Jsou jména, ke kterým není třeba nic dodávat, protože jejich příběh je tak silný, že si ho hodně lidí pamatuje. Herečka Vlasta Chramostová k těmto lidem bezesporu patří.

Když jsem se dozvěděl, že 6. října 2019 v 92 letech zemřela, hned jsem si vzpomněl na to, co mi o ní vyprávěl před 30 lety, když jsme ve Vídni pracovali na knize Knížecí život, Karel Schwarzenberg.

„Jednou jsem s paní Vlastou Chramostovou jel do Rakouska autobusem, který byl plný Angličanů, Rakušanů atd., kteří již neměli k Čechám žádný zvláštní vztah, i když třeba ty rodiny kdysi v Čechách žily. Tahle generace ale už ne. Paní Chramostovou jsme vzali s sebou, protože jí bylo milejší, když přes hranice nepojede sama.

Když jsme přejeli hranice, poděkovala přednesem dvou či tří básní a úryvku z Cyrana z Bergeracu. Byl jsem jediný, který tomu rozuměl, jenže její přednes fascinoval lidi natolik, že ji ještě dvakrát požádali o přídavek.

To, co dokázala hlasem, bylo tak impozantní, že si lidé chtěli ten vzrušující zážitek prodloužit. Tenkrát jsem pochopil, co to je být velkým dramatickým umělcem, k jakému hlasovému rejstříku se musí takový člověk propracovat.“

Vlasta Chramostová se narodila jako nejstarší z pěti dětí elektroinženýra Vladimíra Chramosty v Brně. Za druhé světové války, než zavřeli školu, studovala na brněnské Státní konzervatoři, odkud v roce 1945 přešla do Národního divadla v Brně, kde zůstala pět let. Dalších 20 let spojila svůj život s pražským Divadlem na Vinohradech, v letech 1970 až 72 hrála v Krejčově Divadle Za branou.

V chebském divadle si naposled zahrála v roce 1973 v Matce Kuráži. Po podpisu Charty 1977 se stala personou non grata: vystupovala až do roku 1989 jen v bytovém divadle. Tam například připravila představení podle knihy Jaroslava Seiferta Všechny krásy světa, která nesměla tehdy v Čechách vyjít.

Po převratu se stala členkou Národního divadla a vrátila se i k filmu: hrála například ve filmu Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala a objevila se i ve hře a filmu Václava Havla Odcházení. S jevištěm se rozloučila v roce 2010 titulní rolí Babičky v dramatizaci románu Boženy Němcové.

Milota a Chramostová

Jejím manželem byl kameraman Stanislav Milota, který vstoupil do povědomí veřejnosti, když v roce 1965 natočil v režii Jana Roháče film Recitál o Jiřím Suchém a Jiřím Šlitrovi. V roce 1968 nasnímal asi 3500 metrů filmu z okupace Prahy a o rok později zdokumentoval pohřeb Jana Palacha.

Kvůli těmto dvěma filmům musel Barrandov opustit. Patřil mezi první signatáře Charty 1977: dopadl tedy úplně stejně jako jeho žena. Protože oba byli velice energičtí, vedli spolu italskou domácnost, jak sama soužití komentovala Vlasta Chramostová. Žili často na chalupě u Nového Boru a přivydělávali si výrobou stínidel stolních lamp.

V paměti se znalcům vybaví asi tři nejvýraznější role Anna Kareninová a Marie Stuartovna, které ztvárnila ve Vinohradském divadle a Lakmé z filmu Spalovač mrtvol.

V jednom z posledních rozhovorů řekla: „Měla jsem tři životy: Herecký, disidentský a život po návratu. Všechny byly bohaté a složité. Z toho dvacet let jsem byla disidentkou. Nelituji. Byla to má nejkrásnější léta. Nesmírně jsem si totiž vážila lidí kolem sebe.“

Poslední rozloučení s Vlastou Chramostovou se uskuteční v pondělí 14. října v 11.00 hodin v Národním divadle v Praze.