Působí to neuvěřitelně. Přece je to tak. V úterý 9. července bude Františku Ringo Čechovi už sedmdesát.

Otázka: Vážně je tak geniální, jak to o sobě sám opakuje po většinu života?

Já nevím, jedno ale platí. Sdělíte-li světu "Má maličkost je mistrem nad mistry, pojďte a učte se ode mě", ještě to neznamená, že je realitou opak.

Titánské kasání může, pravda, něco signalizovat, ale zrovna tak se můžeme ptát: "Proč se vlastně nechlubit? V jiných zemích nejsou tak úzkoprsí, ne?"

Co na to František Čech?

Nu, v letech šedesátých vlastně žil poměrně dlouhý čas i ve Spojených státech, i může nás napadnout, jestli virus bití se v prsa nepochytil tam. Docela dobře to je možné (vystupoval jako herec v Las Vegas), ale jistá povaha zde už, řekl bych, existovala předtím.

"Pokud jste geniální," řekl jednou tento "císař" českého hardrocku, "ještě to neznamená, že pořád, a vzbudím-li se ráno, pak..."

Dotyčnému výroku, pravda, poněkud odporuje jeho celoživotní potřeba každodenně vstávat již ve čtyři, v pět - a tvořit. V deset pak mít "všechno hotový". Ale již po obědě ovšem usínat, anebo a nejpozději při večerních zprávách ("Většinou se nedožiju ani konce televizních novin.")

Jak jinak má nicméně vegetovat typický skřivan alias jestřáb? Všichni tak žijí! A všimněme si už tady, že je to ryzí opak životního stylu typického hudebníka, potažmo rockera.

A další z vlastností génia? U Ringa sem určitě náleží i jeho pověstný "čuch na lidi". Na spolupracovníky. Ty si vždycky uměl pragmaticky vybírat a může to znít ošklivě, ale uměl se s nimi pak i svézt na vlně jejich charismatu.

Namátkou jen připomenu duo Šimek-Grossmann, které si Ringa najalo a nechalo jej v Suchého Semaforu nejen excelovat za bicí soupravou z Ameriky, ale i vést orchestr a pokoušet se o herectví. O pár let později zas Ringo sám objevil Jiřího Korna a chvíli nato i Jiřího Schelingera (jehož, to je fakt, ale přetáhl z kapely dobráku Karlu Šípovi). A dál?

I do vlaku Pražský výběr přiskočil Mistr včas jako úhlavní autor textů první desky Straka v hrsti a ve výčtu úspěchů by takto šlo pokračovat i dál. Ale nepřehlédněme odvrácenou stranu mince.

Odtud kouká i značná sebestřednost a protivníky i lidi nevinné odzbrojující neasertivita.

Tou Čech už mnohé urazil a uráží, fandů mu ale přesto zůstalo habaděj.

Pokud ovšem nedosáhnete na Mistrovu výšinu, mihne se často okolo, je v prachu – a povětšinou se ukáže i to, že cílil na ten pravý terč: má totiž čich nejenom na lidi, nýbrž i na události ve vzduchu visící a blížící se přesmyky. Kataklyzmata. Talent nepochybně souvisí i s tím – a také s částečnou Ringovou barvoslepostí jako stimulujícím handicapem. A tento talent se podobá až tunelovému vidění legendárního Bobby Fischera, kdybychom to nepatrně nadsadili. A ještě lapidárněji řečeno?

Čech náleží k lidem, kteří pevně kráčejí vpřed, zatímco my kol jen tančíme dobové tance (jak říkal Franz Kafka). A ještě nám za letu sebere pěnu piva a vsítí gól. Je mnoho povolaných a málo vyvolených.

Ringo a Roman Skamene

S minulým režimem si přitom zadal málo. Minimálně, řekl bych. A pokud jej rocker Petr Janda nazýval kardinálem Richelie, neměl na mysli kontakty s politickými papaláši. Ale zde ponechme pole svobodné diskusi.

Jaksi zdravý má rozhodně vztah k penězům, které nečekají (jak vepsal do Kocábovy písně) a minimálně od svého uvěznění v šedesátých letech si jednoduše uvědomoval, že se nechce stát skutečným rebelem a stát proti režimu. Zato...

"Chci mít milión. Vydělat ho. I proto tvořím," nechával se slyšet.

Právě "amerikánký" pragmatismus? Možná, ale u Ringa nesl specifické fazety. A když třeba - v letech sedmdesátých - krátce spolupracoval s plzeňským literátem Zdeňkem Barborkou, vozil jej svým vozem lepší značky a literát se podivil, proč se jen sunou.

Ringo: "Tak pomalu? To aby každý viděl, kdo se to veze, Zdeňku." A tolik tedy i Ringo co umírněný provokatér. Ale zdůrazněme radši podstatnější z provokací. Anebo tedy to, co za provokaci považují spíš jen hlupáci. Očividnou mazanost a protřelost a nepochybnou inteligenci.

Sice tu Čechův mozek přímo neglorifikujme, stojí ale za zamyšlení, nakolik vždycky uměl vnímat vlastní limity. A málokdy se spálil. Málokdy, a přece se nebál vstupovat i na hrany. A když v jedné své knížce píše o svém kamarádovi Jiřím Grygarovi, neopomine (přece jen!) tento chlubil i pokorně svěsit hlavu a sebekriticky konstatuje, že se Grygar pohybuje v kosmech, které jenu dávno uletěly a jimž nestačí.

Bavíme-li se však o inteligenci, nelze zapomenout, jak podstatnou roli tu sehrálo i prostředí, kterým se František plavil především. Československý hudební průmysl. A nechci urážet a zobecňovat, ale pokud bychom zprůměrovali IQ lidí z tohohle (polo)světa, a to nejen bubeníků, výsledek by asi nebyl fenomenální, avšak František Ringo Čech by určitě vynikl. A zazářil.

A přečníval. Nejen, že mu to obvykle pálilo manažersky i reklamě, ale nespouštěl ze zřetele nikdy ani ten fakt, že je hudba jen jednou z mnoha součástí kultury jako takové. Se zájmem vládl nějakou dobu českému rocku, to ano, ale sbíral s tímtéž stejným zájmem třeba i opery. A četl knihy. Pokukoval posléze po veškerých platformách. A když si přečtete Ruský týden, všimnete si, že tam principál zpitých hardrockerrů chodí při turné po Sovětském svazu do postele s brýlemi a právě s knížkou. Dobrá, uznávám. To samo o sobě ještě nic neznamená. Ale všimněme si i Ringovy neutuchající potřeby nikdy neztrácet čas. Času si jednoduše váží a je nejspíš trochu jiným typem populárního umělce než třeba (jinak jistě obdivuhodný) Jiří Menzel, přiznavší se kdysi, jak hrozně rád i přes den spí.

Ano, lze vznést výhrady. Jednooký je mezi slepými často králem. Ale to pořekadlo upravme: I hůře vidoucí se stane králem jednookých, řekl bych. A klasik zdůrazňuje, že jsme tak inteligentní, jak srozumitelně se umíme vyjádřit. Je to pravda? Pak má Ringo opět bod, poněvadž u něj inteligenci charakterizuje přímo brilantní talent pro zkratku.

"Všiml jsem si jednoho," říká rovněž (v dalším z rozhovorů). "Pokud druhého nezaujmete už během prvních vteřin, vypne si vás jako televizi. Přestává vám naslouchat, řeší si své a vy už se marně snažíte." A tak se stal Ringo Čech mistrem zkratky, a proto i králem sloganů.

A další z bonusů jeho specifické geniality? Bez debaty k nim náleží i nezvykle vysoká schopnost sebeironie – a známe i píseň Brouk Pytlík, i povídku Komické číslo, nicméně sebeironie téhož typu je jak houskou propletena celým Ringovým životem.

Kdo jiný ostatně zvládal hrdě vstoupit na úřad a v pláči i žertu si kleknout jako šašek, aby zpola parodoval vlastní prosbičky?

Jistě, je to kritizovatelné a diskutabilní, ale vyhrával - a vzbuzoval často smích i v lidech humor jinak postrádajících. Není i to součástí talentu?

A co ještě nelze vyvážit ani zlatem u sekáčů Františku Čechovi se podobajících?

Schopnost nezastírat sám sobě realitu a čelit té realitě a světu bez falešné idealizace, asi jako to umí i Ringův kamarád Neff. Nelze pak vyvážit ani schopnost jakési opakované očisty.

Léta existuje Steklačova kniha Dvoreček (1985) a v ní 29. kapitola, kde je právě Ringo zachycen pod jménem František Bivoj Marek a kde předestírá vlastní záměry. Právě se kuklím, říká tu. Už nejsem červ, a ještě nejsem motýl. Ale až vzlétnu, pak vzlétnu ke slunci. Kterýmžto způsobem vlastně "Bivoj" i posunuje figury svého mnohostranného talentu na další a další z polí.

Už jako bubeník dokázal v Československu svým způsobem maximum, byl oceněn plaketou jako nejlepší, ale z toho vrcholu uměl odejít.

Včas. Nato vedl Suchému a Grossmannovi už zmíněnou kapelu. Ale postavil se na vlastní nohy a udělal nejen Shut Up, nýbrž i Viktora Sodomu. Králem bubblegumu. A právě pro ty chvíle jest příznačné i další Ringovo interview (z raných let sedmdesátých):

"Jak dál?" ptá se Melodie.

Sodoma říká, že chce být profesionálem. "Úplně." Ale Ringo ne. Čech reaguje na tutéž otázku až překvapivě. Naopak. Ctí prý klady amatérismu, touží si uchovat dětskou čistotu a profesionální manýrismus a cepenění odmítá. Vzápětí se to projevilo i v praxi. S Viktorem se rozešli a "mág" zlanařil Schelingera. Podle některých ho pak - právě svým amatérským textařstvím – i zničil. Opravdu?

Sám tomu naprosto nevěřím. Co následovalo, byla úžasná léta. Ne snad jediná možná, umělecky stále ne úžasná, ale... Schelingera nejspíš nemohlo potkat nic lepšího, řekl bych.

Ale ani Schelingerova trochu záhadná smrt neposlala Ringa ke dnu a v jistém smyslu naopak ještě vyletěl vzhůru. Hvězdně se vzchopil z dalšího ze zámotků a stanul před diváky jako samostatný koncertní hitmaker. "Vidíte, jde to," hlásal. Už vzápětí se však stal principálem divadla – a po převratu zas politikem. I z politiky ještě čistý vycouval, a právě tenhle rozptyl cílů jest pro Čechův talent charakteristickým. Ba je to unikum. Srovnatelný je jistě i s dalšími poloesy a esy, ale všimněme si, že se každé to eso dříve či později specializovalo. Ringo ne. A jak by mohl?

Maně si teď vybavuji i Luďka Nekudu, o němž kdosi napsal, že (také) ovládá "skoro cokoli", ale vždycky leda napůl. Někomu připadal i trapný. Tytéž nebo obdobné výhrady lze, pravda, vztáhnout i na Ringa, ale... Nemohu si pomoci, jen do jisté míry, a pokud snad byl Nekuda dobrý (a že byl), Ringo byl obyčejně ve všech partech ještě lepší. V tom smyslu odmítám i odsudky Jana Rejžka.

Ne, Čech se nikdy nestal v ničem zcela nejlepším, ale dodnes disponuje nezaměnitelnou jiskrou a ta prostě vždy zažehávala něco navíc. A Petr Janda, přezdívaný někdejším členem Olympiku Čechem Plešatá zpěvačka, kdysi vyjádřil údiv právě nad tím, jak se František Ringo necíleně a opakovaně zakukluje. A neviděl kontinuitu. A přece tu kontinuita je. Podle mého názoru spočívá v typickém humoru a hlavně celoživotním postoji, a pokud bychom si měli, asi jako ve škole, položit otázku, co z mnohosti a rozptylu jednou zůstane, tak bych řekl, že především Ringovy "amatérské" písňové texty.

Ne, nejsou stoprocentní, ne "dle Štaidlova kánonu", ani dle Rytířova ne, ale odvaha programového amatéra se tu počítala. Rozhodně nevedla do slepých uliček, nýbrž vstříc svébytným tvarům a šlágrům a nezapomenutelným songům typu Viva Tonda Mahavišnu. A myslím, že hodně Čechových písničkových textů lze po právu označit jako geniální. Pro svůj švih, energický optimismus, nehledanou hutnost, pro obsažnost, údernost, nehledanost a často tak nečekanou tematiku, odvahu skočit. Osobně mi připadá, jako by ty texty pocházely z jiného kosmu. A máte snad s nimi problém? Já ne. Anebo zůstal leda v tom, že chtěl být František nejen géniem, nýbrž i géniem nadprodukce. A vyšlo, ale... Ale sám přiznává, že někdy "pro nedostatek času" pustil i nedokonalý text.

A uchopme třeba jen známou Schelingerovu písničku Ptají se lidé. Lze při ní snad neplakat?

Nevím, ale dotyčný text jednoduše není dobrý.

Anebo si snad umíte představit, že by tohle zpíval kdokoli jiný a na podobných obratech by neztroskotal? Ostatně, Čech to asi tušil a již dopředu pochopil, že mu právě díky Jiřího fascinujícímu podání i toto projde.

A jindy? Přiznává, že chtěl anebo musel první kapelu postavit "přes noc" a neměli písničky. Za onu noc jich tedy otextovat desítky. Vymýšlí si? Kdo ví, ale jeho texty rozhodně dodnes zaujímají i vervou, lapidárností, nadhledem a nezlomnou chutí se rozhlížet jaksi celým spektrem.

A odlišují se, jako i jeho povídky. Vzpomínám, jak Čech kdysi jezdil po Čechách s Luďkem Brábníkem a předčítal v klubech z první své knížky Z mého života, vydané tehdy Jazzovou sekcí, a připadalo mi to úžasné a tehdy se vymykající. Ale málokdo z dnešních mladých už asi pochopí, jaké oživení "v sále" ono předčítání představovalo počátkem let osmdesátých.

A Františkovo nezničitelné velikášství? Ano, je tu, ale uměl-li někdo ukout maximum z minima, pak to byl zrovna on. "Bivoj". A umí to i v sedmdesáti.