Málokterý filosof se lépe hodí do dnešní doby, tolik nakloněné východnímu mysticismu. Co bylo v první polovině devatenáctého století módní novinkou, zažívá dnes v Evropě i Americe nový boom; svět jako představa a vůle se líbí mnoha hledačům, znechuceným materiálním pragmatismem současné civilizace. Nejen Kant, k němuž se tento filosof hlásí, měl podle něj pravdu v tom, že co vidíme, jsou jen chiméry: „Veškeré empirické poznání nám však předkládá pouhé jevy; jen jich se týkají časové děje vzniku a zániku, netýkají se toho, co se jeví, tedy bytí o sobě.“ I Platón viděl pravdu bytí v ideách, jejichž pouhým odrazem je tento materiální svět; nakonec však už to věděli také staří Indové - viditelnou skutečnost považovali za máju, původ reality i cíl svého snažení hledali v bezčasové nirváně. Touto cestou se vydal i nepochybně geniální, ale i slávy a uznání těžce lidsky žádostivý filosofický samorost Arthur Schopenhauer (1788-1860), který se narodil 22. února.

Touhu po sebeprosazení měl v genech – jeho matka, romantická, intelektuální, relativně mladá vdova stýkající se s uměleckými kruhy, byla autorkou rodinných, ve své době úspěšných románů. Nemyslela, že by se v jedné rodové linii mohli vyskytnout dva géniové po sobě, a tak synkovo intelektuálské snažení brala s přezíravou rezervou - rozešli se doživotně ve zlém; dlouho to pohříchu vypadalo, že maminka měla pravdu. Mrzoutskému starému mládenci Schopenhauerovi z toho zůstala celoživotní nenávist k ženám a o to zarputilejší věrnost vlastnímu dílu, jímž si byl tak jistý, že „mé dílo … rozvíjí myšlenky, které dosud ještě nikoho nenapadly.“ A měl pravdu: nikoho ještě nenapadlo narýsovat svět z pozice vůle - všeobecného, všudypřítomného puzení, ženoucího slepě individuum ve službách rodu, rod ve službách přírody a tu ve službách objektivního volního principu, jakéhosi světového ducha, jak už o něm básnili už němečtí Schopenhauerovi předchůdci. „Vůle k životu se projevuje v nekonečné přítomnosti, protože ta je formou života druhu, který proto nestárne, nýbrž zůstává stále mladý.“ Vůle je přímo v zákonech přírody, je příčinou i účelem všech procesů, jí absolutně determinovaných. Jakápak tedy svobodná „vůle“ jednotlivce – to jen kosmické kolo karmy přemílá nekonečno na cyklická opakování v konečném, pomíjivém, jevovém: „Během života je vůle člověka nesvobodná, člověk jedná podle svého neměnného charakteru, lidské jednání je spoutáno řetězem motivů a určováno nutností.“

Schopenhauer přejal od Kanta apriorní názor času a povýšil jej do metafyzických sfér, kam učiteli jeho zábrany vkročit zapovídaly (kde však už předtím hojně spekuloval i jeden novoplatonik z Lykopole): „Čas je nicméně pouhým odleskem věčnosti, …, jak je tomu u Plótína; a stejně tak je naše bytí v čase pouhým odleskem našeho bytí o sobě. To musí spočívat ve věčnosti, protože čas je jen formou našeho nazírání.“ Platónova filosofie času jako zfenomenalizované věčnosti se dočkala brilantní implantace do Kantova kritického učení právě v díle novoklasikova nástupce, kontemplativního Schopenhauera. Už jeho starší současník, učenec ještě komplikovanější než společný idol Kant a co čert nechtěl, na akademické půdě pohříchu pevně domestikovaný (což mu mohl náš oslavenec odpustit jen stěží) Hegel, přišel přitom s kouskováním času na řadu jednotlivých „teď“ – co jiného mohlo tedy vzejít z pera Schopenhauerova nežli ono slavné „věčné teď“: „Není většího kontrastu než mezi nezadržitelným úprkem času, který s sebou strhává celý svůj obsah, a strnulou nehybností skutečně jsoucího, které je po všechny časy jedním a tím samým. A vezmeme-li z tohoto hlediska v úvahu skutečně objektivně bezprostřední události života, objasní a ozřejmí se nám nunc stans (věčné teď) uprostřed kola času. Nesrovnatelně déle žijícímu oku, které by jedním pohledem obsáhlo lidský rod v celém jeho trvání, by to neustálé střídání narození a smrti připadalo jen jako ustavičné vibrace, a proto by ho vůbec nenapadlo vidět v tom stále nový přechod z ničeho v nic.“

Že takovéto moudrosti zůstávaly široké laické veřejnosti zcela lhostejné stejně jako jejich autor, jistě uzná i čtenář nelaik. Odbornou, akademickou obec si proti sobě popudil sám; jeho práci provázel po většinu života nezájem. Své hlavní dílo „Svět jako vůle a představa“ napsal už ve třicítce a potom jeho myšlenku jenom rozvíjel – slovo „vůle“ se mu opakuje všude. Větší část neprodaného nákladu knihy skončila po létech ve stoupě. Neúspěch nesl těžce, ale hrdě. Díky skromné rentě z dědictví po otci, kterou si dokázal uhlídat, mohl po celá desetiletí osaměle tvořit proti všem a jim navzdory. Výsledek, dílo zrozené ve výhni utrpení, dosvědčuje starou pravdu o tom, jak to nejlepší se rodí v mukách.

Hojivé zadostiučinění přišlo až v požehnaném věku, pár let před smrtí. Dovedl si úspěch vychutnat – náhle byl čtený (hlavně nefilosofickou inteligencí), ceněný, uznávaný. Celoživotní pesimista zemřel jako optimista. Co po něm zůstalo? Velice čtivé knihy, plné mystična, trefných postřehů a arogantní samolibosti. Plastický obraz skutečnosti, vyrůstající z toho nejduchaplnějšího, co bylo do jeho doby vymyšleno. Láska k hudbě, povýšené na bránu do jiných, vyšších světů. Patronát nad východní filosofií; co na tom, že on i Buddha chápali trudný lidský úděl reinkarnace jinak než dnešní, západní sběratel bílých puntíků na karmě, zkouřený se těšící na příští, lepší zrození – za to už ale Schopenhauer opravdu nemůže …