Neviditelný pes

OSOBNOST: Růžový panter zaživa

24.4.2009

Peter Sellers (1925-80) byl čtyřikrát ženatý, ale kupříkladu druhá žena s ním vydržela jen čtyři roky. Byla to Britt Eklandová (nar. 1942). Peter Sellers Časem však nazrávala pro blázinec a... Peter Sellers byl určitě výjimečný člověk, taky však zůstal naprosto nezpůsobilým "normálního" života, i když, pravda, co je vlastně "normální život" v případě opravdu dobrého herce?

1.

Doma se prý Sellers zkrátka projevoval dost děsivě. Jeho nálady se měnily během okamžiku. Uplynulo pět minut a on přešel z toho nejzuřivějšího hněvu do stavu naprosté euforie i přátelskosti. Bydlet s ním anebo dokonce sdílet lože nebyl rozhodně med. V časech s Eklandovou, tedy v druhé půle let šedesátých, střídali ovšem byty jako košile, někdy i týden co týden, a Peter také třeba odešel dveřmi a za čtrnáct dní volal z Itálie, ať za ním žena "honem" přijede. Z klinického hlediska nepochybně trpěl maniodepresivní psychózou.

Všichni jeho předci až do třetího kolene žili divadlem. Sellers byl syn židovské herečky a zbožného křesťana, který si uživil jako kostelník, varhaník a houslista. Tihle svébytní manželé Petera postavili na jeviště už ve dvou letech a ve čtrnácti se stal bubeníkem tanečního orchestru. Byl stále dítě a obveseloval už britské jednotky v Asii. Druhá světová válka se stala jeho první scénou a najednou i troufale začal imitovat velitele, vrátil se do Anglie a perfektně zvládl na dvacet tamních dialektů. Bylo mu dvaadvacet a drze zatelefonoval do rádia hlasem známého herce. "BBC? Chci doporučit šíleně talentovaného komika."

Za chvíli tamtéž brnkl i hlasem známé osobnosti. "Nezlobte se, asi budu první, kdo o tom chlapíkovi vůbec mele, ale moc rád bych se za Petera Sellerse přimluvil. Je to talentovaný chlapík, o kterém jste jenom náhodou ještě neslyšeli, a věřte, je skvělý."

Vzali ho, dokonce s nadšením. A tak začala vznikat hvězda. Famózní? Určitě. I když zatím jen hvězda rozhlasových kabaretů.

Pro ně psal scénky a stal se mistrem hlasového převtělování. V pětadvaceti letech ale i debutoval pětirolí ve filmu Pojďme se zbláznit. Ten titul je i předzvěstí celé jeho kariéry. Úplně bláznivá!

U nás jsme Petera prvně viděli v černé komedii Pět lupičů a stará dáma (1955). To byl asi doma ještě docela použitelný anebo aspoň milý. Deset let nato z něj byl náladový despota a muž natolik přesvědčený o své výjimečnosti a tom, že má za všech okolností pravdu, až se jakékoli soužití stávalo peklem.

Sellers na Eklandovou například žárlil, ale přitom zdaleka nebyla jediná a on ženy přijímal jako trofeje... a lidi v podstatě považoval jen za pomocníky na cestě za ještě větší slávou. Kvůli svůdné Eklandové opustil po dvanácti letech předchozí ženu a nechal ji jen s devítiletým synem a šestiletou dcerou. Nemuselo se to možná stát, ale jako celebrita se zkrátka účastnil různých večírků a na jednom takovém ji poznal. Byl o sedmnáct let starší a za pár týdnů se brali. 19. února 1964. Sellers měl za sebou už slavné komedie jako Nejmenší kino na světě anebo Myš, která řvala (kde vytvořil trojroli), ale navzdory vícerolím hrál vždycky ONE MAN SHOW.

Kritika ovšem cenila, že ačkoli bral role i v nejhlubších stupiditách, pokaždé z filmu odešel jako vítěz a s čistým štítem. A jak by neodešel? Byl The Pink Pantherchameleón. A v jednom filmu (1973) zvládl dokonce i sedm rolí - včetně Hitlera. Na druhé straně však nezvládal navázat skutečné kontakty s ostatními herci (což třeba Oldřich Kaiser umí) a dokonce jim i sobecky kradl jejich nejlepší výstupy. Měl talent, ale často se pitvořil. A občas i kladl šarži na šarži. Nakonec... Opil se úspěchem jako drogou a postihl ho pocit, že musí být neustále křečovitě vtipný. Pohádkově vydělávat a přezdívali mu NEJZÁBAVNĚJŠÍ MILIONÁŘ SVĚTA, ve skutečnosti však šlo o totálně uzavřeného egocentrika, kterému byl úspěch naprosto vším. Od roku 1963 navíc točil nejúspěšnější komediální sérii všech dob. Růžového pantera.

2.

A právě Panter, respektive inspektor Clousea Petera až nepřiměřeně(?) omámili a odmítl kvůli nim i opakované nabídky Sira Laurence Oliviera, aby hrál v jeho režii Krále Leara nebo Richarda III. Místo toho prý chtěl bavit - a hluboce se bál, že když bavit přestane, diváci ho odvrhnou a zapomenou na něj. A aby nebyl zapomenut, zpíval, recitoval... i na slavných deskách Beatles Help a Perný den, ale ani to nestačilo. Tak jako zapomnění se snad Peter Sellers neděsil ani vlastní smrti!

K výjimkám v podobě dobrých filmů naštěstí, jak víme, došlo. V první verzi Lolity natočené podle Nabokovova bestselleru například rozhodně dokázal, že není jen šašek, a vytvořil studii nenápadně zlověstného a suše škodolibého sadisty a vyděrače. Lolita je však bohužel jen jednou z výjimek.

A vraťme se k tomu, jaký byl Peter Sellers uvnitř?

Nevíme, ale zcela podvědomě se ztotožňoval s každým, koho kdy potkal, a ani to mu nestačilo. Musel lidi uchopit hlasově... a teprve když našel ten pravý tón hlasu, pochopil, jak se bude chovat, která použije gesta a co si v roli smí dovolit - a co už ne. Jistě to tak dělali mnozí i včetně Vlasty Buriana, ale u nás, tady a dnes užívá obdobnou techniku především Jiří Lábus a zřejmě ta technika mimo jiné nějak i souvisí se sublimací sexuality do nutkavé potřeby hovořit, která je ovšem typičtější pro jiné komiky a speakery.

Vraťme se k Peterovi. Jakmile prý "spolkl" hlas, už nemusel dál přemýšlet – a ani předtím, ani ne potom:-). Rázem "to měl". A vyhráno. Vymalováno. Cosi uvnitř ostatně už bylo i zakódováno a vysmál se všem analytickým metodám herectví. Nelze přesto či právě proto popřít, že vždycky v první řadě sloužil divákům a nesnažil se zavděčit kritikům (což byla chyba). Vždy se stylizoval a nebál se jen zapomnění, ale i sebe. A bál se sám sebe, ačkoli svým způsobem ani neexistoval, anebo právě proto. A jak to jednou vyhlásil i přímo v televizi.

"Všichni si zvykli myslit si, že jsem to já, ale ve skutečnosti jsem ze sebe dokonale chirurgicky vypreparovaný..."

Což byl - a nešlo jen o bonmot. Sellers... se stal mužem bez vlastního já. V hrozné hrůze z prázdnoty svého života utíkal pod steré masky a nakonec... zůstal jen součtem rolí plus výstupů v rodinném a civilním životě. Geniální herec? Ano, ale i sumář lidí, které kdy potkal, jak už řečeno, ať už to byl dr. Divnoláska (který se zamiloval do nukleární bomby) anebo (ne)lidsky smýšlející zajíc Březňák z Alenky. A nakonec... se měl stát i ďábelským doktorem Fu Manchu a jeho protihráčem Nylandem Smithem v dvojroli svého úplně posledního filmu podle námětu Saxe Rohmera.

Především však byl pravdivý a pravdivý byl, jen když hrál, a nakonec přece vytvořil i JEDEN hodně výjimečný a hodnotný film Byl jsem při tom (1979) a uvnitř něj postavu zaostalého, prostoduchého zahradníka jménem „Šance“, který zůstává dospělým dítětem, neumí psát, neumí číst a Peter Sellers a Sophia Lorensvět sice zná, ale jen z televize.

Přesto či právě proto udělá politickou kariéru. Těžkopádnost jeho myšlení je považována za rafinovanost, naivní přímočarost jeho průpovídek mají za originalitu a pouť pana "Zahradníka" posléze vrcholí až kandidaturou na presidenta Spojených států. Osobností se totiž v naší konformní společnosti může stát skoro kdokoli, kdo má šarm - a přístup do televize a... Nechte každý den před večerními zprávami bouchnout bábu z WC v Celetné pytlík a za čtvrt roku vyprodá Lucernu, říká Jiří Stivín.

Anebo v televizi i promluvte, to taky jde, ale omezte se na konstatování všeobecně uznávaných samozřejmostí. KVĚTINY POTŘEBUJÍ VLÁHU, říkal pan Šance - a jeho představitel očekával po filmu Oscara a další ambice už neměl. Oscara si i zasloužil, ale nedali mu ho. Důvodů bylo víc.

Snad i ten, že zraňoval tak často lidi okolo sebe? Jistě, ale Sellers zraňoval i sebe a SÁM byl nejzranitelnější. A když mu toto ocenění Akademie proklouzlo mezi prsty, rozčarovalo ho to. Rok nato umřel na infarkt.

3.

Už dlouho předtím se však osobně setkal s autorem románu Byl jsem přitom Jerzy Kosinskim (1933-91) a taky jemu pověděl: Vy to nechápete? Nejde o hraní, já JSEM ten váš Chaunce Gardiner!

A zrovna tak byl Clouseauem, tou figurou z nejvýznamnějších v dějinách kinematografie, jak ji dnes vnímá nejen český esejista Jan Stern (nar. 1977), jehož Clouseau "jako krystalický archetyp" okouzlil už v dětství, a mimo jiné svou zranitelností, kterou se ona postava více i méně vzdáleně podobá i prvním hrdinům Pierra Richarda. Ale Clouseaua... je podle Sterna a nejen podle něj i stavem mužství, v němž "vítězíme i prohráváme zároveň". Sellers to, myslím, věděl, domnívá se Stern v knížce Totem, incest a odkouzlení buržoasie (Malvern 2007). Ne, pro Petera Sellerse nebyl Clouseau jen rolí a je to z jeho podání dobře cítit.

Stern srovnal Clouseaua a Chaunce Gardinera a nelze než souhlasit: "Zahradník" je obnažené jádro Clouseaua. V podstatě ale, dodávám, taky třeba jádro hrdiny Večírku (1968), tedy Inda Hrundi V. Bakšiho, anebo titulní postavy komedie Bobo (1967).

4.

A nejen v podstatě. To kejklíř má přístup k podstatě, ale platí za to psychickou nenarozeností, formuluje Sellersův problém Stern a právem vytahuje na slunce slovo božský, které je tady opravdu mimořádně na místě (a ještě víc než u Gotta). A Stern připomíná i známou závěrečnou metaforu filmu Byl jsem při tom, díky které se budoucí americký prezident-idiot prochází s deštníkem po hladině jezírka, tak jako Kristus chodil dva tisíce let předtím po hladině Genezaretského jezera.

Tuto inspektorovu božskost a "nenarozenost“ však (spolu se Sternem) pozorujme i na jeho teatrálním vztahu k ženám a na komické hrdosti inspektor Clouseau 1opakovaně maskující rozpaky, která je nepochybně hlavním znakem infantility,

Clouseau... je směšný, protože nikdy nedělá humor, postřehl i Stern. Je uvěřitelnou antitezí všech producentů vtipnosti.

A právě to se ostatně povedlo dostat i do scénáře filmu Život a smrt Petera Sellerse (2004), kde Sellerse obdivuhodně zahrál nedocenitelný Geoffrey Rush. V jedné scéně tu např. sledujeme natáčení filmové scény a vidíme režiséra, který v první chvíli nepochopí Peterův tvůrčí záměr. Proč je Sellers tak vážný? nedochází mu ještě, a Sellers problém moc nevysvětlí: Hraju to jako Cary Grant! Ale šlápne vedle své partnerky do vody a na place to vyvolá bouři. Smíchu. Ta bouře se v tomto případě proti všem zvyklostem a zákonitostem přenesla i do biografů a Clouseaua nelze nemilovat, dodává k tomu Stern, a přece každý muž cítí, jak tragická figura to je.

5.

Clouseauovy eskapády jsou i jakousi bohoslužbou a ekvivalentem klečení při modlitbě, došlo také Sternovi. A jsou "odčiněním" toho, že se hrdina stále nestal skutečným mužem a dobyvatelem. "Clouseau je tajuplnou postavou vzbuzující v nás stesk po dětství a budící zároveň hrůzu z toho, že by toto dětství mohlo proniknout zpátky k nám do dospělosti. A vnitřní inspektorův smutek je důkazem, že o nás i dost ví..."

Hm. Obávám se, že jsem se (i díky Janu Sternovi) ale dostal až do příliš intelektuálních končin a nechci tam skončit!

Ten opravdu POSLEDNÍ Sellersův film se ostatně neodehrává v USA, nýbrž je čistě britský a obklopují nás i monumentální a zdánlivě ryze hmotné Himaláje. Zní Bach. Lámové stojí u oltáře a... Zazní Happy Birthday to You a oltářem je vlastně obří dort, jak vidíme, a "ďábelský" doktor Fu Manchu je podnikatelem ve sféře pohostinství.

Ale i oním žlutým ďáblem, a právě slaví 168. narozeniny, ale potřebuje nový elixír mládí. Jak ho získat?...

Tento bez debaty nedoceněný film je geniální parodií ve stylu naší Adély (jen v jiném žánru) a lze z něj vyčíst i přesah, protože se skutečně jedná o podobenství na téma potřeby životní rovnováhy. A Fu Manchu? A jeho věčný protivník a stín Nayland Smith?

Jsou jako Hyde a Jekyll. Jako jin a jang. Ale především je to opět i Peter Sellers sám.

Peter Sellers ve filmu Večírek:



zpět na článek