Musím začít zeširoka. V padesátých letech jsem se jako třináctiletý kluk začal všímat tehdejších filmových a divadelních událostí, obvykle častěji u plakátovacích stěn než v přítmí kin a divadelních sálů. Na mnohé filmy by mě uvaděči nepustili a na výlety do divadel by mě večer zase samotného nepustili rodiče. Vzpomínám, jak mě přitahovala exoticky znějící jména tanečnic a zpěvaček – Manon Chafour, Elen Tanasco, Elen Lombardová, Anny Fey a další. Také mezi muži se objevovala jména jako např. Joe (Jarský), Willy (Kuk), Louis (Zámečník). Teprve po leckdy až desítkách let jsem se začal o osudy těchto umělců intenzivněji zajímat a stalo se, že jsem se nakonec s mnohými, v té době už žijícími na odpočinku, osobně seznámil.

Tak – a tady teprve mohu začít vyprávět o jednom ze svých zatím posledních soukromých dobrodružství, hledání a nalezení ve světě pro nás ztracené tanečnice Elen Tanasco. Naše encyklopedie, především Český taneční slovník (vyd. Divadelní ústav, 2001), ale i některé encyklopedie filmové, ohraničily její život ještě v minulém století. Elen Tanasco, původním jménem Helena Atanaskovičová, narozená v Praze 25. listopadu 1919, měla údajně dožít svůj život ve Vídni. Jenomže pravda je jiná: Elen Tanasco – Krautgartnerová (manželka předčasně zesnulého našeho významného jazzového dirigenta a skladatele Karla Krautgartnera) žije, čile cestuje po světě a právě v těchto dnech se v pohodě dožívá úctyhodných devadesáti let!

Film Peřeje režiséra Karla Špeliny, v němž vytvořila Elen Tanasco v roce 1940 hlavní roli tanečnice Anity Confettiové (jejím partnerem byl Svatopluk Beneš), jsem neviděl, a proto musím věřit negativním kritikám, které mu vyčítaly především velkou kýčovitost. Možná, že i to byl hlavní důvod, proč se Elen Tanasco vrátila zpět na divadelní prkna a před kamerou se objevila později pak už jen jednou, v roce 1965, ve filmu Václava Kršky Polka jede do světa.

Z jejího působení na divadelních scénách – počínaje vídeňskou Volksoper, přes pražské Národní divadlo až po Divadlo V + W, karlínskou hudební scénu a některé pražské zábavní podniky, jako byly Alhambra či Tatran bar – si pamatuji (opět jen díky tomu, že jsem si jako kluk pročítal divadelní program, který si z představení přinesl domů můj starší sourozenec) především Divotvorný hrnec, v němž exceloval coby vodník Čochtan Jan Werich.

Na to, že se paní Elen těší dobrému zdraví a že se v Mikulově dokonce zúčastňuje každoročních jazzových koncertů k poctě mikulovského rodáka Karla Krautgartnera, mě upozornil brněnský hudebník a dlouholetý rozhlasový redaktor Max Wittmann. A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se se „zapomenutou hvězdou“ Elen Tanasco – Krautgartnerovou telefonicky spojím a udělám s ní krátké interview. První překvapení pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že ji momentálně nezastihnu ve Vídni, nýbrž v Ženevě. A tak jsem zavolal do Ženevy. Mladistvě znějící hlas mi ochotně a vtipně odpovídal a já vám teď s radostí náš rozhovor tlumočím:

Paní Krautgartnerová, jsem rád, že Vás slyším! Vy jste kdysi byla v Karlínském divadle v angažmá s takovými velikány, jako byli Jan Werich, Oldřich Nový a Vlasta Burian. Jak na ně s odstupem let vzpomínáte?

Jan Werich byl nesmírně vtipný a velice příjemný. Některé dámy k němu měly výhrady, že nebyl slušný, ale pro mě byl – jak říkám – příjemný. S Oldřichem Novým jsem ani moc ve styku nebyla, takže nevím, co bych vám o něm mohla říct. A Vlasta Burian? Toho jsme všichni hrozně litovali. On byl naprosto geniální, ale jak se s ním tehdy zacházelo - to bylo hrůzostrašné.

Tenkrát jste se také poznali s panem Karlem Krautgartnerem. Jak proběhlo to seznámení?

To bylo jednoduché - on byl v orchestřišti a já na jevišti. (smích)

A kdo komu padl dřív do oka, on vám nebo vy jemu?

Oba jsme na tom byli stejně, bylo to vzájemné.

Ve filmových encyklopediích se uvádí, že jste hrála jen ve dvou filmech. Opravdu už jste se nikdy potom před filmovou kamerou neobjevila?

Ne, pak už nikdy. Po tom, co jsme odešli s manželem z republiky, jsem se nevrátila ani na divadelní scénu. Začala jsem vyučovat tanec ve Vídni a v Německu. A hlavně jsem se pak věnovala nemocným lidem, kterým jsem pomáhala prostřednictvím rehabilitační gymnastiky.

Slyšel jsem, že s oblibou v posledních letech cestujete po světě…

Po světě? To je přehnané. Byla jsem sice v Americe, ale hlavně cestuji po Evropě. V posledních letech pobývám dokonce jen na třech místech: Ve Vídni, kde bydlím, pak v Německu a ve Švýcarsku, kam mi právě voláte a kam jezdím za svou dcerou.

Jakou hudbu dnes nejraději posloucháte?

Já mám ráda všechnu muziku – šlágry, operu, jazz - rozlišuji ji jen na dobrou a špatnou. Ze současné hudební scény ovšem moc dobrý pocit nemám, ta kvalita už není taková, jako bývala. Technicky jsou dnešní muzikanti velice dobře vybavení, ale styl, ten mě ve většině případech nemůže nadchnout. Něco mně dokonce připadá stupidní.

A pro dnešek poslední otázka: Čím se nyní bavíte, co budete dělat například dneska?

Dnes budu balit, protože se zítra vracím zpátky do Vídně. (smích)

Děkuji Vám za rozhovor a těším se na jeho vídeňské pokračování!

Nu a tady končí i mé dnešní vyprávění o jedné zapomenuté hvězdě, k níž právě v těchto dnech směřují gratulace k jejímu významnému životnímu jubileu.

Hodně zdraví na cestě k blížící se stovce, paní Tanasco!