Před 38 lety dozněl jeden z nejvýraznějších hlasů francouzského šansonu 20. století, byť byl jeho interpret původem Belgičan.

Jacques Brel kdysi prohlásil: „V lidském životě jsou dvě důležité události - den zrození a den smrti. Vše, co mezi tím děláme, není tak podstatné.“ V jeho případě šlo o nadsázku, neboť náplň jeho života od roku 1929 do roku 1978 byla bohatě prosycena vším, co může člověk zažít.

Měl to, čemu se říká neklidné dětství. Malý Jacques snil o dálavách dalekého Západu a Číny, zatímco byl omezen horizontem dvou set metrů, které lemovaly továrny a doly v rodném vlámském Schaerbaecku. Odtud možná později vznikla jeho touha překonávaní horizontů, jeho vášeň pro létání a plavbu po moři...

Jeho otec mu připravil kariéru ve své továrně, nicméně mladému Jacquesovi byla nudná stereotypní budoucnost zoufale málo. Jak později prohlásil: „Můj otec byl zlatokop, nicméně jeho problém byl v tom, že nenašel zlato.“

Brzo se u něj projevily umělecké sklony, jak divadelní, tak i pěvecké. Zpočátku vedl divadelní soubor, účinkující i v domech pro seniory, ale jeho skutečný pěvecký začátek se datuje od vystoupení v bruselském kabaretu Černá růže. Tam si jej všiml Jacques Canetti, který jej pozval na vystoupení do Paříže. Svou ženu Therése nechal v Belgii s dvěma dcerami, opustil definitivně otcovu továrnu. Zpočátku nebyl úspěšný, jeho vzhled byl cosi jiného, než požadovalo tehdejší francouzské obecenstvo. Dostal dokonce přezdívku „Abbé Brel“.

První LP bylo propadákem, ale jeho impresário Canetti v něj stále věřil a poslal jej na zkušenou do Maroka. Zdá se, že to byl dobrý tah, neboť jeho druhá deska, natočená tři roky po první neúspěšné obsahovala jeho první skutečný hit nazvaný Quand on n ́a que l ́amour (Když nemáš nic než lásku). Lidem utkvěla v paměti, stejně jako jméno interpreta.

Jeho vrcholná hodina přišla v roce 1958, kdy měl vystoupit jako jakýsi předskokan tehdy slavnějšímu Phillipu Clayovi. Manažer slavné Olympie Bruno Coquatrix zpočátku nechtěl o „abbé Brelovi“ ani slyšet, nicméně Jacques Brel zcela vymazal hlavní hvězdu večera. Brzy po svém životním úspěchu v Mekce všech šansoniérů vydává další desku, v níž byly obsaženy velké hity, ale především ten jeho největší s názvem „Ne me quitte pas“ (Neopouštěj mne). Během šesti měsíců se prodalo na půl milionu desek, což byl v té době naprosto famózní úspěch. Brel byl na vrcholu své slávy, měl až 300 koncertů ročně a žil takříkajíc naplno.

Jeho koncert v říjnu 1964 v Olympii byl dalším vrcholem jeho kariéry, poprvé uvedl svou další slavnou píseň Amsterdam, kdy jej náročné obecenstvo odměnilo dlouhotrvajícími standing ovations. V té době již chtěl ukončit svou kariéru, nicméně řada kontraktů mu to další tři roky nedovolila, takže jeho hlas zněl v Olympii po dobu jednoho měsíce, další koncerty měl ve slavné Carnegie Hall v New Yorku či v londýnské Albert Hall. Poslední koncert se odehrál paradoxně v malém divadle v Roubaix, kdy se po dlouhotrvajícím potlesku rozloučil těmito slovy: „Děkuji vám, toto stvrzuje oněch patnáct let lásky.“

V následném období natočil několik filmů, v některých hrál, jiné režíroval, ale na tomto poli zásadnějšího úspěchu nedosáhl.

Jeho láska k letadlům jej přivedla na Markézy v Tichomoří na atol Hiva Oa, kde létal s malým letadlem jako aerotaxi a pošťák.

I přes svou pokračující zákeřnou nemoc natočil v roce 1977 své poslední album. Ještě před jeho vydáním si je objednalo více jak milión zájemců, Francouzi na svého šansoniéra nezapomněli. O rok později, dne 9.10.1978, umírá a o tři roky později je převezen na svůj milovaný atol, kde je pohřben nedaleko dalšího bouřliváka Paula Gaugina.

Jeho nejslavnější píseň je ke zhlédnutí na You tube v podání svého autora. I když je uveden anglický překlad, jímavá a mazlivá francouzská slova jsou jedním z nejkrásnějších vyznání lásky, která lze slyšet. Textař Pavel Kopta přeložil pro naši největší šansoniérku paní Hanu Hegerovou s názvem „Lásko prokletá“. Jakkoli je jeho překlad geniální, na originál nejspíše nemá nikdo na světě. Zcela právem byla tato skladba v celofrancouzském hlasování zvolena nejkrásnější písní 20. století.

Au revoir, monsieur Jacques Brel, et merci...

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora