Taková sebekritika, jaká by jistě prospěla mnohým z nás, není vůbec na místě u nejúspěšnějšího autora renesance, vskutku Shakespearova inspirátora (Hamlet je prý, míní někteří, jeho alter ego), píšícího laika, věděníchtivého samouka, člověka silné páteře a přirozené elegance ve všem, co podnikal, filosofa – nefilosofa, spíše spisovatele, esejisty a muže celého srdce – svého času slavného, dnes už pozapomenutého Francouze Michela de Montaigneho (1533-1592). Narodil se v poslední únorový den s modrou krví; pokřtěný katolík s hlavou v oblacích starořeckého stoicismu (Pyrrhón) začínal jako právník a mladý ženáč z vůle prozíravého otce; práce u soudu byla všední stejně jako vztah s ženou i úděl otcovství (několik dětí zemřelo, zůstala jen dcera, s níž si nerozuměl). „Jako náš duch stykem s pronikavými a spořádanými duchy sílí, nelze ani vypovědět, jakou měrou upadá a zakrňuje ustavičným obcováním a pobýváním s duchy nízkými a chorobnými, je-li již něco takového naším údělem“. A jinde: „Většina našich zaměstnání jsou holé frašky“. Není divu, že se před čtyřicítkou moudře stáhl do soukromí a začal psát, jak ho pero samo vedlo, a zejména intenzivně číst. Měl k tomu svoje doupě: „Moje knihovna je ve třetím poschodí zámecké věže. V prvním je pánská kaple, v druhém pokoj s příslušenstvím, kde často spím, abych byl sám“, kde v podstatě strávil zbytek života, byť se ještě mezitím musel bez vlastního přičinění (dokonce na dvě volební období) stát starostou Bordeaux. Způsobil to král, Montaigneho čtenář a obdivovatel. Zadumaný introvert o to nestál - „Knihy jsou vůbec nejlepší výbavou, s níž jsem se na naší lidské pouti setkal, a nesmírně lituji chytré lidi, kteří jich postrádají“. Dodejme už jen, že k praktickému životu méně způsobilému Montaignemu vybral táta nevěstu vhodnou: nejen že byla bohatá, ale dovedla se i postarat o hospodářství. Samozvaný myslitel ve věži měl k tvorbě ty nejlepší podmínky ...

Z Montaigneho literární činnosti se zrodilo (vedle nevýznamného cestovního deníku) vlastně jen jedno dílo, byť rozsáhlé – Eseje. Je samotným otcem tohoto literárního útvaru, ve slovníku cizích slov definovaného jako „úvaha duchaplně pojednávající o filosofických, kulturních nebo společenských otázkách“; esejů lze dnes číst spousty, oné duchaplnosti je však málokterému autorovi dáno tolik co Montaignemu – jeho řádky jako by samy hltaly oči čtenářovy, který se do nich rád nechá polapit. Způsob jeho písemného projevu je troufalý – vše je psáno v „ich“ formě. O jednom Brouku Pytlíkovi, co všechno ví a zná, jsme četli už v dětství a pak se s takovýma setkáváme po celý život, nicméně tento muž dobře ví, za čím si stojí: „Každý se dívá před sebe; já patřím do sebe, jen sebou se zabývám, ustavičně sám sebe rozvažuji, přezkušuji se, ochutnávám se“. Sám na sobě demonstruje svět; mezi jakoby provzdušněnými řádky, obtěžkanými olbřímími myšlenkami, zůstává v duši čtenářově osobitá, pevná linka přirozeného životního postoje, hrdého a rovného, čitelného a čistého: „Sám o sobě není život ani dobrý, ani zlý. Je pouze jevištěm pro dobro i zlo podle toho, jaké místo jim v životě vykážete“.

Velmi sečtělý ve filosofii, sám se nikdy za filosofa nepovažoval: „To, co dělám, je jen hudlařina, jíž je třeba lesku a krásy“. O svých spisech nepředpokládal, že by měly dojít širšího ohlasu, a nijak velice o to ani neusiloval. Matce věd moc velkého významu nepřipisoval: „Nesnadno by mi kdo namlouval, že Epikuros, Platón a Pythagoras nám nabízeli ty své atomy, ideje a čísla jako bernou minci. Byli příliš moudří, než aby stanovili jako články své víry věci tak nejisté a sporné. Uprostřed temnoty a nevědomosti světa se však každý z těchto velkých lidí namáhal přinést takový či onaký obraz zářící světlem, i vzlétali svou duší k výmyslům, které měly alespoň libou a důvtipnou podobu: nevadilo, že byla naprosto mylná, jen když ji mohli uhájit proti tvrzením opačným!“ Taková neúcta ke klasikům mu vyvěrala z vlastní skepse nad omezenými lidskými možnostmi poznání – „co vím?“ je jeho klasický citát i životní heslo; odpovědí je, že nic …

Přesto se však sám pustil i do otázek metafyzických, a to ve své slavné Apologii Raimunda ze Sabundy: „přirozené smysly se klamou a lhou berouce to, co se zdá, za to, co jest, vždyť dobře nevědí, čím jest to, co jest. Avšak copak vpravdě jest? To, co je věčné, co se nikdy nezrodilo a nikdy nepozná konce; čemu čas nikdy nepřináší žádnou změnu. Čas je totiž skutečností pohyblivou a zjevuje se jakoby stín, látka v něm neustále odtéká a plyne, nikdy nesetrvá ani se nezastaví; vztahují se na něj výrazy „před“ a „po“ a „byl“ a „bude“, které zřejmě okamžitě ukazují, že není skutečností jsoucí: vždyť by bylo velikou hloupostí a zcela patrným omylem tvrdit, že jest něco, co dosud jsoucna nemá anebo již být přestalo. ( … ) Pročež nutno uzavřít, že Bůh jediný jest, nikoli podle jakékoli míry časové, nýbrž podle neměnné a nepohnuté věčnosti, časem neměřené, žádné proměně nepodléhající; nic není před Bohem, nic nebude po něm, nic novějšího ani nedávnějšího, on je jediný skutečně jsoucí a jediným „nyní“ vyplňuje „vždy“; a není nic, co by opravdu bylo, leč on sám, bez počátku i konce, aniž lze říkat: Byl, nebo Bude“.

Že to připomíná eleaty, Platóna, Aristotela a Plótína, není u takového znalce starých Řeků koneckonců divu; stále však ještě zbývalo nějaké to století do narození Kanta i s jeho početnou skvadrou idealistických následníků; nebyl ten Montaigne nakonec sám filosof jak řemen? Ze skromnosti vykvetly růže. Snad mu k tomu dopomohlo i toto jeho krédo: „Vášním, které mě odvádějí ode mne samého a zavazují jinde, se zajisté ze všech sil bráním. Mým názorem je, že druhému se máme jen půjčovat a dávat se máme pouze sobě samým“.