Schopnost prosadit své vidění světa v rámci unikátních uměleckých projektů i žánrových standardů, prodchnout kontrolovaný obraz zdáním autenticity – to jsou kvality, které si nejčastěji spojujeme s prací kameramana Františka Uldricha. Český kameramanský nestor přitom naplňuje představu profesionála, který dokázal z podstaty své profese sloužit "vysokým" idejím i momentálně panující ideologii. Jméno filmaře, který zemřel po dlouhé nemoci v sobotu 31. srpna ve věku sedmdesáti sedmi let, nejčastěji spojujeme s dílem Františka Vláčila. František Uldrich však pracoval i s dalšími autory československé nové vlny. Jeho obrazově naléhavý rukopis využil i Evald Schorm v Návratu ztraceného syna. Jako druhý kameraman spolupracoval s Věrou Chytilovou na jednom z výtvarně nejpůsobivějších titulů 60. let –Sedmikráskách (1966). Podílel se už na jejím dlouhometrážním dokumentárním debutu O něčem jiném (1963). S jiným příštím novovlnným filmařem - Janem Němcem - se setkal už na FAMU, kde v letech 1956-1963 studoval tvořivý filmový obraz. Tehdy čtyřiadvacetiletý adept kameramanského řemesla měl ovšem v době, kdy se podílel na Němcově studentském snímku Sousto (1960), za sebou pokus o studia na vysokém učení technickém.

Na rozdíl od Jaroslava Kučery či Miroslava Ondříčka pracoval Uldrich i se staršími režiséry, kteří se - žánrově a později i ideologicky - profilovali mimo sféru nové vlny. Jeho opakovaný zájem o žánrový film byl v českých poměrech neobvyklý. Spolupracoval se slovenským režisérem Martinem Hollým, především na dramatu z první světové války Signum laudis (1980). Se Zbyňkem Brynychem či Karlem Steklým se pouštěl na půdu kriminálního dramatu – žánru, který se v malém české rybníčku nemohl opírat o žádnou silnou vizuální tradici. Právě Uldrichův smysl pro realistickou, sevřenou atmosféru jejich filmy často povyšoval nad průměr. V této souvislosti rozhodně nepůsobí náhodně ani Uldrichova opakovaná spolupráce s Václavem Vorlíčkem, který rád pracoval v rámci "kapitalistických" žánrů: je podepsaný pod obrazově zajímavou parodií na bondovky Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), situační komedií Což takhle dát si špenát (1977) nebo sci-fi seriálem Křeček v noční košili (1987), natočeným v západoněmecké koprodukci. Právě tam si Uldrich vyzkoušel spojení své civilní poetiky s filmovými triky. Také s Jiřím Menzelem pracoval Uldrich na projektu, těžícím z "americké" vizuality – na hudební krimikomedii Zločin v šantánu(1968) podle Josefa Škvoreckého.

Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky

Zatímco Uldrichova práce s žánrovými estetickými i vypravěčskými standardy na svou odbornou reflexi teprve čeká, jeho vklad do děl Františka Vláčila se už uznání dočkal. Slavný režisér si Uldricha přizval ke spolupráci na středověkém dramatu Údolí včel (1967), příběhu o vztahu dvou řádových bratří, odehrávajícím se v minimalisticky poetizovaných, syrových reáliích 13. století.

"Obvykle jsme společně pracovali na technickém scénáři. Po jeho napsání byl vlastně pro Vláčila už film natočený," vzpomínal Uldrich, který si po černobílém Údolí včel vyzkoušel práci s barevným materiálem na Vláčilově "sudetském" milostném dramatu Adelheid (1969). "Na place to už obvykle nechal na mně. Celé natáčení se mi už ani nepodíval do kamery."

Po emigraci kolegy Bedřicha Baťky Uldrich obrazově dokončil Vláčilův opus magnum - Marketu Lazarovou. Vláčilovi, kterému normalizační cenzoři zabránili pracovat na Barrandově, se díky Uldrichovi první polovinu 70. let povedlo naplnit plodnou prací: natočili spolu tři krátké dokumenty a dva středometrážní filmy s dětskými hrdiny. Později Uldrich a Vláčil realizovali ještě psychologická dramata ze současnosti Dým bramborové natě (1976) a Hadí jed (1981), poetický příběh Pasáček z doliny (1983) a čapkovskou adaptaci Stín kapradiny (1984). O "svém" režisérovi pak Uldrich v roce 1989 realizoval unikátní krátkometrážní dokument V síti času, který je unikátním svědectvím o režisérově přístupu k filmařskému řemeslu.

Stín kapradiny

Kameraman, jehož profesionální portfolio nakonec čítalo téměř padesát filmů a několik televizních seriálů, na rozdíl od o dvanáct let staršího Vláčila ještě získal možnost pracovat ve svobodných poměrech. Mezi filmy, které kameramanský nestor realizoval po roce 1989, patří třeba pohádka Jak si zasloužit princeznu (1994). Podílel se i na koprodukčním projektu argentinského režiséra Bedy Docampa Feijóa Perfektní manžel (1993) s Timem Rothem v titulní roli.

Františku Uldrichovi se po revoluci dostalo konečně i oficiálního ocenění: Asociace českých kameramanů mu v roce 2009 udělila cenu za celoživotní dílo.

(Tento text má příběh. Napsala jsem ho velmi rychle na objednávku Hospodářských novin, kterým děkuji za možnost uveřejnit ho i zde na blogu. Během časného nedělního odpoledne jsem při tom s údivem sledovala, kterak četní internetoví kolegové opisovali z ČTK chybnou informaci, že František Uldrich byl kameramanem Markety Lazarové - což dokonce dávali do titulků svých textů. Neříkám, že sama nemám silnou vrstvu másla na hlavě... Za nejvzrušivější v této drobné kauze považuji skutečnost, že během pozdního odpoledne byly tyto texty - prý včetně zprávy z ČETky - rychle uváděny na pravou míru... Ó, blahoslavený internete, umožňující bleskovou revizi chyb!)

Další autorčiny poznámky k filmovému a politickému dění najdete na jejím blogu AlenaProkopova.blogspot.com