„Mojí snahou bylo ze skla udělat něco víc a Brusel byla skvělá možnost, jak světu ukázat revoluci ve skle. Chtěl jsem vždycky dát sklu šanci, aby se co nejvíce tvářilo po svém, aby se rozehrálo, protože samo o sobě je to senzační materiál. Sklo je jazz v umění, s nekonečnými možnostmi improvizace,“ řekl nedávno novinářce Kateřině Farné autor abstraktní kompozice Sklo - hmota, tvar, výraz, která si odvezla z legendární výstavy Expo 58, která probíhala před šedesáti lety v Bruselu, první cenu: Grand Prix. Spolu s Laternou magikou byla tehdy jeho kompozice největší atrakcí na této první mezinárodní přehlídce, která se konala po druhé světové válce a jejíž symbol, 102 metrů vysoké Atomium, stojí v Bruselu dodnes.

René Roubíček: Sklo - hmota, tvar, výraz

Dominantu jeho tehdejšího světového úspěchu tvořila velká plastika z kovaného železa a tavených skel, rozbíhajících se do prostoru: šlo vlastně o sochu. Doplňovaly ji jednotlivé exponáty vycházející z jeho představy broušeného, rytého i hutního skla. Když prý ke kompozici, která se rodila v Novém Boru, přistoupil Karel Svolinský, který v Bruselu vystavoval obrazy, prohlásil: „Ty v Bruselu vyhraješ první cenu a pak tě zavřou.“ První prognóza se potvrdila a druhá naštěstí ne. René Roubíček měl po zbytek života otevřené dveře do celého světa a sklem mimo jiné ozdobil řadu našich ambasád. Pro přesnost je třeba dodat, že za velký úspěch mohou i sklářští technici, kteří pro pana Roubíčka vyvinuli nové technologie, které dodaly sklu výraznější a jasnější barevnost. Díky nim se sklo rozzářilo a ztratilo dřívější matnost.

René Roubíček

Expa 58 se tehdy zúčastnilo 51 zemí a Československo si z výstavy odneslo 170 cen včetně Zlaté hvězdy za pavilon a restauraci, která dodnes stojí v Praze na Letné, jen slouží jinému účelu. Od dubna do října, kdy výstava v Belgii trvala, ji navštívilo šest miliónů lidí.

Úspěch René Roubíčka ale nebyl náhodný: Jeho otec Antonín Roubíček vystudoval konzervatoř, živil se jako houslista a hrál mimo jiné v orchestru Oldřicha Nového. Kromě toho maloval a vyráběl housle. Syn po otci podědil kromě dokonalé vizuální paměti i absolutní hudební sluch, a proto se rozhodoval, jestli bude muzikantem nebo výtvarníkem. Hrál na řadu hudebních nástrojů a říkával, že v hudební improvizaci vidí paralelu volné práce se sklem. Sklářem se stal za války na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, absolvoval v ateliéru profesora Jaroslava Václava Holečka. Za zmínku z jeho rozsáhlého díla jistě stojí i tzv. Antické sloupy z roku 1990 s názvem Vracíme se do Evropy, které vystavil v Kunstmuseu v Düsseldorfu. Říkal, že sloupy představují svobodný návrat ke kořenům antické kultury po sametové revoluci.

Mistr René Roubíček zemřel v šestadevadesáti letech 29. dubna 2018 a až do konce, jak oznámila jeho dcera, hrál na své oblíbené piano.

(Psáno pro ČRo Plus)