„Sestárlá co ruka píše,
v nitro dýše.“

„Žluté listí padá se stromů. V tom rouchu šedivém líbíš se mi nejlépe, rodná krajino, ta chřestivá řeč padajícího listí je nejpříjemnější sluchu mému.“

„Vůbec působil Svat. Čech mocněji ideově a tendenčně než umělecky,“ mínil Arne Novák. „Cítí se velmi vroucně synem národa pokořeného a chudého, u něhož boj o národnost jest jen formou a složkou boje sociálního,“ hodnotil Čecha F.X.Šalda. Série bojovně laděných sbírek stárnoucího muže zajisté musela vyčerpat; ač neslo jeho úsilí bohaté knižní plody, které pravidelně sklízely nadšené vlny uznání, literát trpěl pocitem ztráty invence. Náhlé dary inspirace se těžko přenášely na papír, i takový velikán musel zažívat známý trpký pocit píšících kumštýřů nad řádky, jež zůstávají být jen pouhým stínem původního nápadu. Tehdy i Čech nasazoval úsilí kombinační – na výsledku už to někdy bylo znát. Po dlouhém politickém veršování chtěl si umělec nepochybně odpočinout, a tak zahájil svoji dnes nejznámější beletristickou sérii.

Nejprve vytvořil roztomilé staročeské sci-fi Pravý výlet pana Broučka do měsíce - „i tam žije Čechů plémě,/ na Měsíci domov můj!“. Jednoduchá hříčka jistě nedala autorovi básnických monumentů příliš práce – přesto si dílka vážil: „Tito nevěrci shledali v mé knize pouhou satiru; ale jedni tvrdili, že jest namířena proti lidem žijícím jen hmotnému požitku a nepřístupným všemu ideálnímu snažení, ani druzí naopak obraceli její osten proti těm, kdož pro samou ideálnost ztrácejí půdu skutečnosti nadobro pod nohama. Pěkná satira, k níž by autor musel napsati teprve komentář!“ Je pravda, že k smíchu je tu nejen měšťák Brouček, ale i éteričtí Měsíčňané, ve své dokonalosti stejně pochybní jako lidé: „Tvoříme již přechod, abych tak řekl, od bytostí tělesných k pouhým duchům.“ To plodí nejednu komickou situaci: „„Zvíře!“ zasmál se zuřivě pozemšťan. „Jest to prostě maso prasečí, rozsekané nadrobno a nabité do čistě vypraného střeva, které –“ Nedomluvil. Blankytný klesl ve mdlobách na podlahu.“ Poživačný pan Brouček versus nudní tvůrci umění – Čech tu jednoduchými prostředky načrtl satiru na člověka i pražskou bohému: „Vůči takovým poměrům pochopíš, pozemšťane, pro vůbec už nic nepíšu a proč hodlám svou harfu navždy pověsit na stěnu. Stanu se bezpochyby kritikem. Počkej, pak dám těm nafouklým nulám!“

Čtivý pan Brouček zajistil někdejšímu Mistrovi další masový úspěch. Zanedlouho proto následovalo další pokračování, tentokrát pan Brouček putoval do XV. století. Byla-li předchozí satira vystavěna na kontrastu měšťáckého hlavního hrdiny vůči subtilním Měsíčňanům, nyní šel Čech v kritice svých současníků ještě dál – motto tragikomického příběhu o tom, jak se hlavní hrdina ocitl v bouřlivém pražském roce 1420, dalo by se vypíchnout provoláním Žižkovým nad nešťastným Broučkem: „Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekých příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný tento div, - toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky!“ Matěj Brouček je věru zbabělá vyčuranost sama; Čech tu opět truchlivě nastavuje zrcadlo současníkům, snaže se je z národní letargie probudit vzdouváním historické paměti – „Zdá se mi, žes dosud břichu svému sloužil více nežli Bohu. Však u nás brzy pozbudeš hříšného tuku.“ Nad trpkou touto výčitkou klene se tu však román zábavný, nejen morálně poučný, ale i plný dobových reálií a úsměvných situací.

Druhá broučkiáda měla úspěch nejen mezinárodní, ale i nadčasový. Jeden francouzský generál knihu před 2. světovou válkou prohlásil za nejlepší spis český, v němž našel „nedostižný humor a největší umění „ve smíchu říci pravdu“.“ Literát se v té době těšil i z dalšího svého básnického počinu, opět lidské satiry, hořké, tentokrát na „malého českého člověka“, zase z vlastní branže – vyšla Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči: „A tak uvykl již národ pusté vřavě,/ nadávek a klevet každodenní stravě,/ že se nezardívá, nechví ošklivostí/ nad tím bahnem rmutu , lží a jízlivostí,/ jehož nesnesla ni žaludková blána/ všechno trávícího ptáka Velikána.“

O tři roky později, v pětačtyřicíti, vrátil se Svatopluk Čech k Matěji Broučkovi znovu, a spojil jej tentokrát se svojí celoživotní zálibou cestopisnou – Pestré cesty po Čechách jsou vskutku přepestrá mozaika poezie i prózy, sbírka střípků – a, myslím, kaše trochu nastavovaná; uznávaný literát, ničím neomezován, rozmařile zaplňoval stovky stran: „Inu, co chceš, příteli? Svůj konec má všechno na světě – i spisovatelský vzlet a vtip.“ - „„S Čechem si dělejte co chcete,“ prohlásil pan Brouček, již poněkud uchlácholen. „Nejsem s ním také spokojen. Pořád míchá do mých cestopisů svou drahocennou osobičku a vykládá své zpozdilé rozumy, které nás docela zbytečně stojí haldy drahého papíru.““ V knížce vystupuje autorovo alter ego z mládí, básník Jan Vraný, komický učenec Kostlivý i další autobiografická figurka Václav Malina – pospolu prozrazují nejenom mnoho detailů ze života autorova, ale představují čtenáři i krásy vlasti, rutinně je obkreslují, přidávajíc k tomu všemu špetku poučené moudrosti stáří. Poet Vraný byl nezávislý nejen na povrchních lidských úsudcích, ale i na počasí a hygieně, takže „potřebné čisté prádlo bude si raději cestou kupovati a špinavé poštou domů posílati, než by se obtížil nezáviděným zavazadlem;“ vydání z roku 1956 doplnil dobový čtenář notickou napsanou tužkou: „Myslel jsem, že to je můj nápad, rád cestuji, ale mne předběhl o 50 let.“

Následovaly Pestré cesty po Čechách II., což je vlastně ale teprve ona další broučkiáda, reportážní tentokrát dílko Matěj Brouček na výstavě. I zde se objevují jakoby až parodie na básně, tentokrát nejen plné vzletu „Orlanda Furiosa“, ale i něhy „Břetislava Boubínského“. Autor plně využil dobové výstavní atrakce v Praze k definitivnímu zarámování omezené hlouposti svojí nejslavnější postavy: „Snad mi nechcete namluvit, že sám shledáváte nějaké umění v těch kolečkách, srdíčkách a jiných hloupostech, které ledajaká stará bába na plachetce vyšila nebo některá selská holčice kudlou na pomlázce vyškrabala? Můžeme být rádi, že se nyní továrny vkusnými vzorky samy starají o to, aby náš venkov nebyl vzdělanému člověku pro posměch.“ I pan Brouček navštívil nakonec Zemskou výstavu, „byl smýkán napravo, byl smýkán nalevo.“ Nechybí ani tradiční národní horování, jak jinak než proti Němcům – „Jaké tu srovnání mezi nimi a námi?“ Onen glosátor z padesátých let tužkou doplnil: „Srovnání s nimi nastalo až r. 1945.“ A opět se tu projeví opravdoví Čechovi přátelé: „„Ó prosím!“ odmítal díky zdvořilý pán a dodal srdečně: „Velmi rád jsem posloužil bratru z daleka. Zdravstvujtě!““ Že je to ale přece jenom především komedie, o tom vševědoucí předchůdce Brouka Pytlíka, nesmrtelný Matěj Brouček přesvědčuje čtenáře opět v závěru, při návštěvě dioramatu bratří Liebscherů, kde pražský patriot neopomněl svoje zaostalé moravské krajany poučit: „Zatímco tyto myšlenky probíhaly jeho hlavou, poznamenal bodrý Moravan s patrným obdivem, že to vypadá věru jako skutečné. „A snad nemyslíte, že je to obraz?“ ohradil se pan Brouček. „Pohleďte jen tady vpředu na to kamení, na ten kus dřeva, na tu helmici – vždyť bych vám ji mohl podat –“.

Mezitím se Čech začal obracet do vlastní minulosti – Druhý květ bývá považován za jeho autobiografický román, ač je formálně zarámován do milostného (a marného) vzplanutí stárnoucího muže, bezúspěšně se po Novém roce snažícího započít nový život: „Ano – pravil si – zde na skráních, toť ten jediný druhý květ lidského života! Nic kromě upomínek nezbývá z uprchlého životního jara.“ A tak spisovatel Svoboda, postižený tvůrčí impotencí (že by také vlastní noční můra?), sbírá alespoň střípky vlastních vzpomínek z mládí – sentimentální, larmoyantní stesk“. Právě z této knihy tu byly na začátku citovány ony Čechovy vzpomínky na dětství a mládí.

Skutečným květem druhé Čechovy mízy se nicméně nakonec staly Písně otroka, nejslavnější jeho dílo, lyricko-epická skladba chřestící okovy na vzteklých pěstích, pod ranami bičů: „V jeden příboj srazme plece, zlomit pruty rabské klece.“ Namísto kováře z Lešetína bouří se tu otroci – jinotajná sbírka byla čtenářům své dusivé doby osvobozujícím námětem k hledání skrytých významů, jakýmsi zadostiučiněním v rakousko-uherském útisku. Písně jsou plné hoře, bojů, šancí a beznadějí, lásky i nenávisti, bolestí a útěch, hnusu a krásy, také metafyziky: „Vše, co si lidská fantazie spřádá,/ i co jen tuší nejasně a hádá,/ a nad to ještě zjevů nekonečno, o jichžto nemá, nemůž´ míti tuchu/ duch člověka … A přece vesmír v ruchu/ svém oživeném, prostor, čas i věčno/ jsou Čehos pouhý závoj hvězdotkaný,/ co za tím bytím veškerým se kryje,/ co nemá hmotné, duchové ni strany,/ co jinak, nežli chápem´, jest a žije,/ co nelze měřit žádnou ducha mírou/ a zdaleka ni tušit žádnou vírou,/ co není hmotou ani hmoty duší,/ ni duchem, který nad hmotou se chví ,/ ni prasilou ni bohem – Čemu sluší/ jen jedno jméno: Věčné tajemství.“ Jistě to však nebyly takovéto verše, co sbírku učinilo básníkovým pomníkem – v době, kdy český národ cítil hanbu a porobu, nemohlo být pro něj hojivější alegorie. Čechovy myšlenky národně osvobozenecké, proletářsky takříkajíc internacionalistické, zárodečně až komunistické, jsou zde zarámovány do mistrných lyrických obratů, svěžích obrazů přírody, snových intermezz a úsporně dokonalých črt prostředí, situací i lidských charakterů.

Do svého nitra pak Čech zabloudil ve „vzácnému příteli“ Vrchlickému věnovaných Motlitbách k neznámému. Sám autor je nazval veršovanými meditacemi a je to snad jediná lyrika Čechova, již je možno nazvat intimní. Jestliže byl Václav z Michalovic obžalobou církevních orgánů, jestliže v Nových písních ještě Čech deklamoval „k čemu nám ti hořcí svatí,/ moji zlatí?!/ Petře, Pavle, v pochvy šavle!/ Dost již vašich jmen,/ Stranou, Petře! Stranou, Pavle!/ Věc nám platí jen,“ tady starý muž pokorně rozmlouvá se svým vlastním, panteistickým bohem: „Jak tobě hymnu pět, ó nejvyšší a bezdný?“ Nevyhne se přitom ani úvahám filosofickým „Na počátku slovo bylo/ a jen pouhé slovo zbylo,“ bloudění kolem „krve plné“ Golgoty, ani optimistickým věštbám: „K té setbě pro žeň šťastnou příštích let,/ k té setbě všech, jichž snah je touha zřídlem,/ by kdysi lidstva šťastnějšího sídlem/ a lepšího se stal Tvůj krásný svět.“ Neváhá bližního napomenout („Kdy ten, který nejvíc sklání šíji/ před Tvým křížem, na sebe jej vloží,/ vzdá se moci své a svého zboží,/ aby skutkem následoval Tebe,/ bědným bratřím obětoval sebe?“), ani okřiknout sám sebe: „V prach! Na kolena již! Ni slova, slova víc!“ Bohem Čechovým je rousseauovská příroda – „Ó, z knihy přírody um božský zírá,/ kam namátkou jen sáhneš v její listy.“ – „A filosof od vtipných meditací/ zpět v prostý život přírody se vrací.“

Dlouho pracoval na vánoční básni Sníh – definitivní verze vyšla až před jeho padesátkou. Idylický epos rozvíjí na zjihlém pozadí sváteční vánoční atmosféry malý příběh o milostném dozrávání dvou mladých párů, sešedších se pospolu na zimním pobytu v zámku. Věčně nespokojený Jiří objeví nakonec skrytou krásu dcerky hostitelů, i jejich syn Jan najde štěstí u její přítelkyně. Báseň je poskládána z navzájem až cizorodých prvků – vedle zpěvů náboženských („Narodil se Kristus pán,/ veselme se!“), jež navozují zdání bezpečí míru Vánoc, i neškodných řečnických půtek politických („Rozumný buď pokrok vítán; ale nesmí o překot/ bořit vše, co vybudoval starých pokolení pot.“), zamrazí tu nakonec opět ona živá třídní hrozba, věštící nepěkné věci příští: „Záměr krvavý tu zmizel. Ale nepřicházím sem,/ kajícně bych vyznal panstvu, že svým vzdorem zbloudil jsem,/ před vámi že za almužnu poníženě skloním hřbet -/ Ó ne milost, naše právo, podíl náš nám dejte zpět!“

Na přelomu století předává Čech redakci Květů bratrovi a pracuje na vlastních sebraných spisech. Se sestrou se z venkova stěhují do pražské Tróje. Sepisuje sociálně-třídně smířlivé Skáče, jednoaktovku o záblesku spravedlnosti mezi nespravedlností. A vzpomíná … Václav Živsa je posledním Čechovým výletem do mládí, opět lyricko-epickým. Namísto obvyklých, úhledných rýmů našli tu však tentokrát čtenáři zcela volné verše, Čechovi tak cizorodý básnický prvek. Dílko je plné povzdechů nad stářím a nostalgií za věcí národní, více než dříve vyplouvá tu na povrch jakýsi metafyzický deismus: „Snad že, ty hudbo lesů, jak nářek vichřice zimní,/ vánku libého ševel, šum deště, potůčka bublání,/ jak hromu třesk a rachot, moře věčná hymna velebná -/ snad že jsi prostě hovor, jímž k nám polohlasně promlouvá/ duch světa neznámý, v těle přírody tajně žijící?“ Autorovo alter ego, doktor Živsa, navrací se do rodného kraje, aby tam odpočíval, dýchal ryzí venkov, vedl s farářem filosofické spory – a zamiloval se, poraziv mladšího soka v lásce. Opět se ve vzpomínkách starého muže objevují jeho rodiče – zejména matka: „Dobrou noc! Dík matko milá, dík za tvoji lásku!/ Jak mohu nešťastným sebe zvát, ten třímaje poklad!“ Táta zase mladíkovi předával, co sám měl rád: „Dům bouřných a citů změť jímala nitro mladistvé,/ směs filosofických škol, Voltairova nauka břitká /i školy germánské, ideálů zápas i skepse,/ vliv pěvců různých, z nichž zejména mládce okouzlil /mrtvý „Máje“ pěvec, meteor čaroleskle zapadlý –“.

Jak Čech stárnul, neradostný politický vývoj ve vlasti, vědomí slabosti pera a papíru, rozčarování ze všeobecného úpadku, jemuž se po celou dobu marně snažil vzdorovat vyzdvihováním toho nejlepšího z české historie, smutek nad krajany, to všechno vedlo jej nakonec k rezignované smířlivosti. Rok před smrtí otiskl v Květech poslední své dílo, opus Do světa širého, pod pseudonymem Prokop Janota: „Vám do branného víru/ připjatou na šíp míru/ svých veršů chudou kytku/ šlu, básník bez jména.“ Mezi řádky prosvítá marná touha po míru („kdož v divý zápas rodů/ mír voláme a shodu“), ale i dobrá vůle do budoucna („kdož vzteklé vřavy syti,/ chcem v lásce s bližním žíti,/ kdož nevěřící, s věrou/ jdem k Věčnu zemí šerou“). Starý muž tu nakonec vyznává: „Vzor, za nímž máme jíti, / nám Kristem, Buddhou svítí.“

Dnes je tomu sto let, co dva dny po svých dvaašedesátých narozeninách nemocný básník zemřel - stále ale plný pokorně toužebných plánů...

„Ó, život mine v letu,
nežli zvíš;
když porozumíš světu –
pozdě již!“

„Umělcům a malířům příští doby nezávidím.“

Jaroslav Vrchlický nad rakví zesnulého řekl: „Svatopluk Čech byl národem svým milován jako žádný jiný básník nebo umělec před ním a sotva bude po něm. Snad jen Karel Havlíček může v této lásce býti s ním srovnáván. A je to docela spravedlivé a přirozené. Nebo láska může býti vzbuzena opět jedině láskou. Svatopluk Čech miloval svůj národ a svou vlast, svědkem toho je celé dílo jeho od písmeny první až do poslední.“

Po básníkovi, vedle některých básní až minimalistických - „tvůj oživený mramor, vzácný génie!“ (Před Rodinovou Bouří) - a nedodělků jako Roháč na Sioně či Dívčí válka, zůstala nevydaná, silná sbírka Step, poslední, kazatelské vyznání celoživotního Čechova panslavismu: „Však českou lebku mám – je těžkou prací/ sen vypudit, jenž zachytil se v ní;/ nechť šedivá se kloní s resignací,/ přec dosud toužebně o stepi sní.“ Tklivě želí tu rozbrojů mezi východními slovanskými národy: „Ten střezte mračný sen, vy sestry obě,/ vy nejstatnější z rodných Slávy dcer!“ Verše se tu třpytí, jsou kostrbaté, vícevrstevné. Básník byl mrtev, jeho poslední zvolání se neslo na východ…

Otec Svatopluka Čecha předal kdysi synkovi poselství: „Vlast a národ potřebují mužů osvícených, kterých máme posud veliký nedostatek. Přičiň se tedy, abys, až dorosteš, počet ten rozmnožil.“ Ve své době splnil tátovo přání bezezbytku. Dočkal se za to slávy a uznání; dnes je nicméně zřejmé, že vize, jimž svůj život zasvětil, byly historicky mylné - „Co z nás Slávů bude za sto roků?“ obával se rusofil, panslavista s čelem k východu – dnes, dějinami poučeni, v západních strukturách bezpečně Češi zakotvení, k ruskému medvědu stojí raději zády, jakož i ostatní menší bratři Slované. Čech by asi lomil nad prapotomky rukama – pochopil by však, že nám to nebrání také milovat Tolstého? Ani jeho altruistické rozhořčení nad bídou mas neosvědčilo se léčit tím, co Čech už předznamenával (byť s „ulomenými hroty“) a co spolek komunistů zřetelně definoval později. Naštěstí nevyšly ani další jeho futurologické představy: „Země, jež kdysi tolikerým různotvárným a různobarevným způsobem kvetla, stárne patrně, odkvétá, šediví a snad přijde čas, kdy budou se po ní procházeti lidé úplně jiné fasony jako figurky.“ - „Všichni budou jedno myslit, / jedno cítit, jedno robit, / uniformou vzdělanosti / jedinou své duchy zdobit.“

Vlastně dnes z Čecha zbyla jen ta četba - koho ještě ale zajímají opusy plné nadšené angažovanosti, patetických monologů a symbolů, inspirované politickou žurnalistikou autorovou, byť i romantikou obarvené? Známější než sám Čech je dnes patně pan Brouček. Těžko tomu také ale může být jinak sto let po smrti autora, jenž tak úzce souvisel se svojí dobou. „Čech prozaik zrcadlil svět kolem sebe, káral jeho sebezáchovnou malost. Čech básník jitřil české vědomí a svědomí,“ napsala Jaroslava Janáčková. To mělo na konci 19. století svůj význam – a dnes?

Svatopluku Čechovi, po těch několika měsících s jeho knihami, zůstávám vděčný za hojnost veršů jak zvon a za prózu vonící chalupou, lesem, papírem, inkoustem a člověčinou - byť mnohdy rozvláčnou, přehnaně popisnou, často až příliš hrozebně naléhající. Podobně jako u Karoliny Světlé, i z jeho řádků prosvítá odzbrojující ženská něha, jemná ušlechtilost, jež dává slovům důtklivost. „Slohově zdokonalil Čech českou mluvu básnickou nemálo;“ shrnuje jeho dílo Arne Novák. „proti Hálkovi a Nerudovi položil zvláštní váhu na přesnost verše a plnost rýmu, jakož i na logiku a důslednost obrazu básnického, jejž přímo ve vášni perifrastické rozvíjel do široka; na nejednom místě jeho bohatství působí přeplněně, jeho verš akademicky a zevně, jeho obrazy únavně a barokně. Svat. Čech občas cítíval tíhu této strojené umělosti svého slohu a hledal protiváhu proti ní, jednak příklonou k poesii prostonárodní, jednak v lehké hře rozmaru. Jestliže ona se mu nedařila, zavádějíc ho k nasládlé titěrnosti, osvědčil se v této mistrem stejně původním jako půvabným; svěží rozmar, vtipná satira, staromódní gracie jeho básnických báchorek stojí v naší literatuře osamoceně.“

Líbila se mi většina Čechových povídek, z větších próz zejména Jestřáb kontra Hrdlička, Kandidát nesmrtelnosti, Brouček II a Druhý květ. Z poezie Adamité, Čerkes, hodně básní v Jitřních a Nových písních, Modlitby k neznámému, Sníh a především Petrklíče – přinejmenším za tato dílka, bydlet v Praze, položil bych mu na hrob, až za pár týdnů zase vykvetou, prostou kytičku petrklíčů...