5.12.2020 | Svátek má Jitka


OSOBNOST: Zamyšlení nad otázkou času

17.11.2006

(inspirováno Svatým Augustinem)

„Vesmír je jen lidsky abstraktní (dokonce nejabstraktnější) pojem, pojem pro celek, tj. pro souhrn všech konkrétních existujících věcí. Proto nemůže vznikat či zanikat.“
Jiří Kinkor, filosof

„Pokud ovšem chci smysluplně komunikovat o nějakých problémech, je třeba používat pojmy v daném oboru takovým způsobem, jak jsou zavedeny a používány všemi ostatními.“
Vladimír Wagner, fyzik

„Čas neexistuje, jsou jen děje a procesy, jež se účinkem fyzikálních veličin mohou odehrát pomaleji nebo rychleji, než za tu dobu jinde.“
Ludvík Vaculík, spisovatel

(O Vaculíkově článku): „Z duše mně promluvil. A to ani neví, jak neškodnou fyzikální veteš vytáhl na světlo boží.“
Lubomír Ptáček, publicista

Svatý Augustin od Sandra Botticelliho1652 let uplynulo v pondělí od onoho významného dne pro vědu filosofickou, ale i exaktní a teologickou, kdy lidstvo dostalo dalšího proroka, Augustina Aurelia (354-430), svatého Augustina. Životní cesta někdejšího bouřliváka, úspěšného rétora, právníka a zároveň učitele byla rozporuplná; prošel všemi tehdy dostupnými filosofickými systémy i nevázanými radovánkami života - a skončil u křesťanství, jako mnozí další, které významně ovlivnil, například Pascal. Jeho učení se na stará kolena zdogmatizovalo, a tak nakonec zůstal nejen milým spisovatelem a zasloužilým poslem humanismu v křesťanství, ale i praotcem inkvizice. Augustin je ovšem také velmi významným (a po této stránce až příliš zjednodušovaným) filosofem času – jeho pondělní výročí nabízí tedy cenný námět k zamyšlení …

Otázka, co bylo „před tím“, než začal existovat tento svět, potažmo vesmír, stále zůstává antinomií, nevyřešenou, protože ani neřešitelnou záhadou lidského rozumu. Je jeho naivní přirozeností představit si prázdný, tmavý prostor, latentně sám v sobě jaksi bezobsažně visící, tupě trvající bezzubým časem, ve kterém se nic neděje. Teorie velkého třesku však dokazuje, že tato představa je mylná, neboť prostor a čas, časoprostor – jak ho fyzikálně známe - vznikl současně se svojí substancí, hmotou-energií: je jejím atributem. To odpovídá nejen Leninově definici hmoty, ale i fyzikálním axiomům o čase a prostoru coby jakési pomyslné, flexibilní, 3+1-rozměrné síti, matematickými zákony spjaté s tím, co je hmotné a tvoří gravitaci.

Síť – to je ale především jakási rozlehlost; synonyma rozlehlosti, prostoru, je člověku zapotřebí k představě struktury kosmu, potažmo vztahů mezi tělesy v něm (a na nich); čas – aby to v teorii relativity zarámoval - musel v rovnicích přijmout pravidla rozlehlosti. A tak tu má mít počátek, sám stále ale, paradoxně, zůstává přitom předpokladem všech počátků a konců. Myšlenka velkého třesku je tedy fyzikálním i filosofickým problémem, protimluvem, neboť konečná představivost konečného tvora tu zjišťuje, že jí není zapovězen ani vstup do nekonečna ...

Svatý Augustin předpokládal (společně se svojí křesťanskou církví), že svět byl stvořen jednorázovým božím aktem asi před šesti tisíciletími; vyplývá to prý ze srovnání různých časových údajů z bible. Navíc ale zdůrazňoval, že tomu tak bylo i s časem: „Svět bezpochyby nebyl stvořen v čase, nýbrž s časem. Neboť co vzniká v čase, jednak vzniká po nějakém čase, jednak před nějakým časem, po tom, který je minulý, a před tím, který je budoucí; ale žádného minulého času býti nemohlo, ježto nebylo žádného stvoření, jehož proměnlivými pohyby by se čas uskutečňoval.“ Bůh nestvořil svět v čase, ale čas je součástí jeho výtvoru – sám času nepodléhá, je bezčasový, věčný. V Stručné historii času si Hawking Augustina (na rozdíl od Kanta s jeho antinomiemi rozumu, i touto) váží: „Pojem času nemá před vznikem vesmíru žádný smysl. Toho si ostatně povšiml už Augustin, když se ptal, co dělal Bůh před stvořením světa.“ Svatý muž sice žertoval, že prý připravoval peklo pro takovéto tazatele, panu profesorovi se ale víc líbilo tohle: „Podle svatého Augustina Bůh předtím, než stvořil nebesa a zemi, nedělal vůbec nic. To je ostatně velice blízké moderním představám.“

A je to tak: zastánci „moderních představ“ mají v tomto stejné stanovisko jako Augustin, pomineme-li, mělo-li se tak dít najednou (Stvořením) či postupně (evolucí, stvořenou Velkým třeskem) - namísto šesti tisíc předpokládají pouze těch let řádově víc; velký třesk nemohou nepovažovat za počátek času, protože to byl počátek světa, v němž čas tvoří páteř rovnic, aniž by sám byl – nad tím už si ale hlavu láme málokdo - nějakou samostatně pozorovatelnou fyzikální veličinou. Teorie Stvoření a teorie VT obě zkrátka předpokládají, že „bůh předtím nic nedělal,“ a tak i jeho vlastně berou jako časového, zákony kauzality determinovaného – jako Tvora, co tvoří světy, sám nestvořen. Augustinova koncepce času je však hlubší …

Vycházela především z jeho hluboké víry: „Ty však, Bože, má útěcho, jsi můj věčný Otec!“. Z toho pak vyplývá jeho autentická, tolik odzbrojující pokora: „Já však jsem se zcela rozptýlil v otázce času, jehož řádu neznám.“ To je ovšem zbytečná skromnost, Augustin je jedním z největších filosofů času v dějinách. Nejprve zdůrazňoval, že čas má jako takový smysl pouze tam, kde je patrná nějaká změna – kde různé stavy věcí následují po sobě. Jen proměnami svět trvá, materiální realita neměnnost nezná. Což tedy ale znamená, že fyzický vesmír a čas, nositel oněch změn, k sobě neodlučitelně patří a svět nemohl vzniknou v čase – nemohl tu původně být žádný prázdný čas, ve kterém by se nic nedělo a v němž by až posléze vznikl svět: „Času není bez nějaké pohyblivé proměnlivosti, kdežto ve věčnosti žádné změny není: pak vidí každý, že by bývalo nebylo časů, kdyby nevzniklo stvoření, které by nějakým pohybem něco změnilo; a když v tom pohybu a změně ustávají i nastávají neustále jiné a jiné věci, jež zároveň býti nemohou, mají za následek v kratších či delších dobových intervalech čas. Když tedy Bůh, v jehož věčnosti není vůbec žádné změny, je tvůrcem a pořadatelem všeho, nechápu, jak o něm lze říci, že stvořil svět po rozloze časů – leda bychom řekli, že už před světem bylo nějaké stvoření, jehož pohyby způsobily běh časů.“

Aristotelské „před“ a „po“, co vůbec dává času smysl a definici, lze dovodit kauzalitou, logickým smyslem: pravidlem, že věci se vždy ubírají od příčin k následkům. Příčinná následnost je základním znakem času coby měrnosti. Ten je znázorněn ciferníkem hodin a nezdá se být věru na světě věci jednodušší a logičtější. Snad jen metr se svými ryskami může se jevit stejně prapůvodní – obojí je jaksi objektivně, pevně dáno, tak jako se zaručeně střídají den a noc. Opravdu? „Měříme snad delší čas kratším časem asi tak, jako měříme loktem kládu?“ ptá se Augustin. Otázka, zdánlivě nesmyslná, nepostrádá otazník …

Kláda se loktem měří tak, že druhé se opakovaně po sobě přikládá na to první, a přitom se počítá – na stejném principu funguje i odečítání různých trvání z ciferníku hodin. Jak však Bergson zdůrazňoval, tady se „přikládá“ navzájem nepřiložitelné – dynamické trvání je tu virtuálně podloženo představou „trvání“, co netrvá, stojícím časem, stejně jako i ten ciferník se ani nehne. Lze vůbec na čas nahlížet jako na přímku, kde přítomnost je dynamický bod, kolem něhož pevně, takříkajíc přímo věčně a nehybně trvají minulost i budoucnost na obě strany donekonečna? Univerzální mřížka letopočtů a ciferníků zajisté umožňuje smysluplnou orientaci člověka v životní praxi a v konečném důsledku i lidský dialog sám, avšak lze jí měřit bytí samo? Jak jinak je měřit? Dá se vůbec měřit? Co je to čas? „Či snad měřím, můj Bože, a nevím, co měřím?“ strachuje se Augustin, znepokojen ambivalencí té otázky ...

A seznává, že takovéto od prostoru vypůjčené „měření“ je sice v praxi užitečné, ale nevystihuje podstatu času jako takového – báseň kupříkladu poměřujeme délkou a počtem veršů, avšak i delší báseň lze přednést rychleji, tedy v kratším čase, než tu kratší na papíře. Která je vlastně delší? Lyrická báseň vyžaduje obvykle pomalejší přednes než ta epická. Hloubka, smysl a dojem díla zůstávají v čase. A tak Augustin nakonec svému duchu říká: „Měřím totiž ten dojem, kterým na tebe působí věci a jenž trvá, i když ony minuly. A měřím tento přítomný dojem, ne ty věci, jež ho vyvolaly. Měřím-li čas, měřím tento dojem. Buď tedy tento dojem je čas sám, nebo čas vůbec neměřím.“

Přikládání loktů na kládu je ale tradičně podřízena i představa o trvání vesmíru, od Augustina po Hawkinga – na základě skutečnosti, že se rozpíná, se této expanzi předpokládá počátek v jednom bodě. Bylo zjištěno, že v měřítkách dnešního času (čti: počtu oběhů Země kolem Slunce) muselo prý vzápětí po velkém třesku okamžitě za sebou následovat několik kvalitativně zcela odlišných ér a v té poslední z nich, takříkajíc průhledné, už vesmír miliardy let setrvává. Nepodobá se to tak trochu logickým vývodům výzkumníka o tom, kolik rohlíků musela pozřít améba, než se z ní stal tlustý, vousatý chlap? Kauzálně časové lidské myšlení samo sebou tvoří pokaždé takovéto konstrukce, jak co začalo a jak to skončí – ctí tak svůj od přírody daný apriorní zákon příčiny a následku, ve fyzice zákon akce a reakce.

I onen „velký třesk“ je ucelenou kosmologickou konstrukcí, jež je (vzhledem ke zjevné skutečnosti) správná, protože verifikovatelná; postrádá však onu nevyhnutelnou vlastnost všech ostatních záležitostí tohoto světa, totiž nutnost něčeho, co jim předcházelo – proto si ji coby „událost“ vysvětlujeme v čemsi nesprávně: přiřadit jí velké písmeno, aby se rozporu předešlo, je jen jeho obcházením, poplatným staleté evropské křesťanské výchově. Proto vznikají nesmyslné otázky, co dělal bůh před velkým třeskem - nemohl ani nic nedělat, ani něco připravovat; v tomto smyslu je jistě věčné nejen jeho dílo, ale i každý náš skutek; představa počátku všech časů v jenom bodě jakéhosi vyššího metafyzického rozhodnutí odpovídá určitě jak konečné lidské přirozenosti v přírodě světa, tak i logice jeho vědy, vyrostlé z této přírody – to je člověkův podíl; otázky po „před“ však nemají žádné efektivní řešení a vyplývají vlastně zase jen z apriorní představy nekonečného času za vším včetně všehomíra, toho „času“, co žádné „před“ ani „po“ nezná: věčnosti.

Je zřejmé, že cosi tu nutně předchází savcům, ptákům, plazům, obojživelníkům, rybám, měkkýšům, amébám, rostlinám, kyslíku, dusíku, vápníku, vodíku a héliu, hmotě a energii – cosi, čehož je čas nástrojem. Je nemožné považovat však jakoukoli událost za První, tedy takovou, jíž žádné nepředcházely – a to je protimluv, neřešitelná aporie rozumu, za niž může čas. Kant to věděl. Lidská představa času je nevyhnutelně kauzální – trvání světa jako neustálé střídání příčin a následků, jimž začátku a konce dohledat nelze, byť z tohoto paradoxu Akvinský vytvořil důkazy existence boha. Vědomí si možná ve své všetečnosti představuje tedy alespoň cosi jako uzel (nebo že by dokonce průsečík amplitud, cyklický vesmír?) Pokud někdo nicméně vezme nůžky a provázek namísto toho rovnou ustřihne, vytvořil něco, co už je z času vyňato, je mu cizorodé. Ústřižek cosi postrádá, asi jako přestřižený had – postrádá život. Bez apriorní představy času, všemu živému nezbytné, nelze vlastně o velkém třesku vůbec ani hovořit - ledaže by byli někteří jedinci postiženi neschopností myslet nadčasově. To by tak však byli na druhé straně zase obdařeni chápáním pohybu bez klidu, což se tedy alespoň mně ještě nepovedlo …

Problém je vlastně jen v tom, že se stále hovoří o dvou zcela odlišných pojetích času (jak tu s tím vzbudil emoce už pan Kinkor): to první, veřejné, konzervativní a zejména fyzikální, se týká času-měrnosti, čísla, siamského dvojčete prostoru, vlastně matematického aparátu gravitační teorie – toho času, který pozorovateli vyplývá ze hmoty v pohybu. Ten o sobě nijak neexistuje (viz. pan Vaculík) – je to jen pohyb, matematický smysl událostí. Druhé pojetí mu přiznává nekonečný rozměr, na jehož nehybném pozadí teprve se promítají dočasné fenomény – je to jeden z náhledů filosofie. A ať si kdo chce co chce říká, bez toho druhého si ten první čas nikdo ani nepředstaví (kdo by to snad přece jen uměl, ten se tu jistě rád vyjádří).

„Proto jsem usoudil, že čas není nic jiného než jakési trvání, opravdu však nevím čeho. Bylo by věru divné, kdyby to nebylo trvání samého ducha.“

Avšak, kdo tohle pochopí … ?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.