„Hoci karpatský pastier, nesiem v sebe senzibilitu svojej matky. Mám svoju chlapčenskú predstavu večnosti. Keď zomriem, moju dušu budú v krčme očakávat moji dedinski vrstovníci, ktorí sú už všetci tam, dodrúzgali ich v lesoch stromy, v zbrojovke podusili kyselinové výpary. Neobstál by som pred nimi, keby mi povedali: ej, popánštil si sa, popánštil. Máš frajerku, ktorá medzi nás nepríde, lieta si po Paríži. Nesmiem sa teda popánštit.“

To jsou závěrečná slova asi nejznámější knížky slovenského spisovatele Dominika Tatarky Písačky, která někdy vychází i s dovětkem: pre milovanú Lutétiu.

Dominik Tatarka

Dnes je právem považován za nejvýznamnějšího slovenského spisovatele druhé půlky XX. století. Zmíněná kniha byla dopsána v roce 1884 a poprvé vyšla v Kanadě u Josefa Škvoreckého v nakladatelství Sixty Eight v roce 1986. V témže roce za ni autor obdržel cenu Jaroslava Seiferta. V roce 1988 vyšla v Německu v nakladatelství Index a potřetí v Praze v nakladatelství Labyrint v roce 1999.

Kniha má formu dopisů, které stárnoucí spisovatel píše mladé dívce, své milence do Paříže, kde Dominik Tatarka před válkou studoval. Sice je to evidentně fikce, ale upletená na základě skutečných prožitků. V době, kdy knihu psal, autorovi bylo kolem sedmdesáti let. Jde o magickou reflexi Tatarkova dosavadního života, jak naznačuje i jméno milované osoby: Lutetia je latinské pojmenování Paříže.

Dominik Tatarka zemřel před třiceti lety 10. května 1989, publikoval od roku 1935 a jen do doby zákazu po roce 1969 vydal šestnáct próz. Později jeho knihy vycházely pouze v zahraničí či v samizdatu a na pultech knihkupectví se zase objevily až po roce 1989. Vyjmenovávat všechny tituly nemá smysl. Jen připomínám, že Ludvík Vaculík v Českém snáři upozorňoval již v roce 1979 na jeho Prútené kreslá pro zvláštní půvab a doporučoval tuto knihu k překladu.

Dominik Tatarka pocházel ze sedmi dětí, narodil se v Plevniku, gymnázium absolvoval v Nitře a v Trenčíně a Filozofickou fakultu v Praze, kde studoval slovenštinu a francouzštinu. Po návratu ze Sorbony působil jako profesor na gymnáziu v Žilině a Turčanskom svätom Martine a zúčastnil se Slovenského národního povstání. Po válce byl redaktorem různých novin a časopisů a chvíli taky pracoval jako filmový scénárista. V roce 1968 byl šéfredaktorem týdeníku Literárny život. V roce 1969 mu ještě stačili udělit titul Zasloužilý umělec. V šestapadesáti letech se stal personou non grata a žil v Bratislavě ve dvou podkrovních místnostech svého domku pod Slavínem. V půli sedmdesátých let mě k němu zavedla kamarádka, věnoval mi knihu Proti démonom a podepsal se jako Dom-i-Nik. V roce 1977 se stal signatářem Charty 77.

Když se po Tatarkově smrti optali jeho přítelkyně, jaký byl, odpověděla: „Velmi pokorný, zmierlivý, hĺbavý - a to zvlášť sám nad sebou. Stále se pýtal, či nezhrešil, či sa neprevinil proti svojmu talentu, daru od Boha.“

(Psáno pro ČRo Plus)