OSOBNOST: Štěstěna je žhavá zbraň (2/2)
(první část zde)
3. Love is surrender
„Nehodlám soudit, jestli skladba I Am The Walrus je lepší nebo horší než Imagine. Je to na jinejch, aby to posoudili.“
Žádný z členů Beatles už na sólové dráze bývalé slávy, pohříchu ale ani tolik hojné kvality v tvorbě nedosáhl. Po rozpadu skupiny zůstal Johnův vytříbený skladatelský rukopis zachován, utrpěl však – jako i u ostatních – nenadálou samostatností, která velela zaplnit všechny drážky alb vlastními nápady. Logicky se jich tolik nedostávalo. Navíc se Johnovi, už bez rovnocenného přítele – kritika, stalo to nejhorší, co umělce může potkat – ztratil soudnost vůči vlastní tvorbě.
Začalo to už v devětašedesátém, když se v hotelovém pokoji před novináři povaloval s Yoko ve jménu ušlechtilé myšlenky míru (Give Peace A Chance) – jak vzpomínala Cynthia, byla taková bohulibá propagace mučivá zejména pro Johnova pětiletého syna Juliana, jenž jen nechápavě zíral, co to tam
táta s tou cizí paní vyvádí. Společná nahá fotka na obalu desky nemohla pak už nikoho překvapit, hudbu vstřebali jen ti nejskalnější…
V roce 1971 navštívil manžele Lennonovy jakýsi mezinárodně populární zpěvák z východní Evropy. Na oficiální fotografii mu nakrátko ostříhaní manželé pozorně naslouchají – Karel Gott jim nabídl, neměli-li by zájem vystoupit v jeho rodné Praze. Nebyl jim ten nápad proti mysli, nepochybně to považovali za další možnost, jak myšlence míru zase nějak pomoci. Zbývalo už jen, aby umělec návrh předložil i doma. Tam narazil – jakýsi vlasatý beatlesák (sic!) nebude prý kazit naši mládež.
Snaha využívat vlastní popularity pro dobré věci neopustila Johna ani v letech příštích. Potřeboval někoho akčního, kdo by jej vedl, a vliv Yoko je tu zřejmý. Později přiznal, že to tenkrát bylo poněkud naivní. Vzniklo tak více plakátových popěvků (Working Class Hero, Power To The People, Woman Is The Nigger Of The World), které si sice prozpěvovali demonstranti ve všech koutech (kapitalistického) světa, jejichž hudební kvalita byla však autora I Am The Walrus důstojná pramálo. A platí to nakonec i pro onen největší Johnův hit Imagine – stejnojmenný film zachycuje Johna zcela již blazeovaně neschopného rozpoznat uctivé podkuřování.
Pochvalu si přitom některé sólové písně nepochybně zaslouží. V křehké Love nebo v Jealous Guy, jež se předtím nevešla na desky Beatles, u Johna slyšet dříve neslyšené – pokoru. How Do You Sleep?, adresovaná Paulovi, přetavuje zlo z Mrože na stejně nápaditou zlobu. Když ji John Georgovi poprvé na piánu přehrával, tvářil se jak ďábel. Vánoční Happy Xmass (War Is Over) je velmi zdařilá, údajně ale napůl ukradená lidovka. A každého milovníka starého dobrého Johna cibulově jahodového jistě potěší další lekce z psychedelie, Mind games a 9 Dream. Takové klenoty jsou nicméně na Johnových nečetných sólových albech hojně vystlány materiálem srovnatelným s vatou. Rozpaky přináší i záznam z koncertu v New Yorku – marně se John zpěvem snažil zachránit neumětelství svojí ženy. Podobně jako Paul, nedokázal se ani on objektivně podívat na pěvecké možnosti manželčiny, čímž ztrapňoval nejen sebe, nejen ji, ale i posluchače samotné…
Tam v New Yorku stále nicméně ještě byli jak dvě hrdličky; po letech se však Johnovi vrátily bývalé deprese. Úpadek mu vyvrcholil útěkem od Yoko do Los Angeles, mezi kamarády z mokré čtvrti, do náručí mladé Asiatky May Pang. „Jednoho dne jsem odešel na šálek kávy a pro noviny a nevrátil jsem se.“ Tento nepřetržitý mejdan, Johnem později nazývaný jako „ztracený víkend“, trval rok a půl, než to jeden z brachů opilců nepřežil – tehdy se vybouřený John pokorně vrátil k Yoko. Jeho Beatles byli známí hlasatelé lásky – že je ta láska o (ode)vzdání se, zjistil teď konečně i on sám...
Poznávacím znamením ztráty posledních zbytků hudební potence bývá obvykle u umělce chvíle, kdy vydává album převzatých písní. John to udělal v roce 1975, když se znovu obul do svých milovaných starých rock´n´rollů, jaké halekal zamlada ještě v Hamburku. Byla to labutí píseň jeho čtrnáctileté hudební kariéry – unaven vším tím humbukem, rezignovaný, jaksi zklidněný, v pětatřiceti už zmoudřelý, obrátil se zády k fanouškům, nahrávacím studiím i novinářům a uzavřel se do soukromí, kde s Yoko počali jediného společného potomka, synka Seana. Ten má dnes mimochodem také zrovna pětatřicet, neboť se narodil ve stejný den jako otec – mělo to prý být o něco později, tak mu tehdy na přání matky na svět trochu pomohli…
Pět let nebylo pak téměř o Johnovi slyšet. Z luxusního bytu v newyorské Dakotě zřídkakdy vystrčil nos, občas se šli projít do přilehlého centrálního parku. „Pek´ jsem doma chleba,“ lakonicky toto období charakterizoval, zatímco o finance se starala žena. Svému druhému synovi se snažil dát, oč připravil toho prvního – poklidný rodinný život s otcem. Kytaru uchopil málokdy.
Pak ho ale zase začaly svrbět prsty. A opět zatoužil po odlesku bývalé popularity, před kterou dříve tak prchal – jak vzpomínal jeho osobní asistent Fred Seaman, pomýšlel znovu i na zálety (a Yoko mu prý zahýbala s obchodníkem s uměním). V restauraci poznán, neváhal poskytnout rozhovor i bezvýznamnému místnímu plátku. Na druhé straně trpěl teď zřejmě bývalý rváč jakousi schizofrenní fobií z lidí – jak toužil po jejich obdivu, tak se jich bál. Neměl-li na někoho náladu, servítky si moc nebral. Jeho až chorobná vychrtlost pocházela dílem z racionální výživy, na kterou ho naučila Yoko, dílem z náruživého holdování marihuaně, jediné droze, již si ponechal. Jako všichni celoživotní feťáci nevyzpytatelně propadal různým náladám, často býval zlostný a netrpělivý.
V průběhu roku 1980 aktivně nicméně skládal nové písně a těšil se zpátky na pódium...
4. Our life, together, is so precious, together
„Takže pro všechny lidi, kteří si myslí, že mám pásku přes oči, no, to je urážka pro mě. Ne že podceňujete Yoko, protože to je váš problém. Počítá se, co si o ní myslím já! Protože, doprdele, bratře, sestro, nevíte, co se děje. Nejsem tady pro vás. Jsem tady pro sebe a svoje dítě.“
Poslední kapitolu Johnovy tvorby tak představuje album Double Fantasy. Je to ta deska, kterou John novou podepsal svému vrahovi několik hodin před smrtí 8. prosince 1980. Je z dnešního hlediska stěží uvěřitelné, že ještě tak nedávno nemívaly hvězdy svoji ochranku. O mrtvých jen dobře, a tak nadšené dobové reakce na album nutno brát s rezervou – obzvláště když po nešťastné události okamžitě vystřelilo na první příčky hitparád, následováno vším, co kdy John Lennon a Beatles vytvořili. Střízlivě o něm tehdy psal málokdo, světlou výjimkou byl třeba Jiří Černý. Kamenem úrazu je už koncepce desky daná jejím názvem – John se o svoje hudební fantazie napůl podělil s Yoko, čímž jí jistě udělal radost...
Méně už posluchačům. Málo platné, že protagonistova manželka nesnaží se tu už o nové formy výrazu jako v mládí, a tak je namísto skřeků konečně slyšet jen zpěv, v rámci jejích možností. Seaman vzpomínal, jak se ve studiu všichni znovu a znovu marně potili, vzteklý John, rozpačití muzikanti i vynervovaná zpěvačka. Půlka písní tak, nebýt na desce Johna Lennona, sotva by komu stála za vydání. Co horšího, John sám jako by už zestárnul – ani ryba ani rak, ani Mrož, ani rock. Záblesk bývalého génia jistě lze najít v písni I´m Losing You. Kolovrátková Woman rozeznívá éter dodnes, občas lze zaslechnout i o chlup lepší (Just Like) Starting Over. Jinak - při vší úctě – nuda, což si zdaleka nemyslím jen já. A o posmrtném albu Milk And Honey lépe už raději pomlčet úplně. Maně až člověka napadá, že ty lepší nápady si Lennon šetřil napříště – skladby Free As A Bird a Real Love, z nichž se potom staly „nové“ písně Beatles (poté, co zbylí tři žijící Brouci dotočili k Johnovu kazeťákovému demu svoje doprovody), by na téhle desce bývaly představovaly vrchol...
Duševně chorý vrah Mark David Chapman byl fanatickým Lennonovým fanouškem. K jeho napodobení udělal nemálo; pořídil si třeba také za manželku Asiatku. Sám se již předtím pokoušel o sebevraždu a k činu se dlouhodobě připravoval. Těžko lze chorému rozumu dohledat logiku, a tak „motiv“ vraždy objektivně neexistuje – subjektivně chtěl nejspíš tento blázen, sám se Lennonem stanuvší, toho původního - nyní již přebytečného - odstranit. Byl odsouzen na dvacet let, dodnes ale sedí. Spekulovalo se i o důmyslně zorganizované akci CIA – je jisté, že levicově smýšlející Lennon americké vládě radost nedělal…
Kromě dodnes tvořící vdovy, jež spolu s přeživším zbytkem Beatles dokázala hudebníkův odkaz zpeněžit způsobem, jak se o tom Johnovi za života ani nesnilo, zůstali po něm dva synové. Oba jsou hudebně aktivní a otci tak trochu podobní. Zatímco mladší Sean se k němu hrdě hlásí, starší Julian, talentem zřejmě obdařenější, nikdy mu nedokázal úplně odpustit – má k tomu svoje smutné důvody. Odstrčen zůstával nejen za jeho života, ale i po něm, když Yoko chlapcům rozdělovala Johnovy kytary...
5. Namísto epilogu
„Lidé mě ukřižují.“
(The Ballad Of John And Yoko)
Nebýt už třicet let po smrti, slavil by dnes John sedmdesátiny. Narodil se 9. října 1940 v Liverpoolu. Štěstěna jej obdařila nevšedním talentem a ve stejnou dobu nepravděpodobně na stejné místo postavila jiné nevšední talenty, aby všichni dohromady vytvořili skupinu, jež nemá v dějinách hudby obdoby. Dala mu plně vychutnat sladké sousto slávy, ale tou si za ně zároveň i vybrala krutou daň – díky popularitě nebylo mu dovoleno dožít se vlastního stáří. Chabá budiž útěcha, že tak nestihl zdegenerovat do trapného výprodeje vlastního jména, jak se to na stará kolena stává kdekomu…
All You Need Is Love, zpíval s Beatles, a lásku sám potřeboval, bral i dával. Je jednoduché kopat do něj za jeho submisivní vztah k Yoko. Chlap, kterému se tisíce krasavic nabízely samy, se nakonec podřídil neatraktivní, problematické cizince s vlastními uměleckými ambicemi - a iluzemi. Vybral si ji za osudovou ženu, dal jí svoji svobodu a byl připraven s ní zestárnout. Kolik mužů vyzraje k sebeodevzdání, ať si kdo chce co chce říká? Bývalý drsňák John tohle pochopil...
Štěstěna jej obdarovala, málokdy v životě byl však opravdu šťastný. V jedné písni z bílého dvojalba zpívá, že všechno dá za trochu klidu mysli („You know I´d give you everything I´ve got for a little peace of mind“ – I´m So Tired). Jeho život nikdy nebyl normální – dětství v neúplné rodině bez otce, se dvěma sestrami od jiných otců a nakonec i bez matky, jej citově nemohlo nepoznamenat. Sotva stačil dospět, ocitl se uprostřed cirkusu, jehož byl hlavním zbožňovaným hrdinou, a ten cirkus se stal největším na světě. Kamkoli se hnul, neustále na něj všichni civěli, neobtěžoval-li jej někdo přímo. Ve třicíti vypadal na čtyřicet, ve čtyřicíti na padesát – zažil stovky životů obyčejných smrtelníků. Byl už zaživa sochou sebe sama, bez špetky soukromí, vlastně štvanec, císař, jemuž nikdo neřekne, co na sobě vlastně má, není-li nahý…
Okázalá Johnova excentricita byla výrazem vnitřní citlivosti, bezesporu související s jeho hudebním géniem. Viděl svět z větší výšky než ostatní, podoben orlu, a pochopení nečekal. Neměl potřebu na něco si hrát, přetvářku nenáviděl a kultem hvězd pohrdal. Byl to jeho způsob sebeobrany, jak ho to život naučil. Nemohl tak nebýt provokativní, nedráždit establishment svojí upřímností bez servítků. Po celý svůj dospělý život viděl kolem sebe podezřelé úsměvy, jimž nevěřil a věřit nesměl, chtěl-li zůstat svůj…
Dařilo se mu to jen někdy, neboť i John byl jenom člověk, z masa a kostí, mýlící se, chtějící se mýlit, náladový ješita. Naštěstí, neboť jinak by jeho hudba nebyla taková, jaká tu po něm zůstala – hluboce lidská. Byl muzikant a na víc si nehrál - „Nikdy jsem nevyhlašoval věčnost. Nikdy jsem nevyhlašoval čistotu duše. Nikdy jsem neříkal, že mám odpověď na život.“ Vedle Kurta Cobaina, Freddyho Mercuryho či Jimmiho Hendrixe to byl jeden z posledních opravdových hudebních velikánů. Takoví už se dnes asi sedmdesátky nedožívají…
Odkazy:
Texty písniček Beatles spolu s videoklipy
Ringo Starr