Všichni známe báji, kdy se vědec či umělec upsal ďáblu a když čas vypršel, přišlo zúčtování. Nepochybuji o tom, že tak učinil i Brian Epstein, ale on se neupsal za úspěch svůj, ale za své svěřence, sám byl v pozadí a nakonec i svým životem zaplatil.

Jak už to tak bývá, Brian se nejdříve narodil, 19. září 1934, shodou okolností také v Liverpoolu. Jeho otec pocházel z Polska, ale rodinné kořeny sahají až do Litvy a Ruska, navíc byly židovského původu. Kvůli bombardování se celá rodina stěhuje, navzdory válce zůstává naživu a s rodinou se vrací ze Southportu zpět. Navštěvuje několik škol, pro svou víru není v kolektivu oblíbený.

Brian Epstein

Chtěl se stát módním návrhářem, podělal si vojenskou kariéru, protože neoprávněně nosil důstojnickou uniformu. Později zkouší hrát divadlo v Londýně, ale ne moc úspěšně. Pódiová světla mu prostě nesedí, přestože má velmi vyvinuté umělecké cítění. V jedné roli však byl neskutečně přesvědčivý, a to když hrál sebevraha, který rozmlouvá se svou matkou.

Nakonec se jako hodný syn vrací do rodinného podniku, nejprve prodával nábytek, projevil obchodní talent, později se stal vedoucím prodejny gramofonových desek NEMS. Jeho doživotní spolupracovník Aliastar Taylor vzpomínal. Poslechl si skladbu a řekl, objednej toho 300 kusů, a skutečně, tolik se prodalo, i když by to nikdo nečekal.

V této branži si nemohl nevšimnout hudebního kvasu, který se v okolí odehrával, sledoval místní skupiny a zpěváky, četl, prodával i přispíval do plátku Mersay beat. Legenda praví, že jednoho dne přišel do jeho obchodu nějaký pan Jones, ale...

Těžko říct, čím ho právě oni zaujali, jestli si o nich přečetl v novinách nebo zaslechl jejich demo či nějakou fámu. Byl se na ně podívat do Cavern klubu, nedaleko svého obchodu, nejprve sám a potom s Aliastarem.

Cavern tehdy rozhodně nebyl pro gentlemany, pot na stěnách, nakouřeno, randál, který připomínal hudbu, ječící týnky a na podiu budoucí Fab Four. Tady objevil jejich talent a nepochybně jim pomohl k budoucímu úspěchu. Zašel za nimi do šatny, pronesl pár zdvořilostních vět a o celé věci dále přemýšlel. Na názor se ptal právě svého přítele, co by tomu říkal, kdyby jim dělal manažera, nic moc velkého, v úterý a ve čtvrtek. Tak si to aspoň představoval, nadále se pak chtěl věnovat svému obchodu.

Na skupinu udělal dojem, uvědomili si, že někoho takového potřebují. Postupně do nich investoval, zaplatil dluhy za nástroje, vysvlékl je z kožených bund, nechal jim ušít obleky a vůbec jejich vystupování kultivoval. Věděl, že jinak by byli pro anglickou konzervativní, ale i tehdejší evropskou společnost nepřijatelní.

Několikrát se sešli a stalo se, že spolu 24. ledna 1962 podepsali smlouvu, na které ještě figuruje Pete Best, později za protestu fanoušků vystřídaný. Samotná smlouva byla vlastně jediná stránka strojopisu, možná nejdůležitější smlouva v šoubyznysu. Následným úkolem Epsteina bylo zajistit nahrávací smlouvu.

To se snadno řekne, i Brian si to zřejmě představoval jinak. Na doporučení nakonec dne 9. května 1962 doputoval k Georgi Martinovi, šéfovi pobočky EMI – Parlophone, s tím, že jestli se mu budou zamlouvat, tak to podepíší oficielně i za EMI.

Pan Epstein téměř půl roku leštil kliky: EMI, DECCA, POLYDOR, COLUMBIA, PHILIPS, ORIOLE..., znovu a znovu. Nabízel, prosil, přemlouval, jezdil, navštěvoval, pouštěl demosnímky, zavázal se, že odebere 5.000 kusů do vlastního obchodu, dokonce vyhrožoval, že s firmou EMI úplně přeruší obchodní styky, avšak reakce byly stále odmítavé. On svým klukům věřil, desku jim slíbil, čekali u telefonu na dobrou zprávu, kdy dostanou příležitost. On však nosil několik měsíců špatné. Nerozuměl těm, kteří rozhodovali, říkal: „... budou slavnější než Elvis!“ Ztrácel naději a už to chtěl vzdát. Ještě naposledy zašel do EMI a tam, snad aby se ho zbavili, snad aby si nabil nos a už konečně dal pokoj, mu doporučili právě Martina.

Konečně 6. června 1962 přišla první frekvence ve studiu na Abbey Road - tehdy neznámém studii i ulici v Londýně.

S Martinem si padli do oka, vyšel první singl. Někdy se diskutuje, kdo byl pátým členem Beatles, Paul říká, že Brian, ale myslím, že to byl právě Martin. Jednak to byl hudebník, dokonce si s nimi na několika nahrávkách zahrál, nepochybně je naučil studiové práci, pomáhal jim aranžovat, měl pochopení pro jejich studiové experimenty. Při jednom z prvních nahrávání jim pro Please, Please Me doporučil svižnější tempo, a když skončili, prohlásil: „You’ve just made your first No. 1.“

Jejich první LP „Please, Please Me“ bylo nejprodávanější deskou Británie neopakovatelných 30 týdnů!

Eppy byl pro ně něco jako starší brácha, který se o kluky stará, organizuje koncerty, letenky, hotely, večírky s fanynkami. Přitom je nechával ve sladké nevědomosti, bez starostí, aby se mohli plně věnovat tomu jedinému, co uměli a měli rádi, hudbě. Schytával to za ně, žehlil průšvihy, třeba patnáctiletou těhotnou slečnu, která by jejich kariéru mohla pohřbít ještě v zárodku. Doba byla jiná, technika, společnost. Kluci si postupně stále více dovolovali a měli z něj legraci, mnohdy nevybíravou. Když se jich ptal, jak by se měla jmenovat jeho životopisná kniha, John suše: „Queer Jew!“

Roztočili kolotoč nahrávání, koncertů, natáčení filmů, televizních vystoupení, přesunů autem, letadlem i vlakem, úprků před fanoušky. Na koncert pod policejní ochranou, po koncertě položili nástroje a za minutu museli sedět v autě a ujíždět, publikum bralo podium útokem, kdyby někdo z nich zakopl nebo to nestihl...

Brian po večerech seděl na svém pokoji a do pozdních hodin telefonoval, četl, psal dopisy, počítal peníze, ale taky platil účty a organizoval další a další. Byl nesmírně pracovitý, cítil obrovskou zodpovědnost za své mladší „sourozence“, oni byli jako rodina, spolu trávili více času než s rodiči, s rodinami. Život na šňůrách je takový, nesmírné vypětí. Přitom dělal manažera i několika dalším umělcům, jež však nemá cenu zmiňovat.

Evropa jim ležela u nohou, ale ve Spojených státech celkem klid, před bouří. V Americe zatím všichni Evropané pohořeli. Skupina se tam chtěla vydat, „Bri“ nebyl proti, ale brzdil je pro správný okamžik. Ten přišel s nahrávkou „Can ́t Buy Me Love“, další No. 1. Amerika byla jejich a na vystoupení v Ed Sullivan show se vzpomíná. Brian rozrazil anglickému rocku vrata na západ i na východ, všude, kam dosáhly rádiové vlny, všude, kde měli alespoň krystalku.

V roce 1965 dostávají Řád britského impéria (MBE – Members of the order of British Empire), Eppy nebyl pozván, on, který tak ctil britské království a tradice. Důvodem byla asi jeho sexuální orientace, homosexualita - tehdy trestný čin. Brian byl pohledný muž, pro ženy bezesporu přitažlivý, měl i přítelkyni, spolu si velmi rozuměli, chodili spolu do divadla, na koncerty, nemohlo to skončit jinak,... bylo to pro oba velmi bolestivé.

Dábel si začal vybírat svoji daň, alkohol, prášky na spaní, na probuzení, na uklidnění, gamblerství i LSD, to nikomu nepřidá. V srpnu roku 1966 skupina vystupovala naposledy, už toho měli všichni dost.

Dost! Několikrát jim šlo o život, v Japonsku jim hrozili náboženští fanatici za zneuctění Budokanu, na Filipínách „urazili“ královskou rodinu a celý národ kvůli nějaké odmítnuté účasti a v Americe chtěli Johna zavraždit pro „urážku“ Krista, jejich desky se pálily.

Odpověď zněla: „We are: Sgt. Peeper ́s Lonely Hearts Club Band...“ Tentokráte měli na nahrávání čas, začali už v listopadu, album vyšlo na konci května 1967. Album, které je ještě dnes pro doktorku Mrázovou nestravitelné.

Za necelé čtyři roky jim „Bri“ zorganizoval cca 350 koncertů po celém světě, dopravu, ubytování, aparaturu, tiskovky. Zkuste si představit situaci, kdy na letišti před odletem do USA jeden zjistí, že nemá pas. „Na co pas, já jsem Ringo Starr, mě přece každý zná!“

To všechno s nimi zažíval, laskavý gentleman se však stále více projevoval jako nekontrolovaný neurotik, po své sekretářce hodil hrnek kávy. Zahrával si s nejbližšími spolupracovníky, volal a vyhrožoval sebevraždou: „Rozhodl jsem se to skoncovat jednou provždy!“ Jeho přátelé však neměli smysl pro takový humor, okamžitě startovali za ním domů, to už bydlel na Chapel Street v Londýně. Našli ho, jak sedí v křesle, čte noviny a má z toho srandu.

Už ale bez legrace v neděli ráno 27. srpna 1967 se jeho majordomovi zdálo podezřelé, že Brian dlouho, ... podezřele dlouho.... Zavolal tedy jeho nejbližším, ti vylomili dveře a našli Eppyho ležet v posteli mrtvého. Alkohol, prášky na spaní, barbituráty, zněl nález, spekulovalo se i o sebevraždě.

Zemřel ve věku pouhých 32 let. Ďábel mu dýchl do očí.

Začal boj s časem, aby se jeho rodiče nedozvěděli o smrti svého syna z rádia. Kolem jeho domu už slídili novináři a větřili senzaci. Kluci mu ani nemohli na pohřeb, způsobili by nedůstojnou národní pouť. Najednou byli na všechno sami, docenili někdy jeho hodnotu? Ještě nějaký čas to pokračovalo, ze setrvačnosti.

Historie kapely se vlastně dělí na tři období:

1) před Brianem,
2) s Brianem,
3) po Brianovi.

Ta etapa s Eppym byla bezesporu neúspěšnější. Na co sáhli, proměnili ve zlato, přečetli článek v novinách, bylo z toho zlato, zavzpomínali na Penny Lane, bylo z toho zlato, přešli po Abbey Road, zase zlato a dnes kultovní místo. Pokud máte doma desku s originál podpisy, dávejte si na ni pozor, má cenu.

Cynthia Lennonová řekla: „S Brianem odešlo přátelství, upřímnost, vzájemná úcta, respekt, ohleduplnost, vzájemná pomoc....“ Možná, že to neřekla přesně těmito slovy, ale naprosto výstižně. Dnes už víme, jak to skončilo.

Thank you Queer Jew.