Když jsme přistáli na letišti de Gaulla, táhlo mě to na Montmartre. Ale podřídila jsem se manželovi a následovala ho do Louvru na Monu Lizu, k Eiffelově věži, prošli jsme se kolem Seiny, prohlédli si Notre-Dame, Sorbonnu a prošli jsme bulvárem od Vítězného oblouku, kde bylo v obchodech vystaveno exkluzivní zboží. Zevlovala jsem u cukrářských krámů a žasla nad rozmanitostí a balením čokoládových bonbonů.

Konečně jsme došli na Montmartre, na místo malířů, kde se v ateliérech rodila světoznámá plátna a na uměleckou oblohu vystupovala jména jako Degas, van Gogh, Henri de Toulouse-Lautrec, na místo, kde byl roku 1889 otevřen nejproslulejší kabaret, který proslavil francouzský kankán a později hvězdy světového významu jako Chevalier, Jean Gabin, Frak Sinatra, Edith Piaf, Ella Fitzgerald, Elton John a další a další.

Postávaly tu hloučky hudebníků, kejklířů, tanečníků a mezi tím vším procházeli turisté ze všech koutů světa. Stánky malířů a karikaturistů stály v řadách a já jimi procházela a vstřebávala rukopis u každého z nich. Manžel mi řekl, ať si nechám udělat portrét, ale moje šetrná dušička to zavrhla. Dodnes toho lituji. Byla jsem tenkrát mladá a měla bych v pěkném obrázku zakomponovanou vzpomínku.

Tak tady někde měl ateliér Toulouse-Lautrec. Ve svém tvrďáku do čela, s plnovousem nad bílým límečkem, cvikrem na nose tudy denně lopotně kulhal na svých krátkých nožkách s nezbytnou holí do kabaretu Moulin Rouge. Tam uprostřed prostitutek nacházel svůj svět, v němž se necítil pro svůj vzhled skřeta méněcenný.

Jeho rodiče uzavřeli sňatek, aby majetek nepřišel do cizích rukou – bratranec a sestřenice. Odtud pocházelo jeho postižení, špatná stavba kostí, problémy s růstem. Henri ve čtrnácti letech nešikovně spadl a zlomil si obě nohy ve stehnech. I přes snahy lékařů mu kosti nesrostly dobře a zastavilo to jeho růst. Zůstal maličký, kulhal a chodil o holi.

Jeho znetvořená postava mu bránila pyšnit se v linii jeho předků, hrabat Toulouse-Lautreců, vášnivých lovců v koňských sedlech, jejichž zrakům neunikla žádná hezká tvářička. Jeho otec jím zjevně pohrdal nejen pro jeho vzhled, ale i pro jeho malířství. A tak to byl Moulin Rouge, v němž objevil dekadentní svět návštěvníků, umělců, literátů, prostitutek, kde vstřebával míru potěšení, které kabaret dával bohatým zákazníkům. Pozoroval a skicoval. Maloval prostitutky jako lidské bytosti bez odsuzování. Nacházel mezi nimi inspiraci. Cítil se v jejich přítomnosti, vzhledem ke svému handicapu, uvolněný a veřejné domy se tak staly jeho útočištěm. V jednom z nich se nakazil syfilidou. Impulzivní Lautrec čelil konformitě společnosti, navštěvoval nevěstince dál, pil hodně alkoholu, ale i hodně pracoval. Pomalu se mu zhoršovalo zdraví. Byl zcela závislý na alkoholu. Zemřel ve věku 36 let a zanechal po sobě neuvěřitelných 737 olejomaleb, několik stovek akvarelů, tisků a plakátů a pět tisíc kreseb. Obrovský úspěch sklidil za plakát kabaretu Moulin Rouge z r. 1891.

Proč mě tak Lautrec zaujal? Temperamentem a prostředím předurčen, aby vedl život bezstarostného pána. Tahle možnost nebyla mu dána. Nešťastné pády z divokých koní nebo prst osudu způsobil, že zůstal zmrzačený, ale ne na duchu. Svět music-hallů na Montmartru a prostituce, vnitřní bídy, kde necítil se vyděděncem, z něhož svým štětcem dával, aniž bral, srdcem maloval a kdo ví, jestli miloval. Spoután tuhými předsudky své rodiny, vášnivě pozoroval běh života, který mu byl odepřen, i krásu nedostižných žen.

S takovými a podobnými myšlenkami jsme odjížděli vlakem na letiště De Gaulle. Na konečné čekaly autobusy. Manžel do jednoho nastoupil a já si všimla, že jede na terminál 1.

„My odlétáme z terminálu 2, náš autobus stojí vedle. Vystup si!“

Ale on jen mávl rukou a ani se nehnul. Tak jsem k němu přistoupila. V odbavovací hale nikde nenašel Prag a v domnění, že se tu německy nedomluví, řekl:

„Zeptej se, odkud to letí do Prahy.“

Zeptala jsem se. Když jsem mu to vysvětlila, pravil, že jsem špatně rozuměla, ať se zeptám znovu. Asi po třetím dotazu se mnou vyjel po schodech a šel k výtahu. Než jsem zmačkla třetí patro, vystoupil, že to je blbost. A všechno začalo znovu. Nakonec rezignoval, ale musela jsem se neustále dotazovat na cestu, aby mě následoval do autobusu. Trvalo nám to hodinu. Ještě jsme měli několik minut času. Když jsme vystoupili na terminálu 2, uviděl Prag a spokojeně šel k odbavení.

„Myslím, že hlásí náš odlet,“ řekla jsem po chvíli.

Okamžitě vstal a nastupovali jsme do letadla.

„Jak to, že máte kufr?“ zeptala se letuška.

A můj muž, za každých okolností šprýmař, odvětil: „Mám strach, že to spadne.“

Tenkrát nám to prošlo. Bez odbavení, do letadla. A když jsme se v letadle usadili, několikrát opakoval: „Takové divné letiště jsem ještě nezažil.“