Minulost si idealizujeme. Asi je to nutné, aby se nám lépe žilo. Jste-li ve vzpomínce haur, dodá to sebevědomí. Jste-li ve vzpomínce úžasný vypravěč historek, taky to není k zahození.

Já si třeba vybavuji, že jsem kecáním ve třetí třídě obecné ještě sice nebalil děvčata, ale kluci se na mě lepili cestou ze školy a o velké přestávce na mě místo lítání po třídě čekali vzadu na takové řadě židlí, abych přišel, usedl na volnou uprostřed - a spustil.

Ve třídě, kam jsem já chodil, se totiž větší žvanil nevyskytl, no, a spolužákům jsem stačil a žasli.

Vy mi asi řeknete: „Zpětně idealizuješ.“ Ne. Živě pamatuji vyvalené oči těch dětí, stále cítím jejich napětí i nadšení a smích i strach. Kdybych je nebavil, šli by šermovat ukazovátkem.

S tím pábením už jsem nikdy nepřestal, ale nejvíc jsem tak dobýval popularitu na devítiletce. Ale ne účelově. Kdyby mě to nebavilo a kdyby to nebyla má potřeba, asi bych popularitu oželel. Klidně! A kdybych musel ty dlouhé historie pracně splétat a vymýšlet předem. Ale nikdy jsem neplánoval absolutně nic a sypal ze sebe, co mi slina na jazyk nesla, čemuž jsem se nedivil ani tolik jako tomu, že to dávalo smysl a udržovalo pozornost. Někdy se kluci u kostela na náměstí ani nechtěli rozejít domů a nikdy jsem si, nebo s jednou výjimkou, za to nic nevzal, a tou výjimkou byl jen odznak nebo časopis.

Zestárl jsem a naivně si říkával: „To by muselo být úžasný, kdyby všecky ty mý příběhy někdo nenápadně nahrával a teď mi to všecko dal; protože to už znova nikdy nevymyslím.“

Jenže se nad tím zamyslíte ještě po dalším čase a představíte si text, který by vznikl; kdyby to Hospodin skutečně tiskl. Je stále imponující? Je inspirativní? Pochybuji. A především by asi byl překvapivě krátký.

Huba mi nejvíc jela od devíti let do mých čtrnácti let (pozdější období dáme stranou) a ve vzpomínce to působí jako hotové ságy. Eposy. Anebo aspoň „akčňáky“. Příklad?

Viděl jsem v televizi několik němých grotesek s Larry Semonem a vykládal už nazítří kamarádům honičková dobrodružství téhož typu; jen jsem vymyslil vlastního hrdinu, kterého jsem pojmenoval Hazardista. Mělo být správně Hazardér, ale nikdo mi to nikdy neopravil. Před učitelkou jsem totiž pokaždé zmlkl.

Později jsme mj. četli Steklačovu knihu Žlutý Robert, anebo jsem ji možná četl jen já, a tak nastoupil tento hrdina. S mými příběhy. Až mě přestal bavit (kluky ne), a tak jsem Roberta „přebarvil“. Na Zeleného Jíru. I to byl gangster! Ale trochu musím svůj veleúspěch uvést do příslušnějších mantinelů. Zpětně máte pocit, že jste pomalu srdce vyjevené školní třídy - díky tomu umu -, ale vlastně to tak nebylo. Existovalo ale pořád několik spolužáků, asi tak pět či šest, ale jindy jen dva. A ti byli jako pěny. Ti o ty kecy stáli. Ti mě zbožňovali. A co myslíte: počítal jsem tyhle své posluchače? Ne. A co myslíte: vybíral jsem si je? Ne. Oni si vybírali mě. A co myslíte: záleželo mi víc na nich… nebo na vysněných dobrodružstvích? Odpověď je bohužel tvrdá. Na dobrodružstvích. Ty děti byly jen rezonanční deska mé fantazie a vlastně jsem to nedělal kvůli nim, ale kvůli sobě.

Ale člověk by se neměl mrskat víc, než kolik zaslouží, a některé ty kluky jsem, ale to si uvědomuji lépe až dnes, měl rád; zatímco někteří byli víc „naslouchací hračky“. Tenkrát jsem to moc nerozlišoval a dochází vám podstata věcí s odstupem let a chtěl bych si znovu „popovídal“ s těmi oddanými posluchači, ale s některými víc; jenže se bojím.

Zrovna jednoho nyní potkávám… a je to půl století. Pamatuji, že to tenkrát byl jeden z mých nejoddanějších posluchačů; ale podle mého názoru už zapomněl. Strašně se toho bojím a představuji si, že za ním jdu a začnu rovnou meritem svého zájmu: „Pamatuješ? Zelený Jíra!“

A on: „Cože?“

Problém ale bude i v něčem dalším. Odešel jsem ze základní školy, dostal se na gymnázium i nějaké školy vysoké, a na třídní srazy základky jsem nechodil; takže jsem ty první a nejužaslejší posluchače s výjimkami už moc neviděl. Ne proto, že bych jimi pohrdal, ale mezi čtrnáctým a čtyřiadvacátým rokem vznikají, kdo ví proč, ještě jiná a intenzivnější přátelství. To se dělo i mně… a předchozí období mi tyhle styky zastřely.

Ale k myšlence božího textového editoru. Představme si, že jsou mé plky někde na nebi nahrané a Bůh mi na Apríla splní přání, čímž se mi ale pomstí. Jak to chodívá. On mi to vytiskne. A já budu čekat ságy a eposy… a zjistím, že to je pouze útlá složka textů, pár desítek stran. Jen mi to připadalo rozsáhlé, protože jsem byl mrňous!

„Dobře,“ řeknu si. „Tak to aspoň bude hutný. Ne?“ A začnu číst. Začnu číst přesně a do písmene to, nad čím tenkrát kluci jásali. Čemu se mohli usmát. Všechny to i hypnotizovalo, ale začnu to číst a už mi není dvanáct a najednou vidím jen opakující se primitivní situace, banální krváky, absurdní grotesky a jednoduše vzato nepoužitelný marast. Nepůjde z toho udělat ani ta pohádka. Chtěl bych to zažít? Ne. Lepší jsou krásné vzpomínky na moře Rašídových příběhů, které je kdesi za mnou a navždycky mi dodalo sebevědomí. Byl jsem ale objektem obdivu neprávem? Nesmysl! Podstatou toho efektu přece bylo, že jsem dokázal zaujmout.

Ne každý je, chápu, pábitel, ale řekl bych, že si každý dokáže vést deník - a to je něco hodně podobného. Vy si deník pečlivě píšete, ale vedle toho budete mít vzpomínky. Vzpomínky mohou být i překrásné a přál bych vám to, ale chybí detaily a někdy máte dojem, že jsou vzpomínky nepřesné, a tak vyhrabete deníky. S hrůzou zjistíte, že to ve skutečnosti nebylo skvělé a že toho především bylo daleko, daleko méně.

Není tak nakonec lepší si ani deník nepsat?

A nebylo nakonec bezpečnější ten boží editor nepoužít?

Hrabalovské pábení podle Menzela:

Filmové hlášky - Postřižiny (1980); Pepin, ňák mně poslední dobou nešmakuje