Pamatujete ještě na tyto verše? Do šera večera bílé kachlíky vrhají matné pablesky. A nemocniční cela vyhlíží tak nehezky, tak neintimně a neútulně, že tesknota jako olověné břímě se vkrádá do duše. Široce rozevřených očí dvojice, jenž neklidně září z vyhublých, přepadlých, kachektických tváří, jež tělo ještě ubožejší nese. A celek v hrozném neklidu se třese, jako když číšník sulc na talíři nese. A široce rozevřených očí dvojice vyvalené jak dvě vodnice. A vše chvěje se v hrozném tremoru odzdola nahoru od paty po zuby tisíci záškuby, jakýpak orace, hladce a vobratce.

Deklamace je delší, pouze končí slovy NECHŤ JINÝM VÝSTRAHOU TO KONČÍ!! Ty povaho ťunčí. Ještě si nepamatujete? Ano, jen jedinkrát, pověstem navzdory, recitoval tuto baladu Vlasta Burian.

Když bylo v roce 1939 před natáčením slavného filmu " U pokladny stál" v titulní roli s takto největším českým komikem Vlastou Burianem, dostal autor předlohy k filmu, MUDr. Jiří Verner, úžasný nápad. Doplnil jednu scénu baladou, kterou nazval Balada o deliriu tremens. Složil ji pohotově na místě a podle všech zpráv se Vlasta Burian naučil její text za dvě hodiny. A ihned poté onu scénu s Jaroslavem Marvanem a s režisérem Karlem Lamačem natočili. Burian sám nikdy později baladu veřejně nerecitoval. Zůstala v onom krásném filmu, a je to dobře. Je jakýmsi vyvrcholením krásné části filmu, v němž autor pranýřuje podivné praktiky nemocenských pojišťoven. Jistě pamatujete. Na příběhu záměny obyčejného zřízence za prestižního specialistu popsal nešvary panující ve státním zdravotnictví. Jak třeba by bylo podobných filmů dnes. Dovedu si představit, s jakou rozkoší autor onu baladu psal, když již přesně věděl kým a kdy bude ve filmu recitována.

Zde se sluší poznamenat, jaká to byla škoda, že šlo o poslední film, který Karel Lamač ve své zemi natočil. Nejprve emigroval před nacisty, posléze před komunisty, zemřel předčasně v roce 1952, ale přesto stačil k poválečnému filmu v Evropě i v USA něco podstatného říci.

Autor námětu, zpracovaného podle jeho původní divadelní hry, je naší veřejnosti bohužel málo znám. Však také mu Bůh dopřál na tomto světě pouhých sedmatřicet let. Pražský rodák Jiří Verner (*1905) patřil k těm nadaným lékařům, kteří stejně jako pro lékařskou vědu horovali pro umění. Již jako osmnáctiletý středoškolský student se podílí na založení vinohradské Studentské scény a o tři roky později, vedle studia medicíny, hraje v nuselském Tylově divadle. A tak tento úžasný člověk studuje, hraje a navíc ještě píše veselohry. Tituly jako Jeho výsost paňáca, Na Trojické faře, Dva muži ve skříni či Císařův dvojník, nám již jen dle názvů naznačují komično.

Po promoci nastoupil Jiří Verner jako chirurg pražské vinohradské nemocnice. Okamžitě vytěžil z realit chirurgie (a nemocenských pokladen) již zmíněnou hru U POKLADNY STÁL. Vlastovi Buriánovi, jako dík za perfektní výkon ve stejnojmenném filmu, napsal na tělo detektivku s názvem Rozkaz, pane ministře. Prostředí chirurgie se mu prolínalo i do další literární tvorby. Počátkem druhé světové války napsal MUDr. Verner velice dobrý scénář k filmu Lidé v bílém doopravdy a zahrál si v něm, jak jinak, chirurga.

Je třeba zmínit i další jeho komedii Třináctá jachta a posléze pak hru Bohatý chudák, které v roce 1939 uvedla komorní scéna Městských divadel pražských. Ta poslední je dokonce považována za nejlepší Vernerovu hru. Ještě tři roky před smrtí se Jiří Verner stal členem zábavního spolku Malostranská beseda měšťanská, který od roku 1868 uváděl i divadelní hry. Jiří Verner zde velice rád hrával, pro spolek dokonce připravil dramatizaci Anny Kareniny. Předčasně odešel z tohoto světa v roce 1942. A tak snad jen pro oživení konec té balady?

Však zkušený lékař na první ráz by řek tu: Vida to mrákotné zastření intelektu, jenž funkci duševní brzdí a zastaví delirantní představy, v tom slyš - jak s vichřicí by závod měl, ke Karlštejnu jezdec uháněl a kdesi v koutku ťupy ťup, ve víru křeči se zachvěl trup. Již ze všech stran se průvod myší rojí uprostřed, čtyřstupy se v osmistupy pojí, tak vpravo vlevo,vpříč, dvé voje jsou bočně v cíli a vpředu jejich vůdce, myšák bílý. A svižným pochodem za melodie skočné těch myších tisíce svou defilírku počne. Již skončen myší voj, zase jiné hnusné stvůry děr zemských vylézají housenky, štíři, můry, odporní chrobáci, lepkaví slimáci, vyzáblých pakobylek stíny mátožné a s rukama sepjatýma kudlanky nábožné. A všechna ta zvěř po vyhublém těle vzhůru se šplhá, zuby a kusadly na bezvládné tělo se vrhá. V ten ráz jak pod čarovným proutkem všechna ta hnusota mizí, ozvou se tóny odněkud jakés cizí. Zní kdesi v tajemnu, jak něžné jsou a luzné. V tom ozve se volání odněkud jakési hrůzné: NECHŤ JINÝM VÝSTRAHOU TO KONČÍ!! Ty povaho ťunčí.

Tak si někdy vzpomeňte na MUDr. Jiřího Vernera, vinohradského chirurga, herce a divadelního autora, který si světa moc neužil. Leč zanechal nám několik skvělých stop.