Jsou lidé, kteří „vyryli hlubokou brázdu“ v místech jejich žití či působení, avšak tokem času (či spíše nedokonalostí a neupřímností lidskou) se dostali do seznamu neprávem zapomínaných. Co jiného můžeme dělat, než je připomínat tím, že budeme popisovat jejich osudy. Aby se nezapomnělo.

Bůh nedopřál znamenitému malíři, rodáku z Nového Jičína Hugo Baarovi (1873-1912) bohužel dlouhého žití. Mohl toho udělat pro spolupráci moravských výtvarných umělců ještě více. Ačkoli udělal hodně. Již na odborné tkalcovské škole v rodném městě, kam nastoupil po gymnazijních studiích, se zřetelně projevilo jeho výtvarné nadání. A tak studuje nejdříve ve Škole uměleckých řemesel ve Vídni. To byla oblíbená umělecká škola mnoha jeho starších kolegů, rovněž jičínských rodáků. Namátkou jmenujme malíře Eduarda Veitha (1858–1925) nebo architekta Josefa Tölka (1861–1927) a další.

V dalších uměleckých studiích měl Hugo Baar značné štěstí. Ještě ve Vídni studoval v ateliéru profesora Rudolfa Ribarze (1848–1904). S tímto, byť o generaci starším malířem měli trochu společnou historii. I Ribarz byl synem velkoobchodníka, avšak v otcových šlépějích nešel. Absolvoval nakonec vídeňskou Akademii výtvarných umění, posléze se na šestnáct let usadil v Paříži, vystavoval nakonec na světových výstavách nejen v Paříži, ale i Chicagu, v Antverpách a jinde. V roce 1892 přijal místo profesora na Vídeňské uměleckoprůmyslové škole a mimo jiné byl také členem umělecké rady rakouského ministerstva školství. S mladým Hugo Baarem si velice rozuměli, zejména pokud šlo o krajinomalbu.

Profesor Ribarz mu doporučil další studium na Mnichovské akademii, u rakouského malíře Gabriela von Hackla (1843–1926), který byl sice spíše malířem historismu, avšak i u něj se mnohé naučil. Nakonec mu pan profesor Hackl doporučil studium u svého žáka, v té době již kolegy na akademii Heinricha Knirra (1862–1944), výborného portrétisty a člena Mnichovské i Vídeňské secese.

Poté se Hugo Baar na čas usadil ve Vídni. Zde byl mimo jiné i členem velice svobodomyslného uměleckého spolku Hagebund, který ovlivněn secesí pořádal výstavy nejen ve Vídni, ale i v Mnichově, v roce 1911 dokonce i v Praze. V tomto spolku se Baar seznámil se svým vrstevníkem a krajanem, výrazným moravským a valašským umělcem Bohumírem Jaroňkem (1866–1933) a zde někde možná vznikla myšlenka na spolupráci moravských umělců. S Jaroňkem, ale později i s Jožou Úprkou a dalšími českými umělci se stýkali častěji, zejména když se v roce 1906 Hugo Baar vrátil do rodného města. Baar vystavoval v Olomouci, ale také v Novém Jičíně, inicioval vznik Muzejního spolku v tomto městě a také v roce 1909 spoluzakládal Sdružení německo-moravských výtvarných umělců se sídlem v Brně. Předsedou tohoto sdružení byl rodák z Jemnice (okres Třebíč) Hugo Charlemont (1850–1939), leč hlavní činnost organizoval místopředseda spolku malíř Hugo Baar.

Někteří odborníci označují Hugo Baara za „mistra beskydských zim“. Pravdou je, že Baarovy obrazy zachycující beskydskou zimní krajinu jsou nám velice blízké (jako bychom je již někde viděli), a také díky tomu, že jsou diktovány snad secesním symbolismem, jsou jakýmsi pohlazením. Historik umění doc. PhDr. Josef Maliva (1931)** označuje některé Baarovy obrazy za klasické projevy v duchu stylu pointilismu (pointilismus je výtvarný směr stylu malby, při němž malé body – pointy, prezentované základními barvami, vytvářejí dojem mnoha různých barev). Pro nás je zajímavé, že tuto metodu docent Maliva přisuzuje i moravskému krajináři Stanislavu Lolkovi.

Hugo Baar znal velmi dobře moravskou část Beskyd. Na sklonku roku 1911 zavítal i na Bílý Kříž. Zde se mu velice líbilo, nejen pro krásné výhledy na okolní krajinu. Dokonce začal uvažovat o tom, že by si zde pořídil ateliér. K tomu ale již bohužel nedošlo.

V roce 1912 podnikl Baar cestu do Mnichova, aby zde pracoval na větší litografické zakázce. Zde však náhle 18. června 1912 ve 39 letech umírá.

V roce 1920 se uskutečnila v Novém Jičíně posmrtná výstava jeho děl i prací dalších umělců, kteří působili nejen v Novém Jičíně, ale i v celém moravském Kravařsku. Většina jeho prací je v Muzeu Novojičínska, další obrazy a grafiky jsou v moravských muzeích a galeriích. My si jeho dílo připomínáme dvěma obrazy v tomto textu. První se jmenuje Poslední sníh a druhý Zimní ráno.

**Poznámka na konec: doc. PhDr. Josef Maliva, specialista na renesanční skulpturu, umění 20. stol. a meziválečnou tvorbu německých autorů na Moravě. Vystudoval dějiny umění na FF UP Olomouc a působil ve valašskomeziříčském muzeu, v hodonínské galerii a nyní je profesorem na FF UP Olomouc. Z politických důvodů mu byla v roce 1973 pozastavena aspirantura, dokončil ji v letech 1988-1989 na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Napsal mj. studie Kelečské dýmky, Muzeum Křičků v Kelči, Kunovice (u Valašského Meziříčí), Bohumír Jaroněk, Valašské Meziříčí, Sochařský ateliér Ambrože Špetíka, K výstavě obrazů Augustina Mervarta a Gotický obraz Madony v Zašové.