„Ano, dvakrát jsem umřela a třikrát jsem vstala z mrtvých. Ležela jsem v cukrové rakvi, v krásné hrobce z perníku. Byla jsem balzamovaná čokoládou, šlehačkou, šlehanou smetanou, a na každém prstě u nohou i u rukou jsem měla čepeček zmrzliny. Všichni lidé z Hlinska si ke mně přicházeli oslazovat život. Nejvíc si ke mně přicházel oslazovat život můj milý... tys mi, pacholku, sežral i toho skleněnýho ptáčka, který mi tam v hrobě tak krásně zpíval, zlobila se pacientka v psychiatrické léčebně v H., a mně se to líbilo...“

Eda Kriseová

To je ukázka z jedné z prvních próz, které Eda Kriseová napsala, když byla nucena opustit novinařinu, s kterou začala v Mladém světě a v níž chvíli pokračovala v Literárních novinách, které se již jmenovaly Listy. Poslední její reportáž byla z pohřbu Jana Zajíce, po Janu Palachovi druhého studenta, který se upálil na protest proti okupaci. Chtěla jeho zoufalou a hrdinskou smrt připomenout, protože se o ní už v médiích, která začala být v únoru 1969 pod kontrolou, moc nepsalo. Pamatuji si na tu dobu dost přesně: příkazy do redakcí chodily cyklostylované a měly odporně fialovou barvu. První doporučení zněla: Místo okupace piště o bratrské pomoci, místo o obětech pište o nešťastných náhodách atd.

Eda Kriseová, která se vždy jako novinářka zabývala dvěma tématy: cestopisnými reportážemi a sociální tématikou, po krátkém angažmá v Ústavu pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků, se sama a dobrovolně rozhodla pro práci v blázinci, který byl nedaleko jejich chalupy. V léčebně bylo pět až šest set pacientů, což jí záhy pomohlo, protože po soustavném styku s chronickými schizofreniky a depresivními maniaky zjistila, že se jí ani tak moc nestalo. Z této zažité skutečnosti se zrodily její první povídky. K nim lze zařadit i úvodní ukázku, která je z knihy Klíční kůstka netopýra, která následovala po první knize s touto tématikou: jmenovala se Křižová cesta kočárového kočího.

Jak sama později řekla: „Byli to právě tihle blázni, kteří ve mně otevřeli schopnost fabulovat, jako novinářka jsem se držela pouze faktů. Právě oni ve mně odbrzdili fantazii. Pacienti, s kterými jsem přicházela do styku, ještě nebyli léčeni novými psychofarmaky. Někteří byli staří, nebyli už ani agresivní, ale úžasně asociovali. Byli to chronici, kteří byli v blázinci třicet nebo čtyřicet let a socialismus venku nikdy nezažili.“

Celkem napsala Eda Kriseová patnáct knih, které se kromě beletrie a esejistiky řadí k literatuře faktu, cestopisům a životopis Václava Havla, v jehož kanceláři působila: Nejprve jako poradkyně a později jako ředitelka sekce Stížnosti a milosti.

Od půlky roku 1992 se věnuje jen literární činnosti: napsala ještě několik rozhlasových her a dvě knihy pro děti. Hojně taky cestovala: navštívila kromě evropských zemí Turecko, Izrael, Alžír, Indii a Japonsko, o kterém napsala svou první knihu Já & Ponsko, která vyšla v roce 1968. Další její knihy až do roku 1990 vycházely v zahraničí.

Dne 18. července oslavila osmdesáté narozeniny. Přejeme pevné zdraví.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel