„Být historikem je pro mne celoživotní řehole. Je to jako s vínem. Stáří historikovi neubírá nutně na ceně. Naopak, v něčem může být lepší než na začátku, kdy psal rychle a dělal rychlé závěry. Později lépe rozumí člověku a společnosti, opírá se o další „pomocné“ vědy historické – o sociologii, psychologii, politologii...“ To jsou slova Viléma Prečana, který 9. ledna 2018 oslavil pětaosmdesáté narozeniny.

Byl to právě on, kdo založil s přáteli na zámku Schwarzenberg v půli osmdesátých let Dokumentační středisko na podporu nezávislé československé literatury, kde se shromažďovaly texty. Ty se pak dál distribuovaly do exilových nakladatelství. V prostorách vyhrazených pro středisko v zámeckém areálu se scházeli exiloví literáti, historici a sociologové. Propábili jsme tam spousty času s Václavem Bělohradským, Jiřím Grušou, Evou Hahnovou či Karlem Schwarzenbergem. Bylo to právě toto místo, kde se měnily duchovní koordináty a kde se odideologizovávala historická retrospektiva. Gruša říkával: „Odstraňovaly se tam stereotypy a internacionalizovaly se perspektivy. Byla to první adresa na cestě do Evropské unie, kde se pečovalo o novou svéprávnost.“

Vilém Prečan byl na tomto starém sídle majordomus a koordinátor všech těchto akcí. Narodil se v rodině lékaře. Dětství prožil v Bystřici nad Pernštejnem, kde ještě jako dítě pomáhal spolu s rodiči partyzánům a po válce se stal jedním z nejmladších držitelů medaile Za zásluhy. Vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd. Po krátkém působení v Bratislavě působil v Historickém ústavu ČSAV. V roce 1970 byl propuštěn, vyloučen z KSČ a trestně stíhán. Následně pracoval jako topič v motolské nemocnici, uklízeč, pomocník ve skladu, vrátný a šatnář a zároveň publikoval v exilovém tisku a v samizdatu. Roku 1976 emigroval do SRN, kde se vrátil k profesi historika. Zmíněné středisko, které původně fungovalo bez hlavičky v jeho bytě, v roce 1986 přestěhoval na zámek, kde pracoval až do roku 1994. Současně v Praze ale hned po roce 1989 založil Ústav soudobých dějin ČSAV, který vedl až do roku 1998. V současnosti pracuje ještě na několika důležitých projektech, z nichž připomeňme alespoň edici pramenů k československo-německým vztahům z let 1989 až 1990.

Shoduje se s Václavem Havlem v tom, že není optimista ani pesimista, ale nikdy neztrácí naději, proto nesnáší skeptické škarohlídy, kteří vidí všechno stále černě. Říká: „Zlu se lze ubránit, ale něco to stojí. Musí se třeba i riskovat a někdy být ochoten zaplatit vysokou cenu. Ne všechny šance jsou odsouzeny k promarnění... Politika je prý věcí možného, ale vždycky je třeba lidí, kteří hranici možného posunují – to udělali disidenti.“

(Psáno pro ČRo Plus)