OSOBNOST: Světoobčan AJL ze Žižkova

„Jednou jsem byl v USA na večeři s Romanem Jakobsonem a optal jsem se ho, kým se cítí a v jakém jazyce žije.

A on odpověděl: O politice česky, když jsem nemocný, nechám si přinést francouzské romány, moje žena je Polka, spolu mluvíme polsky, v Německu mluvím německy, v Americe a Anglii anglicky. Já mu říkám: No dobře, Romane, ale kdo jste? Podíval se na mě a odvětil: Ruskyj lingvist. To mu bylo 80 let a byl 50 let vyemigrovanej z Ruska!

Já na stejnou otázku odpovídám podobně: Vždycky jsem byl a budu českým novinářem. Jinej jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu... Svět vypadá vždycky jinak. Podle toho, odkud se na něj díváme. A já se na něj dívám a vždycky díval z Prahy. Ať jsem žil či pracoval kdekoli.“

Antonín Jaroslav Liehm

To jsou slova Antonína Jaroslava Liehma, které pronesl před pěti lety v rozhovoru s Vladimírem Hulcem. A ta slova mohu potvrdit, protože stejně hovořil u nás doma někdy v půlce 80. let v Bonnu, kam za mnou přijel kvůli rozhovoru, který jsem s ním natočil pro Svobodnou Evropu. A že zůstal Čechem, nemusel ani zdůrazňovat, protože když uviděl na stole kremrole, které má žena připravila synovi k narozeninám, oči se mu rozzářily a pustil se do nich jako malý kluk.

A. J. Liehm, který se často podepisoval jen jako AJL, byl kulturní organizátor, kritik, převážně filmový, redaktor mnoha kulturních časopisů, především pražských Literárních novin, později exilových Listů, Čtení na léto a 150 000 slov, zakladatel mezinárodní kulturní revue Lettre Internationale. V exilu žil ve Spojených státech a ve Francii a poslední léta opět v Praze, na Žižkově, poblíž míst, kde se narodil a vyrůstal.

Díky širokému kontextu, ve kterém se pohyboval, dokázal být k českému osudu upřímný. Cituji: „Češi jsou snad jediný národ v Evropě, který prožil větší část 17. a 18. století bez vlastní národní šlechty, jež byla v té době hlavním nositelem vzdělání, kultury a politiky. Po dlouhém období germanizace a násilné rekatolizace se zrodila moderní česká politika jako nezbytné úsilí o obrodu jazyka a národní kultury.“ A protože po roce 1948 vládla v Československu jedna strana, o které Jean Paul Sartre v doslovu ke knize A. J. Liehma napsal, že má paměť i historii zfalšovanou, problémy se u nás jen vršily.

Ta Liehmova kniha, ze které cituji, se jmenuje Generace, jde o soubor rozhovorů se slovenskými a českými intelektuály, jako byli Novomeský, Tatarka, Kundera, Vaculík, Škvorecký atd., a už jen její osud přesně ilustruje naše poměry. K distribuci byla připravena v roce 1969, ale šla hned do stoupy. V exilu vyšla doplněná o rozhovory s pány Hostovským a Voskovcem v roce 1988 a v Praze až v roce 1990. Z jeho dalších knih připomeňme alespoň Příběhy Miloše Formana a Ostře sledované filmy.

Moji vrstevníci jako Jiří Gruša, Petr Král, Karel Kryl nebo Antonín Brousek, kterého cituji, měli „ke generaci A. J. Liehma, která si své literární i jiné ostruhy vydobyla vesměs v letech revolučně-romantického budovatelského třeštění, vztah dosti rezervovaný, až kritický. Kdyby vedle Literárek mohly vycházet další podobné časopisy, ztratily by své výlučné postavení, ten svůj monopol na osvícenou moudrost a pokrokovost v mezích zákona, byly by nuceny začít se profilovat konečně do hloubky a nejenom pořád do šířky“. Dodejme: To si ovšem pan Liehm do poslední chvíle svého života neuvědomil, přestože historický kontext viděl kriticky, kontext 60. let, nejspíš kvůli svému angažmá, již do širších souvislostí nezařadil.

A. J. Liehm zemřel 4. prosince 2020 ve věku 96 let.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus