Dnes již těžko zjistíme, jak se stalo, že se potkali, Adolf Rozkopal (*1884), syn rolníka z Horních Domaslavic, a Marie Michálková (*1901) z Kroměříže. Víme jen, že se po první válce vzali a usídlili v Bílé, konkrétně v osadě Kavalčanka. Bílá je v beskydských Zadních horách, nedaleko hranice se Slovenskem. Adolf Rozkopal zde byl arcibiskupským nadlesním.

Syn Zdeněk (*1924) měl odmalička touhu být malířem. Je zajímavé, že stejné sny měla i jeho sestra Antonie. Rodiče plánům svých dětí moc nepřáli, měli obavu, zda se uživí. A tak patnáctiletý Zdeněk neměl na počátku druhé války moc na vybranou. Dokonce se za protektorátu vyučil zámečníkem. Hned po válce studoval architekturu na ČVUT a současně s tím výtvarnou výchovu a deskriptivu u profesora Cyrila Boudy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci chvíli učil a po vojně ho v roce 1951 zlákala a doporučila sestra Antonie do tehdy již gottwaldovských ateliérů. Ona sama již pracovala jako výtvarnice v tvůrčí skupina Karla Zemana.

S Karlem Zemanem si rozuměli od první chvíle. Během prvních deseti let spolu natočili filmy, na které se nezapomíná. Pro film Cesta do pravěku pracoval jako výtvarník, byl architektem filmu Vynález zkázy, v němž si zkusil i režii jako asistent.

Cesta do pravěku byla velice náročná. Většina záběrů se točila v ateliéru a Zdeněk Rozkopal vytvořil všechny výtvarné modely krajiny. Bylo nutno přizvat i více výtvarníků. Jednou z prvních, kdo se na výtvarných pracích podílel, byla Rozkopalova sestra Antonie.

A také Baron Prášil (1961) s sebou nese výtvarné kouzlo Rozkopalovo, když zdatně asistoval i režii. A po tomto filmu se Zdeněk rozjel naplno. Jeho snem byla mimo jiné i samostatná tvorba. Již v roce 1956 natočil první samostatný film, který se jmenoval Černý démant. Byl to film o vzniku uhlí a Karel Zeman mu k tomu přenechal i nezařazené záběry z filmu Cesta do pravěku.

Posléze Zdeněk Rozkopal točil se Zemanem a také s dalšími režiséry, když scénáře k některým filmům mu psal Karel Zeman. První stříbrnou medaili přivezl Zdeněk v roce 1960 z festivalu ve Vancouveru za animované filmy o Panu Prokoukovi.

Stále ovšem navrhoval Zemanovi pro jeho filmy pozadí, barvy i střih. Napsal scénář a režíroval film Kouzelný svět Karla Zemana (1962), točil desítky grotesek a krátkých filmů. V roce 1965 se Zdeněk vydal na dráhu vlastních filmových projektů.

Psal i večerníčky, spolupracoval s různými tuzemskými i zahraničními filmovými studii. S režisérem Radimem Cvrčkem natočil v roce 1971 podle scénáře Oty Hofmana Hodinu modrých slonů.

Jako výtvarník se podílel na tvorbě hereckých masek, navrhoval trikové scény a dostal se i ke svému milovanému malování – ke konci života se hodně věnoval knižním ilustracím.

V roce 1999 se uskutečnil šestý ročník mezinárodní přehlídky filmu, televize a videa Febiofest ‚99. Od 21. ledna do 14. února se konal v Praze a dalších devíti městech a pak pokračoval na Slovensku.

Součástí přehlídky ve Zlíně byla i výstava Země snů výtvarníka a filmaře Zdeňka Rozkopala, instalovaná ve zlínském zámku. Dětské i dospělé návštěvníky uváděla k vytržení unikátní loď z filmu Baron Prášil, která je rovněž dílem tohoto výborného výtvarníka a režiséra.

Muzeum jihovýchodní Moravy instalovalo v rámci této výstavy tři desítky umělcových pláten, dále pak knihy, které ilustroval a zajímavé fotografie z natáčení jeho filmů. Dva roky poté, 26. února 2001, režisér, scenárista a filmový architekt, kluk z hájovny na Kavalčankách zemřel ve Zlíně ve věku nedožitých 77 let. Vzpomeňte si někdy na něj. Velice obohatil naše dětství a dospívání.

(Z připravované publikace „O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech I“, která vyjde péčí Okrašlovacího spolku Rozhledna v 11/2015)