22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Variace na téma nominalismu

8.9.2006

„All the modern things, like cars and such, have allways existed – they´ve just been waiting in a mountain for the right moment …“
Björk – The modern things

Bůh tedy, buď že nechtěl, buď že nějaká nutnost doléhala, aby nevytvořil v prvotním světě více než jednu lavici, udělal takto jen onu samu jedinou lavici, to, co jest lavice, avšak dvé takových lavic nebo více ani nebylo vytvořeno od boha, ani nebude vytvořeno.
Jak to?
Protože, děl jsem, kdyby udělal třeba jenom dvě, hned zase by se objevila jedna, jejíž ideu by měly obě první, a ta by byla to, co jest lavice, ale ne ty dvě.
Správně.
To tedy, myslím, věděl bůh a chtěje býti skutečným tvůrcem skutečné lavice, ale ne tvůrcem nějaké jednotlivé lavice, ani nějakým jednotlivým stolařem, vytvořil ji v prvotní podstatě jedinou.“
Platón – Ústava

Říká se tomu spor o univerzálie a filosofové se o ně hádají s nefilosofy i mezi sebou navzájem už od té doby, co člověk začal o podstatě reality přemýšlet; taková „lavice“, to je nejen užitečný kus nábytku ze dřeva či z platu, ale i pojem, abstrakce, myšlenka, co všechny ty reálné lavice obecně charakterizuje. Je lavice nejprve v boží mysli a až potom fyzicky v lidských obydlích (jak si to myslel Platón), anebo tu jsou jen tisíce různých hmatatelných lavic a jejich pojem je jen souborem slabik, písmen, dorozumívacích znaků („lavice“, „bench“, „skamja“, „bank“, „banc“, „banco“, …) bez jakéhokoli vlastního, takříkajíc objektivního bytí? Je reálný jedinec, anebo jeho rod? Pochybnosti o vyšším původu pojmů zdají se být v jistém smyslu namístě třeba u takových věcí jako kámen, voda, vzduch, ale i země, slunce, vesmír – to vše tu bylo, ještě než tomu člověk dal jméno, lidské pojmy těmto přírodninám prokazatelně historicky následovaly až poté, co se evolučně vyvinul. Už taková lavice se ale na druhé straně tomuto pravidlu jaksi vymyká – ještě než ji truhlář zrobil, musel mít v hlavě obraz, jak bude vypadat, věděl, čemu má sloužit: člověk si cosi podobného rovině na čtyřech nohách v mysli představoval dříve, než vznikla první lavice na světě. A co potom pero, kalamář, automobil, počítač, kosmická loď - každý nový vynález je výsledkem nemalého intelektuálního úsilí myslícího (a většinou spíš spousty myslících); jako by rozumem obdařený Homo sapiens sapiens metodou pokus-omyl „lovil“ jaksi v Platónově říši idejí, jako by z nekonečna cíleně splétal konečno: myšlenky předcházejí jeho konání, abstraktní konstrukce té konkrétní, duch vládne hmotě – myslí si alespoň ti, co zastávají stanovisko realistické (ideje coby reality), tedy pojmy věcem předřazují. Protikladem realismu (v tomto smyslu středověkém, nikoli moderním materialistickém) je nominalismus, světový názor, který předměty staví před pojmy stejně jako tvář před její obraz v zrcadle; o ten se významně (a až i nevědomky) zasloužil muž, co byl upřímně věřící, ale pevně přitom zároveň i seděl na své lavici.

William OccamWilliam Occam, též Ockham (1285-1349), ergo Vilém z Ockhamu, „neporazitelný učitel“, co měl hodně dychtivých žáků v Oxfordu i v Paříži, takové (novo)platónské spekulace (o prvotnosti pojmů a druhotnosti věcí) považoval jen za překonaný pozůstatek pohanského myšlení. Jako jeho generační předchůdce, „andělský učitel“ Akvinský, kterého neúprosně kritizoval, byl především teologem, členem františkánského řádu, avšak vzal to z úplně opačného konce: jak by suverénní boží vůle mohla být svobodná, kdyby byl demiurg omezen nějakými zprostředkujícími, obecnými, logickými principy? Pouze vnitřní bezrozpornost je jediným předpokladem Všemohoucího, jeho moc je jinak bezvýhradná. Nikoli tedy věčné platónské ideje, nýbrž jednotlivé věci samy jsou jeho přímým dílem: pojmy jsou prý jen jejich odrazem v lidském intelektu, abstrakce přirozeně navazuje na vnímání, univerzálie jen individua ve svých představách napodobují. Není proto podle Occama žádné Platónovy říše idejí, nýbrž existuje pouze Stvoření, autentická realita se vším všudy. Nikoli obecné, ale jednotlivé je skutečné – „jedno“ a „jsoucno“ je totéž. A tak, dovedeno do důsledků, nemá potom samozřejmě ani smyslu hovořit o čase a prostoru, neboť vždycky je tu tak jako tak jen to konkrétní, k jednomu jedinému jednotlivému se vztahující „kdy“ nebo „kde“.

Zatímco přeintelektualizovaný Akvinský smiřoval jaksi svým dílem Aristotelovu logiku s nelogikou křesťanské Trojice, Occam učinil pravý opak: pro příští dějiny od sebe filosofii a teologii, potažmo politiku a náboženství zřetelně – a antagonisticky - oddělil. Nejenom moc světská, ale i ta papežská pocházejí podle něj od boha nedílnou a nesdílnou měrou. Racio a zkušenost nejdou dohromady, jsou zcela protikladné, což ovšem ale neznamená bibli (v jeho případě zejména Starý zákon) hodit do krbu – právě v tom přece dichotomie i zkouška víry spočívá. Na scholastice věřícího Tomáše věru tu nicméně suchá nit nezůstala, jakož ani na všemocné matičce církvi, již provokoval nemálo; však se také Occamovi na stará kolena dostalo od Pařížské univerzity nařčení z bezbožnosti, papež ho dal v Avignonu domácně uvěznit, ale učenec uprchl do Mnichova pod ochranu císaře Ludvíka Bavorského („Braň mě mečem, já tě budu bránit perem“), kde také nakonec podlehl morové epidemii.

„Neporazitelný učitel“ zboural středověkou scholastiku tím, že z člověka takříkajíc učinil osla, chodce za mrkví bez šance vědět a chápat, co to ta mrkev je: jen tenhle jeden kus zeleniny, oranžový a křupavý – tak ti ho daroval bůh a klidně si mu můžeš říkat Daucus carota, na zahrádce však tohle nehledej. I jeho rozvláčný, tlachavý, vlastně ani rybí ani račí styl jako by to učené bezvědomí potvrzoval: „Toto je napsáno ne proto, abych jistou pravdu uvedl v pochybnost, nýbrž pro cvik, aby byla dána příležitost vidět, jak se pravda odůvodňuje a omyl vyvrací. Co já sám myslím, jsem nevyslovil, protože myslím, že by to pravdě neprospělo.“ Přesto (proto, svatá ty prostoto!) se stal záhy po smrti respektovaným myslitelem; následovníci byli však ještě papežštější než papež a být occamistou se posléze stalo synonymem nominalisty; přesto se původní Occamovo učení zdá být dnes (po Kantovi) spíš konceptuálním, jakousi umírněnou střední cestou mezi nominalismem a realismem, kde v duchu prvního jsou sice jednotliviny stěžejní, avšak obecniny druhého se považují se nezbytný předpoklad poznání. A tak sežral osel mrkev a Daucus carota zůstala v lidských hlavách celá.

Více než jméno myslitelovo ujal se v učebnicích výraz „Occamova břitva“, pojem, jenž vznikl až v 19. století a netýká se nominalismu, nýbrž metody onoho inkriminovaného lidského poznání samotného; trochu připomíná utkvělou novodobou snahu Stephena Hawkinga po vypreparování té nejobecnější „teorie všeho“ při co nejmenším množství vstupních předpokladů – v jednoduchosti je síla, jako by si tito vědci přes propasti staletí společně notovali. Pojmy musí být funkční, principy co nejširší, „zbytečné je činit s větším, co lze učinit s menším.“ Méně znamená více, houština překomplikovaných definic dokonalejšího poznání nečiní. Nelze než dát v tomto velikému znalci aristotelské logiky Occamovi za pravdu … avšak – co to zpívala ta tajemná islandská víla? „Všechny ty moderní věci, jako auta a podobně, odjakživa existovaly – čekaly jen v hoře na ten správný moment.“ Musely si zkrátka počkat na svůj čas. Takový čistý řez břitvou noumena času, onoho magického tajemství, co věci z potenciálu do reality osvobozuje, z obecného do jednotlivin zmnožuje, z abstraktního do konkrétního zhmotňuje - času jako stěžejního tvůrčího principu tohoto vesmíru, takový řez na svého filosofického holiče dodnes marně čeká …

------------

Douška: Nešťastný spor mezi nominalismem a realismem lze snad – odborníci prominou - vulgárně zjednodušit jako otázku po pravdivosti Kantových „a priori“; „V metafyzice, (…)“ napsal Klasik, „mají být obsaženy syntetické poznatky a priori.“ Apriorní platnost má ale – sám čert tomu tak chtěl - i každé usnesení naší sněmovny; v teorii pravděpodobnosti nás mučili pojmy „a priori“ a „a posteriori“, pravdě-(matematická)-podobnost „předtím“ a „potom“ – „potom“ generálem každý, ale být si jist už „předtím“ je ambiciózní: apriorní výrok je tím, kdo ho vyřknul, uznáván za zákon, o kterém se předpokládá, že podle něj půjdou věci i v budoucnu; málokdy lze ovšem takovou prozíravost nějakému lidskému výplodu připsat; apriorní je koneckonců i otcův výrok, že dcera nepůjde ven … - dopředu řečené (byť i odborníky) je vždy vratké, dočasné, což grandiózním způsobem dokázal i Einstein, tím, že na aristokratickém poli bytostně apriorní vědy fyziky vyvrátil (či omezil na malý a pomalý svět přirozeného lidského vnímání) něco tak nezpochybnitelného, jako byla fyzika Newtonova. Každá idea, „reálie“ realismu, je „jen“ lidskou myšlenkou, i „objektivní“ fyzikální a matematický zákon je jen dočasnou logickou formulací v rámci našich současných vyjadřovacích prostředků, zosobňujících dosavadní dějiny lidského poznání. Žádná pravda netrvá věčně, snad jen někdy ta o lásce k ženě ...

Einstein píše: „Pak vyrukoval Kant s myšlenkou, která sice v té době, jak ji formuloval, nebyla schůdná, ale přesto znamenala jistý krok směrem k řešení Humeova dilematu: To, co je na poznání empirického, není nikdy jisté (Hume). Jestliže tedy máme k dispozici poznání, které je jisté, nemůže být zdůvodněno samotným rozumem. To se například tvrdí o geometrických definicích a o principu příčinnosti. Tyto a dozajista i další poznatky jsou takříkajíc součástí instrumentáře, nemusíme je tedy získávat až ze smyslových údajů (tj. poznatky „a priori“). Dnes pochopitelně ví každý, že takové poznatky nemají v sobě nic z jistoty, ba nic z vnitřního nezbytí, jak se domníval Kant,“ - jak se domníval Einstein. Však také jinde uvádí: „Pojmy se vážou na smyslové zážitky, ale nelze je vůbec od nich v tomto smyslu odvodit. Proto jsem nikdy nedokázal pochopit otázku a priori v kantovském smyslu.“ Z dnešního pohledu je zase nepochopitelné, proč objevitel toho, že na podstatu vší měrnosti – čas – se (paradoxně) krejčovský metr přiložit nedá, ač by to k tomu byla ta nejnasnadější věc na světě, po zbytek života čas nevděčně ponechal být tím čtvrtým do počtu, tupým matematickým rozměrem časoprostoru, v monumentálním modelu vlastního pomníku obecné relativity (Poincarém, pravda, pro ostatní přetlumočeným). Einstein stále tvrdil, že bůh nehraje v kostky, a sám přitom pojmenoval to, čím je hraje; nedohlédl dna svého objevu ... – ne už tak dnes Prigogine: „Obecná teorie relativity zůstává newtonovská v tom smyslu, že formuluje a vyjadřuje nové jistoty a opět zde chybí šipka času.“

Kant píše: „Protože všechny představy bez ohledu na to, zda mají, či nemají za předmět vnější věci, náležejí přece samy o sobě jako určení mysli k vnitřnímu stavu, ale tento vnitřní stav podléhá formální podmínce vnitřního názoru, a tedy času, je čas apriorní podmínkou všech jevů vůbec, a sice bezprostřední podmínkou vnitřních jevů (našich duší), a právě tím zprostředkovaně i vnějších jevů.“ Toto „a priori“ už není takové jako s tou sněmovnou a starostlivým tátou – Kant vytvořil „metafyziku metafyziky“ tím, že z „věčných pravd“ vypreparoval tu, co z té věčnosti sama vychází – čas člověka, jeho myšlení; jakoby zpět k Descartovi: není subjektu dáno být mimo subjekt. „Čas (…) nelze (…) považovat za skutečný objekt, nýbrž za způsob, jakým si představuji sebe sama jakožto objekt,“ předznamenává Klasik pravdu antropického principu. A právě tohle zůstalo nejen nějak mimo Einsteina (bohužel), ale i nominalisty (pochopitelně), protože kdyby uznali třeba jen jednu univerzálii jako univerzálii, popřeli by své krédo „není univerzálií“. Pochopení podstaty času nedovolí však nakonec člověku být nominalistou – „a priori“ coby zákony, přírodní i lidské, jsou o principech, jež jsou, ano, relativní; existuje však princip principů, a to je čas – on je dirigent, ať už je to cokoli; je tím, co stále je – i kdyby všechno byly jen fenomény, pak toto jedno noumenum, to jediné „nejčistší a priori“, stejně zůstává být univerzálií, co konečným jednotlivinám dává smysl v nekonečnu. Čas udílí světu běh, protože sám vlastně stojí.

Platón píše: „ Co jest to, co stále jest, ale vzniku nemá, a co jest to, co stále vzniká, ale nikdy není jsoucí? Ono lze chápati přemýšlením s pomocí rozumu, poněvadž jest stále v témže stavu, toto může býti jen předmětem mínění s pomocí počitku bez účasti rozumu, jakožto něco, co vzniká a zaniká, ale nikdy nemá pravé jsoucnosti.“

Prigogine píše: „Existují zákonitosti a události. A důvody, pro které musíme radikálně změnit svá stanoviska, jsou opravdu neočekávané. Prvním z nich je objev konstruktivní role času.“

Anebo … je to všechno úplně jinak? Vždyť je to jen taková variace na téma nominalismu, co ji inspiroval muž, od jehož úmrtí uplynulo právě dnes 657 let ...








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.