OSOBNOST: Za Zuzanou Růžičkovou

Jméno a osudy první dámy cembala, prof. Zuzany Růžičkové, není třeba popisovat. Nejen hudbymilovné obecenstvo ví, kdo tato úžasná osobnost byla. Její životopis by vydal na román, možná na operu. Pokud o něm přemýšlíte, vidíte kontury antického dramatu.

Krásné dětství, kdy k 9. narozeninám dostala klavír, rané mládí prožité v nelítostném prostředí koncentračního tábora, návrat s děsivými vzpomínkami a zničenýma rukama, ale s vůlí hrát, hrát, hrát. Nejdříve na klavír, později na milované a po ní nepřekonané cembalo. Osudové setkání a pozdější sňatek s hudebním skladatelem Viktorem Kalabisem. Vítězství v mezinárodní soutěži mladých cembalistů v Mnichově, kdy poprvé po válce jela do Německa. Přesvědčil ji k tomu její manžel slovy: „Můžeš to být ty, kdo jim navrátí jejich Bacha.“ A pak už dráha k nejvyšším metám cembalového nebe, jehož hlavním „světcem“ byl Johan Sebastian Bach.

Růžičková a Kalabis

Na konci 60. let stávaly dlouhé fronty na ty programové řady koncertů Pražského jara, kde bylo zařazeno její účinkování s předními světovými interprety a dirigenty. Ty nejdelší fronty ale byly na její večery s houslistou Josefem Sukem. Byly to nepřekonatelné a nesdělitelné zážitky, kdy tito dva mistři svých nástrojů, sólisté České filharmonie, z pódia Rudolfina rozdávali posluchačům radost z dokonalé interpretace mistrovských děl.

Zuzana Růžičková

Profesorka Zuzana Růžičková je nositelkou mnoha ocenění českých i mezinárodních. K těm nejvyšším, jakými jsou Medaile za zásluhy od prezidenta České republiky (2003), nebo Granátová hvězda, kterou obdržela v roce 2013 od Bohemian Heritage Fund, patří i čtyřnásobná Grand Prix du Disque Academie Charles Cros.

Cena, ze které ale po mém soudu měla snad největší radost, byla Kulturní cena Karla IV., udělená jí v červenci 2011 v německých Cáchách. Ve městě, odkud pocházel sportsman Fredy Hirsch, jemuž Zuzana Růžičková přičítala záchranu životů mnoha židovských dětí v koncentračním táboře. Po lednovém setkání u předsedkyně Kulturního spolku Aachen-Prag, který jí tuto cenu hodlal udělit, na dotaz, zda ji bude ochotna přijmout, odpověděla tehdy již nemocí pronásledovaná umělkyně: „V červenci? Tak to mám půl roku zase pro co žít.“ Ty tři červencové dny, prožité v Cáchách, byly sice deštivé, ale pro všechny pozvané byly nezapomenutelným zážitkem na setkání s osobností, jejíž rozměr je schopen opravdu docenit snad pouze Johan Sebastian Bach.

10. června 2020 byla na jednom vinohradském domě ve Slezské ulici odhalena pamětní deska, která připomene kolemjdoucím, že zde žili a kdo byli Zuzana Růžičková a Viktor Kalabis.

Ale pro ty, kteří Tě měli možnost poznat, jsi, Zuzanko, nezapomenutelná.