„Bylo krásné zavzpomínat NA MINULOST … Děti, které NARODILY 9. listopadu 1989, nyní slavily dvacáté narozeniny,“ čteme v jedné z rekapitulačních pasáží v autobiografii bývalé německé kancléřky (Merkelová, A.: Svoboda. Paměti 1954-2021. Nakladatelství Práh s.r.o. Praha 2024, s. 350, zvýrazňujeme).

Zavzpomínat NA MINULOST. A na copak jiného? V úvodem citované větě jako by cosi přebývalo.

Dále je zjevné, že před slovesem „NARODILY“ chybí slůvko „SE“ (“děti, které SE NARODILY …“).

Práce pod tlakem?

Druhá vypíchnutá vada (že něco chybí) se v české mutaci knihy Merkelové vyskytuje řidčeji: „Nejde tedy O MENŠÍHO než o zachování a potvrzení …“ (tamtéž, s. 364, zvýrazňujeme; chybí slůvko „NIC“: „Nejde tedy O NIC MENŠÍHO než o …“)

Nadbytečnost (redundanci) na úrovni slov či slovních spojení pociťujeme naproti tomu při pročítání české verze exkancléřčiných memoárů setrvale. Před jejím ohledáním učiňme poznámku terminologickou.

„Domnívala jsem se, že individuální úsilí povede k ROVNOSTI POHLAVÍ ve společnosti.“ (tamtéž, s. 185, zvýrazňujeme) Zvýrazněné může v tuzemsku působit komicky. (Ještě komičtější forma: „ROVNÉ POSTAVENÍ POHLAVÍ“.) Proto má čeština zavedený termín „ROVNOST ŽEN A MUŽŮ“, dostupný v terminologických databázích. Že by byl nově rozporován z pozic korektnických? Trumpův inaugurační proslov – aniž bychom se s ním ve všech ohledech ztotožňovali – zavedený český ekvivalent nepřímo rehabilitoval (výrokem o existenci pouhých dvou pohlaví) …

Nerespektování zavedeného termínu svědčí nicméně – místo výhrad ideologických – spíše o tomtéž co občasné mrzačení textu vynechávkami: totiž o místy otrockém převádění slova za slovem při práci ve stresu. Od tohoto obecnějšího konstatování se odpíchněme k rozplétání některých redundantně se jevících pasáží.

Nadbytečnost?

„Politicky by nás nezničila pravda, JAKKOLI NEPŘÍJEMNÁ BY MOHLA BÝT, nýbrž pouze zatajování faktů.“ (tamtéž, s. 202, zvýrazňujeme). Toporně působí zejména nepřirozený slovosled. V češtině stačí: „BYŤ NEPŘÍJEMNÁ“, „AŤ SEBEVÍC NEPŘÍJEMNÁ“ apod. (Při menším stresu by jistě odpovídající úprava byla před vytištěním provedena.)

„Nikdy poté, ani jako spolková kancléřka, jsem nezažila stranický sjezd s takovým pocitem jednoty mezi MNOU a CDU a CDU a MNOU.“ (tamtéž, s. 227, zvýrazňujeme) Tady by přece jen – při vší úctě – méně bylo více. Jednota mezi veličinami A a B rovná se jednotě mezi veličinami B a A. (A nemá být místo „MNOU“ slůvko „SEBOU“? Telefonicky konzultovaná PhDr. Hana Mžourková, Ph.D. z jazykové poradny by „SEBOU“ upřednostnila.)

Definitivní pohřbení čtivosti?

Nikdo neodstranil plevelná přivlastňovací zájmena „můj“, „svůj“, „náš“ (v různých tvarech): „Kouřit jsem začala asi o deset let dříve, když jsem se odstěhovala od SVÉHO prvního manžela.“ (tamtéž, s. 154, zvýrazňujeme) Autor těchto řádků si bezděčně vybavil, jak před lety představil kolegovi manželku jediným slovem: „Manželka.“ Kolega (který strávil dlouhá desetiletí v Kanadě) se ihned dožadoval upřesnění: „Čí?“ Kanadsko-české škádlení! Jako vystudovaný lingvista dotyčný samozřejmě věděl, že to, čí manželka je mu právě představována, vyplývá v češtině z kontextu. I on by se nad exkancléřčinými memoáry cítil zahlcen přemírou informací např. o tom, na které že místo v sále se George W. Bush po improvizované promluvě vrátil (na své), do čí že kanceláří hodlaly Angela a Beate vyjet, když se náhodně setkaly u výtahu (do svých) atd., atd.

Vypuštění přečetných přivlastňovacích zájmen mohlo a mělo autorčina pedantická líčení v češtině drobátko odlehčit. Každé z nich jako by zatlouklo další hřebík do rakve čtivosti …

Fušeřina rychlorecenzentů
Zde lamentace nad redundantně se jevícími pasážemi utněme. A jejich detekci zrelativizujme místem, jež přes veškeré autorčino – až přehnaně vypadající – zdůrazňování rychlorecenzenti ignorovali:

„Nemělo by se to stávat příliš často, ale přiznat, že jsem použila velmi nešťastné srovnání, by bylo rozhodně lepší než strčit hlavu do písku, JAK JSEM TO TEHDY UDĚLALA.“ (tamtéž, s. 198, zvýrazňujeme) Zvýrazněná větička je, striktně vzato, nadbytečná rovněž. Má zdůraznit, že autorka něco učinila špatně a následně to nechtěla přiznat. (V daném případě se jednalo o to, že – jako tou dobou zastánkyně jaderných elektráren – přirovnala únik radioaktivity k nechtěnému vysypání trochy prášku do pečiva.) Lze i tady konstatovat, že méně by bylo více? Nebo spíše zvolat „Jen houšť!“? Ani ono „více“ totiž evidentně nestačilo …

Jinak vyjádřeno: Autorka provádí sebekritiku, a to s důkladností sobě vlastní. Kaje se. Nejenom zde, i jinde! To však rychlorecenzenti – tuzemští i zahraniční – veřejnosti utajili. Někteří rovnou v nadpise autorce vytkli absenci sebekritiky. (Viz třeba recenze Pavly Francové na portálu Forbes s výmluvným nadpisem „Detailně a nekriticky. Angela Merkel ve své knize nahlíží na roky ve vysoké politice.“) Přečetli listopadoví rychlorecenzenti celou recenzovanou knihu? Sotva. Přečetli aspoň půlku? Sotva. Aspoň třetinu? Sotva. (Kniha má v české mutaci přes šest stovek stran a bývalá ministryně životního prostředí si dodatečně sype popel na hlavu na straně 198.)

Může tuzemské rychlorecenzenty částečně vyvinit to, že nezáživnost memoárů byla umocněna místy otrocky doslovným překladem?