„Být, znamená být vnímán,“ pravil tento irský mystik, misionář a filosofující biskup, čímž se definitivně zapsal do světových dějin filosofie jako tvůrce jednoho, poněkud bizarního systému výkladu světa – subjektivního idealismu.

George Berkeley (1685-1753) se však sám nazýval „nematerialistou“; snad proto je jeho učení založeno nikoli na obhajobě nějakých věčných idejí (jak je tomu obvykle u „pravověrných“ idealistů), nýbrž na oponentuře vůči dobovému filosofickému hitu, exaktnímu empirismu angličana Johna Locka. „Berkeley učí, že Bůh mluví skrze počitky,“ shrnul tuto zvláštnost Emanuel Rádl.

Jak to vlastně pan biskup myslel? „I soudím, že taková jest tato důležitá pravda, že všechny sbory nebeské a útvary na této zemi, všechna ta těla, která tvoří mohutnou stavbu světa, nejsou ničím mimo mysl, že býti znamená pro ně vnímánu býti nebo být předmětem vědění; že tedy dokud jich vskutku nevnímám anebo dokud neexistují v mé mysli anebo v mysli některého jiného stvořeného ducha, buďto neexistují vůbec anebo existují v mysli některého věčného ducha …“.

Popírání objektivní existence hmoty přinášelo Berkeleymu drobná příkoří: přítel Jonathan Swift ho kupříkladu, klepajícího, nechtěl vpustit do dveří, řka, ať prý jimi klidně projde. Píšící humorista Samuel Johnson zase, když se to dozvěděl, zvolal: „To lehce vyvrátím!“ – a kopl plnou silou do kamene …

Titáni idealismu Platón a Kant dobře věděli, proč umisťují svého boha do statického světa pojmů, a dynamický svět fenoménů, onu hmotu, nechávali jevit se v prostoru. Oba směřovali, každý svým způsobem, k privilegizaci nehybné věčnosti, dané nám názorem času, coby páteře této reality.

Berkeleyův světonázorový systém vedl později k hurá-filosofiím Schopenhauera a Nietzscheho, ad absurdum pak vykvetl v ludibristním solipsismu českého filosofujícího a píšícího šílence Ladislava Klímy. Co je však opravdu paradoxem, moderní fyzika, založená také na lidských počitcích coby atributech skutečnosti, avšak zabývající se zároveň na mikrokosmické úrovni kvantovými, neurčitými jevy, pro počitky nedosažitelnými, jakoby oklikou dnes opatrně rehabilituje Berkeleyho učení o tom, že skutečnost je skutečná jen tím, že ji pozorujeme a vnímáme.

Přesto však nelze tuto tezi přijmout, neboť ignoruje svět „o sobě“: objektivní realitu prostě nelze vynechat, ať už je to cokoli. V tom se Berkeley mýlil.

V sobotu, 14. ledna, uplyne od jeho smrti 253 let.