Benedikt XVI. nastavil zrcadlo racionality sám sobě a rozhodl se odstoupit. Je to velký čin

Papež, považovaný v pokrokových kruzích za vrcholného konzervativce, ba reakcionáře, či dokonce tmáře, překvapil zásadní novinkou. Předem, sám a po jasné úvaze oznámil svou rezignaci. Z úřadu Kristova náměstka na zemi odstoupí 28. února v osm hodin večer.

Benedikt udělal něco, co Svatý stolec nezná skoro 600 let – a v dobrovolné podobě více než 700 let. Někdo by to mohl vyjádřit i takto: dovolil si snad jedinou věc, kterou si nemůže dovolit globálně uctívaný tibetský dalajlama – ten musí čekat na svůj skon, aby ho mohl nahradit převtělenec. Je to snad nějaký nový trend modernity, nedej bože módnosti, který plíživě proniká do Vatikánu? Není. Je to spíše logický výsledek Benediktova přístupu k víře, pravdě i světu.

S fanouškem vědy a dialogu

To, co je na papežově kroku nezvyklé, je dáno pouze krátkým časovým odstupem, jak se jeví v mediálním světě. Česko prožívá teprve druhou změnu hlavy státu za 23 let svobody. Katolická církev prožívá teprve druhou změnu své hlavy za posledních 35 let! My v Česku míváme pocit, že vše pro nás podstatné se odehrálo v tomto čtvrtstoletí a někdy ten pocit automaticky přenášíme na leccos ostatního, včetně Svatého stolce.

Ano, jen lidé starší padesáti let si pamatují předchůdce posledních dvou papežů. Z toho plyne, že pro většinu, nota bene pro většinu křesťanů, vytvářeli obraz Kristova náměstka na zemi právě oni dva. Ukázali, jak se ten vrcholný úřad může měnit podle osobnosti svého nositele.

Jan Pavel II. proslul jako papež omluv a empatie – omlouval se za dávné zločiny spáchané ve jménu církve a jako první papež vstoupil do mešity i synagogy. Naproti tomu Benedikt XVI. je symbolem rozumu a dialogu, akademického světa a učené oponentury, vědce a muže, kterého racionalita provází po celý život.

Racionálně pojímá víru – jako zápas o pravdu, kterou je třeba vyargumentovat. Před půlstoletím se z racionálních důvodů stal církevním reformátorem – byl jedním z mladých teologů, kteří prosadili přelomové změny na druhém vatikánském koncilu. Byl kolegou slavného švýcarského reformátora Hanse Künga, který dodnes vystupuje tak trochu jako disident či provokatér. Kde se tedy vzal Benediktův konzervatismus? Proč ho tolik lidí pokládá za reakcionáře?

Opět to koření v racionálních důvodech. Tehdejší docent Ratzinger tak reflektoval studentské bouře roku 1968, kdy sám působil na akademické půdě. Zažil rozvášněné studenty, kteří bez racionálních argumentů, ale s o to větším entuziasmem kádrovali zasloužilé akademiky, a vyvodil si z toho pro sebe důsledky: to přece není rozumný dialog – vede-li reformismus k takové vášni, nechci s ním mít nic společného.

I jako papež preferoval rozum a dialog. V roce 2006 tak nechtěně vyostřil vztahy s muslimy, když na univerzitní přednášce v Řeznu použil dávný citát z dialogu mezi byzantským císařem a učeným Peršanem. Benedikt nechtěl rozčílit muslimy, chtěl se jen dobrat závěru: Nečinit rozumné odporuje podstatě Boha. Ale oheň byl na střeše.

Německý tisk tehdy citoval nejmenovaného úředníka římské kurie, který na adresu Benedikta řekl: "Nikdy se netajil tím, že mu jde o pravdu, a ne už tolik o to, co se tím vyvolá." A tu už jsme u dneška. Zrcadlo racionality, rozumných argumentů a vědecké oponentury, které nastavoval svým studentům, církevním prelátům i muslimům, teď Benedikt nastavil sám sobě. Zrcadlo mu řeklo, že je čas z úřadu odejít, a on to zohlednil. To je počin znamenající velké osobní odhodlání. Je to i pravda, o kterou mu vždy šlo, ale co ta pravda vyvolá?

Papež se k rezignaci rozhodl z rozumných důvodů. Jeho úřad je z podstaty věci takový, že vyžaduje jistou sílu ducha i těla. A pro pětaosmdesátiletého muže je zřejmé, že síly se mu v požadované míře už nedostává.

V moderní historii papežství to není zdaleka poprvé, kdy si hlava katolické církve uvědomila jistou slabost. Je to ale poprvé, kdy z toho pocitu, ba přesvědčení, papež vyvozuje tak konkrétní závěr. V instituci tak starobylé a tradiční, jako je právě katolická církev, je to de facto revoluce – alespoň v tom smyslu, jak církev vnímá nejširší veřejnost. Vždyť posledním papežem, který se dobrovolně rozhodl odstoupit, byl v roce 1294 Celestýn V. Je to revoluce (podobně jako jí byl druhý vatikánský koncil), ale taková, kterou Benedikt rozumově prosadil (podobně jako reformy na vatikánském koncilu). To je jeho aktuální odkaz "městu a světu", dalo by se říci.

Mohlo by se zdát, že Benediktův krok míří k obecnému trendu v Evropě: v dědičných úřadech – tradičně doživotních – se prosazuje rezignace stárnoucího vládce ve prospěch mladšího následníka. Příkladem je Nizozemsko, kde královna Beatrix ohlásila své odstoupení. Posledním nizozemským králem, který zemřel na trůně, byl Vilém III. v roce 1890. A posledním takovým lucemburským velkovévodou byl Vilém IV. v únoru 1912. Jenže papež není ceremoniální panovník, v tom je ten rozdíl.

Když je to jen zvyk...

Člověka chtě nechtě napadne spekulace, proč se k odstoupení neodhodlal už Jan Pavel II. Nehrál tu roli jeho polský původ a vědomí, že pro hodně lidí byl už v úřadě budoucím svatým? A sluší se snad, aby budoucí svatý odešel do důchodu? Ne, to je doživotní role. Naproti tomu Benedikt má blíže k vědecké racionalitě než ke všeobjímající empatii.

Poprvé od středověku tak zažijeme fenomén papeže na odpočinku, chcete-li emeritního papeže. Je to velký krok, který ukáže, kde jsou meze tradice. Doživotní úděl papežství není zakotven v žádném zákonu či předpisu, jen se stal tradicí, která zavazuje. Benedikt doložil, že je-li takový závazek dán pouze staletým zvykem, není nutné ani žádoucí ho uměle udržovat.

Papež, který na leckoho působil jako tmář a reakcionář, se zapisuje do dějin jako bořitel stereotypu. To není malý počin. A jako ještě větší se jeví ve chvíli, kdy si uvědomíme, že k tomu boření nenabádal jiné, ale vyzkoušel ho sám na sobě.

LN, 12.2.2013

Autor je komentátor LN