„Všichni jsme na Žižkově začínali v patnácti. Šel jsem rovnou na Barrandov. Měl jsem jen čtyři obecné, pět měšťanek a nazdar tvá Máňa. Byla to škola ulice. Učil jsem se tak, že jsem se chodil každý večer dívat na filmování. Lze se to naučit i bez školy, ale musí být zájem.“ Tohle o sobě řekl novinářům z časopisu Vital Stanislav Milota.

Stanislav Milota

Toho si zřejmě většina filmových nadšenců pamatuje jako novátorského kameramana s neobyčejnou obrazovou imaginací, který nasnímal Spalovače mrtvol Juraje Herze. Hlavní roli v tomto filmu sehrál Rudolf Hrušínský. Tenkrát se velice tvrdě pohádal s produkcí, hrozil dokonce odstoupením, protože trval na černobílé verzi. Na filmovém festivalu v Katalánksu obdržel za tento film cenu za vynikající kameru.

Pan Milota pocházel z chudé dělnické rodiny a neúspěšně se hlásil na Střední uměleckoprůmyslovou školu. Proto nastoupil do učení ve Filmových studiích Barrandov, kde se v roce 1951 vyučil laborantem. Zároveň se přihlásil na grafickou školu, kterou zdárně absolvoval, což mu umožnilo, aby z laboratoří postoupil k Ferdinandu Pečenkovi jako asistent kamery. S ním natočil v této pozici dva filmy: Posel úsvitu a Mikoláš Aleš. Po vojně se vrátil do filmových ateliérů, kde postoupil na místo druhého kameramana.

Jako samostatný kameraman se představil v roce 1963 filmem Ivo Nováka Na laně. V televizi na sebe upozornil o dva roky později po Miloši Formanovi a Miroslavu Ondříčkovi, kteří o Semaforu natočili Konkurs, filmem Recitál o Jiřím Suchém a Jiřím Šlitrovi. Ten v roce 1965 režíroval Jan Roháč.

V srpnu 1968 podobně jako režisér Jan Němec natočil téměř 3 500 metrů dokumentárních snímků z okupace Prahy. Z nich později režisér Evald Schorm sestřihal středometrážní esej Zmatek s hudbou Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. A ujít si nenechal ani příležitost, aby zdokumentoval v lednu 1969 pohřeb Jana Palacha. Krátký film měl název Jan 69. Právě kvůli těmto dvěma dokumentům musel hned na počátku normalizace Barrandov opustit.

Byl to tvrdohlavý, neortodoxní paličatý rváč, který se skoro nikdy nenechal ošálit a tvrdě hájil to, o čem byl přesvědčený. Svůj žižkovský původ nikdy nezapřel a byl na něj hrdý. Jeho ženou byla herečka Vlasta Chramostová, s kterou, jak sama říkala, vedli italskou domácnost. Patřili mezi první signatáře Charty 77. V době zakázanosti organizovali bytové divadlo, v němž vystupovali lidé jako Pavel Kohout, Vlastimil Třešňák, Pavel Landovský a řada dalších včetně jeho manželky. Některá tato představení nasnímal.

Po zvolení Václava Havla prezidentem pracoval krátce i v jeho sekretariátu, ale kvůli své neoblomné povaze tam dlouho nevydržel, jako i v jiných podobných funkcích. K práci kameramana se nemohl vrátit, protože oslepl na jedno oko. V roli bulvárního reportéra se objevil ve filmu Václava Havla Odcházení. V roce 2016 získal Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii.

Zemřel 18. února 2019 na zápal plic v pražské nemocnici na Karlově ve věku 85 let.

(Psáno pro ČRo Plus)