Včera oslavila své narozeniny paní Hana Hegerová (galantní Francouzi by řekli místo čísla „certaine age“- jistý věk). Je stálicí toho nejlepšího, co v naší populární kultuře kdy bylo.

Narodila se v Bratislavě v rodině bankovního ředitele jako Carmen Farkašová. Už jako dítě měla umělecké sklony, projevující se tanečními kursy. Od roku 1953 po absolvování hereckých kursů na konservatoři nastoupila do divadla v Žilině, posléze od roku 1957 v Bratislavě. Od roku 1961 se stává členkou pražského divadla Rokoko. Vedle herecké kariéry (kupříkladu méně známý film Frona a daleko známější Kdyby tisíc klarinetů) se stále více projevoval její talent pro zpěv a to pro žánr, který je bezpochyby tím nejnáročnějším - tedy šanson.

V roce 1967 vystoupila ve francouzské Olympii, Mekce všech šansoniérů. Existují filmové záběry nadšeného - a velmi náročného - francouzského publika, které bouřlivě aplauduje jejímu strhujícímu výkonu, publika, které je nemilosrdné i vůči malému zaváhání, avšak umí ocenit stoprocentní výkon. Hana Hegerová se později stává známou a žádanou zpěvačkou i v německy mluvících zemích.

V roce 2002 obdržela z rukou presidenta Václava Havla Medaili za zásluhy, je držitelkou rytiřské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury. V roce 2013 je vyznamenána francouzským řádem Za zásluhy.

V dramatickém umění existují prubířské kameny, z nichž se pozná, zda-li jde o velkou herečku či jen jakýsi průměr. V celosvětovém pohledu je to nepochybně role Shakesperovy Julie, v našich pak nejspíše Čapkova Matka. V pěveckém umění tzv. populární hudby je podobným vrcholem šanson. Zatímco drtivá většina zpěvaček a zpěváků potřebuje k svému vystoupení blikající světla, chrliče dýmu a oprýmkovanou poskakující stafáž na pódiu, je šansoniér před svými posluchači v podstatě nahý. Bez možnosti falešných gest, bez únikových prostor má jen svůj osobitý výraz, svůj styl podání textu a svou upřímnost, s níž musí posluchače přesvědčit, že to, o čem zpívá, je pravda, že vše předkládáné sám prožil a chce se jen podělit o své pocity.

Paní Hana Hegerová toto bezpochyby umí. Měla navíc v životě velké štěstí na fenomenální textaře - Pavla Koptu a Michala Horáčka, z muzikantů Petra Hapku a Petra Maláska, který ji doprovázel na konci její pěvecké kariéry. Avšak i přes uvedené souputníky by bez osobitého projevu Hany Hegerové nebyly ony písně natolik jímavé, možná by noty jejich písní zapadly prachem jako se to stalo Maestru Tangovi v jedné její slavné písni. Ti, co měli štěstí vidět koncert paní Hegerové, vždy věděli, že zažijí něco neobvyklého, představení, na které se zapomíná jen těžko. Strhující výkon malé velké ženy, která má ten dar se strefit přímo do srdcí vnímavého publika.

Paní Hana Hegerová již odešla z jeviště do ústraní a nezpívá. Lze s potěšením konstatovat, že za celý svůj život odevzdala bohatě znásobené hřivny, vložené jí do vínku. A my, její posluchači, jsme vděčni za to, že jsme mohli být v těch chvílích s ní.