22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Sen pro myšlení

14.7.2006

„Uhasla země, vysvobozená … V hrůze své nesmrtelnosti
s mystických břehů svých zříme, jak dále se valí slávy tvé proud:
v černé oblouky mostů, rozpjatých nekonečností,
vždy nádhernější světy se signály barevných ohňů vidíme plout:
ale jak zrna písku v hodinách přesýpacích jsou hvězdy,
a znova a znova je obrací vůle tvé mlčení, tíže a soud.
Otokar Březina

Slova – jak všední, samozřejmá, denně užívaná, nevnímaná … slova vyjadřují všechno a nejsou nic. A přesto jimi hledáme pravdu; má-li to být pravda o bytí samém, je to filosofie: spousty psaných slov, jež teprve přes odstavce a stránky dávají ucelený smysl, skrze celá díla pak obohacený vesmír myšlení jedné lidské, vědění lačné hlavy – ale pokaždé jen jí jedné, originální, své. Žijeme ve světě hlav; myšlení člověka je neoddělitelné od jeho dorozumění s ostatními, řeči; s ní se rozvíjelo, jednoduché pojmy jako strom, kámen, slunce, voda zakládaly abstraktní obrazy a z těch zase člověku přirozeně samy od sebe vyplývaly ty složitější, jako hlad, bolest, zima, kořist a útěk. Zrodila se i lakota, nenávist, láska a štěstí. Mezi těmi tvory, co tu s člověkem žijí, ale nemyslí, byl potomek Adamův darem rozumu donucen řešit i takové otázky, jež ostatní živá příroda neřeší: milost a odpuštění, bezpodmínečnost a svrchovanost, sebezodpovědnost.

Slova nejsou z tohoto světa, protože postrádají čas a prostor; platónský „stůl“ je bezčasový, věčný, neměnný – a nepodléhá ani dějinám stolů, lidstva a živočišstva, ani vesmíru, spočívá ve své apriorní nehybnosti i nad Velkým třeskem, myslí ho bůh. Jeho smysl stojí tu na čtyřech nohách, avšak ten musel být vyroben, lze jej rozřezat, spálit, rozptýlit molekuly – tady tento stůl podléhá času, je dočasný, konečný, nyní jsoucí. Jeho identitu, stolovost v konkrétním předmětu, obecné v jednom, vyjadřujeme non-identitou, pojmem „stůl“, na který si ani nesáhneme. Pomíjivé definujeme nepomíjivým, hybné nehybným – nelze se jinak dorozumět, dialog je společné vztahování se ke třetímu, obecnému, tomu, co nese v sobě čas. Časový vztah přítomného k nepřítomnému je tak jádrem smysluplného sdělení ve znacích – „vše je text“.

Slova jsou bránou do nekonečna, paralelního vesmíru věčnosti, jímž myslíme, sami jsouce pomíjivými – avšak je vůbec naše „jsoucnost“ klíčem k „bytí“, jak na tom stavěla tradiční metafyzika, ale jak to Heidegger zpochybnil svojí ontologickou diferencí? Kopula „je“ gramaticky vyrůstá z metafyzického infinitivu „být“ – oprávněně? A kdeže zůstaly „věčné pravdy“, když každé slovo je obtíženo nekonečnou nejistotou? „Na bezedném dně vždy panenské netečnosti spočívá zítřejší chóra v jazycích, které už neumíme, či jimiž ještě nemluvíme. Toto místo je jedinečné, je to jedno bez jména. Dává místo, možná, ale bez sebemenší šlechetnosti, božské či lidské. Rozptýlení popela zde dokonce není ani slíbeno, ani darovaná smrt.“

Jacques DerridaNedávno zesnulý Jacques Derrida (1930-2004), jenž by býval zítra oslavil narozeniny, je básník, košatý jak Březina. Jeho texty jsou široké a mnohovrstevné, jako by měly být přednášeny nahlas – fonetická stránka řeči, z níž teprve ta psaná historicky vzešla, je mu důležitá coby smysluplné vyjádření ideálu jako takového: bezčasového v čase, živě, ryze, aktuálně vyřčeného. Autenticitu řeči citlivě navrací do textů, co pozornému čtenáři panoramaticky otevírají jiné hluboké světy, čitelné každému a pokaždé jinak. Není to suché myšlení konstrukce, ale její negace: fundované snění napříč lidským věděním přes tisíce let. Derrida se tak zapsal do dějin zejména coby patron filosofie dekonstrukce.

Každý z nás se narodil do moderní doby, kdy jej přinutili číst, psát a počítat, sotva se chudák naučil mluvit, a zejména s tím počítáním se pak musí celý život ohánět jak o život – anebo nemusí a tentokrát je zase ale nucen se vůči tradici (což jsou dnes, ano, peníze) vymezit za cenu ještě většího ú(ná?)silí. Je to už desítkám generací po dnešek dějinně dané dědictví doby osvícenství, kdy člověk se v dobré vůli vzepřel pasivní víře a zapojil aktivně rozum k plnému ovládnutí světa, oddavše sám sebe do rukou instituce. Tehdy byly do společnosti zasety jisté axiomy, které se do podvědomí celých pokolení neviditelně otiskly jako neodmyslitelná samozřejmost lidského žití a spolužití: vedle racionálně rozpoznaných zákonů přírody, od fyzikálních po biologické, jsou to zejména zákony společenské, tradice, zvyky a normy. Ty si z hlavy nevytěsní ani ten, kdo se proti nim vzbouří. Moderní člověk se ale domnívá být svoboden tím, že si je s ostatními před zákony roven; společnost přímo nabádá jedince, aby zaujal bezpečné místo uprostřed stáda a vážil si žírné pastvy – tento svět je dokonale zkonstruován, neboť lidé si to tak udělali, bažíce po bezpečí a pohodlí. Ta konstrukce dostala nakonec jméno věda a týká se to i těch humanitárních.

Byl jedním z těch filosofů, co se hojně zabývali i fenoménem-noumenem(?) času; slova nejsou z tohoto světa, protože nepodléhají časovému běhu (jsou jang – srovnání s východní filosofií se tu nabízí); Kantova metafyzika vedla k „věčnému teď“ coby hegeliánskému bodu, čas jako tečka tužkou na papíře – vše se děje najednou, v nehybné věčnosti, ale nám se zdá, že čas běží: to ovšem sled okamžiků, svázaný apriorními zákony trvání, kauzality a prostorové vzájemnosti, se nám vyjevují jeden po druhém jako kuličky na počitadle. Ale kulička je jen jedna, je to koule TEĎ, jež je „pohyblivým obrazem věčnosti“ (Platón). Tento krásný model času odpovídal dobové módě velikých syntetických systémů 18. a 19. století, avšak z piedestalu „definitivní, věčné“ platnosti jej už ve 20. století skouleli Derridův učitel a idol Husserl a Heidegger. Ti onen bod takříkajíc jaksi kvantově rozmazali a zejména ho zcela podmínili hlavou, co jej myslí. Husserl tak času vymezil svůj „dvorec“, nekvantifikovatelný, zato ale kvalitativní interval mezi minulou retencí a budoucí protencí; Heidegger nechal tase svoji jinotajnou časovost pobytu vyvěrat z budoucnosti.

Derrida definitivně dekonstruuje metafyzickou konstrukci osvícenských klasiků a dokazuje holou nemožnost karteziánského „teď“, jež je prchavější než voda mezi prsty: to jen řeč vydá ze sebe ono slovo, jež už je tím ale nevyhnutelně minulým, a v prostoru na bílém papíře lidské představivosti mlčí ona tečka, co s živou přítomností souvisí už jen zprostředkovaně. A ne jenom tečky, ale i čárky, znaky, číslice a písmena, text. Text je odložená přítomnost, přítomná ne-přítomnost. Je to ozvěna času, jediné spojení vnitřního s vnějším: „Časení jako vztah mezi vnitřkem a vnějškem vůbec, (…) je tím, co fenomenologickou redukci zároveň umožňuje i omezuje. Slyšení vlastní mluvy není interiorita do sebe uzavřeného vnitřku, nýbrž neredukovatelné rozevření do vnějšku, je to oko a svět v mluvě. Fenomenologická redukce je scénou.“

Výchova v židovské rodině mu dala sklony k mystice; ve Víře a vědění vzpomíná Kantova rozlišení „víry“ na náboženství kultu, co prosí o dary (takže akcí je modlitba), a víru reflektující – morální náboženství: buď lepším kvůli sobě sám o neočekávej; ta první prahne po konečném signálu, definitivní odpovědi, poznání, avšak tím podle Derridy maže rozdíl mezi vírou a věděním. „Víra nad vědění“ dotyčných středověkých myslitelů se tu ukazuje zase v novém světle… „Víra nebyla vždycky a nebude pořád ztotožnitelná s náboženstvím, ani, což je ještě něco dalšího, s teologií. Veškerá posvátnost a veškerá svatost nejsou nutné, v přísném smyslu toho termínu, pokud nějaký takový existuje, náboženské.“

Francouz Derrida měl slabost pro vše české: ve své vlasti byl spoluzakladatelem Husovy společnosti, pomáhal zdejšímu disidentu, s čímž souvisí i jeho pověstný jednodenní zážitek s naším komunistickým kriminálem v roce 1981, kdy za něj u Husáka musel intervenovat sám prezident Mitterrand. Jeho oblíbenost u nás trvá, i ve světě se dočkal zaslouženého uznání. Říká se, že Derridovy texty jsou otevřenou studnicí, jíž nelze přiřadit místo na mapě: filosofie dekonstrukce není koncepcí, ale příkladem samostatného myšlení. Byatt o něm mínil, že „psal s pozoruhodným improvizačním vtipem, ale jeho žáci z toho vytvořili konkrétní systém a snažili se všechno dekonstruovat.“ Sám Derrida byl především myslitel – básník; jako takový těžko stravitelný, avšak brilantní a pro oněch málo subtilních hledačů křehké pravdy filosofie určitě inspirativní.



TESTUJEME: Ušetří vám sous-vide masa čas a starosti s každodenním vařením?
TESTUJEME: Ušetří vám sous-vide masa čas a starosti s každodenním vařením?

Otestovaly jsme za vás čtyři nové druhy masa od Krahulíka z řady sous-vide. Masa jsou bez lepku, „éček“ a velmi pomalu vařená, aby si zachovala co...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.