Když to říkáte. A jen technická. V Ovidiovi nejde o tresty, ale o důsledky. Je to rozdíl.“ Zaváhal jsem a připojil: „Nezaujatý a nevzdělaný alias ideální čtenář koneckonců nezná Ovidia a i bez Ovidia přesto text nějak chápe, a to ryze z textu samého. Akceptuji vaši interpretaci, ale docházím tím takřka k nápadu, že je i chudá posluhovačka, co na konci Samsu uklidí (už patrně mrtvého), nevědomou, ale spravedlivou mstitelkou své nízké a ubohé třídy šlapek. Kdo ví, zda si taky tak nepřivydělává? Je to každopádně otevřený text, a pokud bude čtenář nezasvěcený primitiv, pochopí ho, říkám, nejspíš takhle. Samsův otec zkrachoval a Řehoř má naštěstí práci. Drží otce i máti a sestru nad vodou a není zatím ani třeba, aby komukoli pronajali pokoj; ale Samsa musí pořád cestovat a obětuje se prací rodině dle přikázání cti otce svého a matku svou; takže on pracuje a je v té souvislosti tísněn časem. A vaše interpretace, že není s to milovat jinak, než šlapky, je sporná. O jeho pocitové schopnosti milovat ve skutečnosti víme a šlapky jsou prozatímní náhrada. Koneckonců, co má dělat? Pravou lásku nenaplánujete rozumem. Nebo ano. Ptám se: Mám se spíš zastávat Samsy anebo děvek? Dobrovolně tu pracuje Samsa, i když pod tlakem, a dobrovolně pracují i děvky, ačkoli pod jiným ekonomickým tlakem. A možná, že jde o tlak rodin v obou případech, ale taky je to tlak společenského systému. A šlapky jsou regulérní součást Rakouska-Uherska, ne? A sám Kafkův otec radil synovi, ať za nimi chodí.“

A připadalo mi jako Watsonovi, že se ubohý Samsa prvořadě obětuje pro rodinu, což on asi bere i jako „poznanou nutnost“; i dopsal jsem drze Holmesovi: „Jak řeší sex je irelevantní, teoreticky bráno ani nemusí mít erotické potřeby a podle mého lajdáckého čtení z textu neplyne, že je má. Uznávám, že proměnou může být trestán za styky se šťabajznami, ale zrovna tak může jít o trest za masturbaci nebo vzrušování se nad kožešinou. Není to ale jedno? Každopádně je to trest nespravedlivý. Proč? Jasná věc. Prostitutku nelze zneužít.

Ta si úděl vybrala. Jistě! Pan socialista dodá, že pod tlakem systému, ale já bych to podobně nehrotil. A jak mravně či nemravně žije Samsa, je součást jeho oběti. Ne? Krátké známosti lze dokonce chápat jako prvek oběti vlastní rodině a horko těžko upřednostníte jakoukoli cizokrajnou šlapku před otcem a matkou a krásnou mladší sestrou, která potřebuje navíc vyškolit v hudbě, což není zdarma. Je-li Samsa trestán, čemuž nevěřím, je trestán, říkám, nespravedlivě, a je-li proměna důsledek jeho přístupu k sexu, nedává to smysl!

V Samsovi se dá vidět negativní hrdina i padouch, dobrá, ale já ho vnímám jako hrdinu pozitivního. Jako svého přítele X i jako chudáka. K textu je místné přistupovat jako k samostatné jednotce a je tím pohledem jedno, jak to myslel Kafka a zda to vůbec nějak jednoznačně myslel. O čemž pochybuji. A co čteme, nezávisí na autorově záměru. Proměna, uznávám, nabízí mnoho interpretací, a krom toho jsem na cosi zapomněl. Musí se vést povídkou čára. Před čarou leží pět Samsových let před proměnou a za čarou jsou dni po proměně. A po proměně to už samo sebou je JINÉ KAFE. Máte v bytě lidského brouka? Budete se pochopitelně chovat velmi, ale velmi specificky. Ale třeba H. G. Wells by stejnou situaci líčil věrohodněji, řekl bych. Tohle není věrohodné. Je to jako sen. Rodina se k Samsovi chová, jako by byl jen těžce nemocný anebo zmrzačený a přítěž, a naprosto se neřeší, že by je přece vyšetřovala policie (a snad i Columbo) a že by řešili Samsovo zmizení.“

„Milý Watsone,“ zareagoval Vít Kremlička alias Sherlock. „Ano, je pravda, že si jako čtenáři můžeme do problému dosadit ledacos. A čtenář něco ví, anebo neví. Ale Kafka věděl a nepochybně vyšel z principu Ovidiových Proměn.

Jak jste správně zmínil, i posluhovačka Samsových je jednou z reprezentantek vykořisťovaných žen v patriarchálních pořádcích, a Samsa se na tom bez okolků účastní. Chudé mladé dívky v té době neměly mnoho možností, jak se důstojně uživit, a mnohdy se stávaly prostitutkami, aby měly co jíst a zůstala jim střecha nad hlavou. Přečtěte si studie z masarykovské doby o té věci a zjistíte, že jsou tam důvody a možnosti onoho sociálního jevu. Gregor Samsa byl neskonalý cynik. Zneužíval chudoby dívek v nevěstinci i chudoby pokojské z hotelu a přitom se honosil nezištnou obětavostí vůči rodině a sestře, což byla dílem přetvářka a dílem přirozená nutnost a pragmatismus. Proměna stihla Samsu za vědomý životní oportunismus, protože nelze být zároveň dobrotisko i vykořisťovatel. Ale bude trochu blbost už to, milý Watsone, že čteme Proměnu v ghettu Proměny. Ona má smysl teprve v kontextu s Proměnami Ovidiovými a sama za sebe sotva.“

„Nesouhlasím. A část čtenářů ji může číst jen jako fantaskní povídku nebo sci-fi.“

„Snad. Pro mě má především chudý děj. Je to spíš kuriozita. Podívejte se! Ovidius = 250 metamorfóz psaných metrem a k tomu Ovidiův vlastní dramatický život včetně vzestupu, pádu, vyhnanství. Kafka? Jedna jediná metamorfóza prózou a celý život v kanclíku. Abstinent, suchar. No, promiňte?! Výsledky jeho psaní na mě místy působí jako projev megalomanie a nějak se tím nedokážu nadchnout. To Ovidius… O lásce a milování. Kultivace lásky i erotiky a emancipační kurz rovnoprávnosti ženy s muži. A Kafka? Averze k erotice a maximálně dobrodružství s vdanou novinářkou Milenou Jesenskou. Neschopnost k flirtu, k lásce, k manželství i jen k hrdé samotě muže. Není to nepodařený vtip? Kde je potencialita jakéhokoli rozvoje a ducha?“

„Dobře, příteli, ale dílo se má vykládat pouze z textu a podobný výklad není jen přístup primitiva. I celkem chytrý čtenář a badatel může Proměnu číst bez Ovidia a dumat, co znamená, bude-li Ovidia ignorovat a bude-li předstírat, že tu není souvislost. Bude-li číst bez kontextů. Jakýchkoli. Ale v opačném gardu uznávám, že není od věci brát Proměnu právě v kontextu veškerého Kafkova díla i veškeré literatury i světa jako takového.“

„Přesto mě, Watsone, nudí ten přepjatý kafkovský mikrosvět. Proč? Jako by všechno chtěl přizpůsobit svojí omezenosti - a viz Amerika. Je bez humoru, a kdo ví, možná je to způsobeno i tím, že byl pod vlivem sionismu. Měl spousty omezení, já mu je neberu a je to v něčem i hezké a sympatické. Ale trochu rodokapsu by neuškodilo.

No… Teď už mu to neřekneme.“

Co dodat? Vít Kremlička umístil Kafku spolu s jeho družkou Milenou Jesenskou do povídky, kterou nazval O zlatém prasátku. Najdete ji v konvolutu jeho próz Můj život s vínem, vydaném loni a příběh se odehrává v Drážďanech, a to proto, jak říká Sherlock Holmes, že „Franci jako ženich nebyl od Berouna“.

Vít Kremlička: Můj život s vínem - YouTube