„Jedna jesti poesie, ale různý nosí šat,
brnění a kněžskou řízu, drahý kment, kroj veských chat,
byla stejně v řecké lyře, jako v huslích barbarů,
za všech věkův, u všech plemen, v různém vezdy útvaru.“

Po Tylovi byl miláčkem národa slavnostně vyhlášen druhý Velký Čech - Svatopluk. Slavný spisovatel je v plné práci: bohatou praxí obdařený žurnalista povyšuje na fejetonistu v prestižních Národních listech, po bok Nerudův. Je uprostřed mezi třicítkou a čtyřicítkou, na vrcholu sil. Hodlá je věnovat bojům za spravedlivou věc. Vedle mírumilovných, méně ale oslavovaných, vyzrále romantických zvonků talentu Čechova hřmotně budou následovat zejména díla národně zanícená, nostalgicky připomínající staré hrdiny, patetická, krvavá, burcující. Čech je a chce být tribunem Čechů, potažmo Slovanů…

„Kdys „Evropu“ jsem zočil vrátkou vlnou/ bez cíle nesoucí hruď sporů plnou…/ dnes jiný koráb, olbřímím se noře/ z mých snů a citů pohnutého moře,“ navázal volně Slávií na svůj dřívější básnický počin. „Buď sbohem , Západe!“ - hlavní myšlenka díla ohnivě rezonuje s celoživotním Čechovým přesvědčením. „Ó, věř mi, příteli: Nad Rusi čelem/ jitřenka nových světa dějin kmitá!“ Na pozadí dramatických událostí na lodi, za patetickým milostným příběhem nebezpečí a záchrany, skví se další Čechovo panslavistické poselství: „Zda není nutno, by též Slované/ se shlukli v jediný jen tábor velký?!“ Slovanské stopy hledal i v Západní Evropě, v její minulosti – česká princezna Dagmar (1202-1241) - („Můj duch se heslem řídí, že, kdo sije dobré, posléz dobré sklidí“) byla chotí dánského prince Waldemara. „Z daleké země přišla k nám královna Dagmar,“ zpívá se v severské baladě. Svatopluk Čech opět využil reálné historické postavy, aby apeloval na svůj neutěšený dnešek: „Nad ostatky Slávů vznášej vlídnou ruku -/ nad ubohým – zmlkla, z prsou dral se ston.“ Čech cestoval na skandinávský poloostrov v princezniných stopách, což mu dalo mnoho zeměpisné látky: „k nimž roj něžných ostrůvků se druží,/ zelených, jak bys tam rozmetal/ hrstku smaragdů po vodním klínu.“

Neustále se objevující národní téma v dílech Čechových zmáhalo nicméně asi nejenom dnešního čtenáře: odlehčení od tíže vyčítající historie hledal Čech ve světě fantazie – „rozvahu a moudrost/ ať si vezme ďas,/ chci být pošetilcem/ rozpustilým zas.“ Petrklíče jen zvoní milou krásou. Jednoduchý příběh o klíčích od nebes, jež Svatému Petrovi vypadly na Zemi, je hojivou ódou na marnost slepých lidských štěstí, jež tu klíče symbolizují. Mimoděk připomínají Mikzsáthovu stejně mistrnou prózu Deštník Svatého Petra. Jakoby dětskýma očima vidí tu Čech skutečnost étericky nahou: „V tajůplném větví kyvu/ vřes mu mění v sady divů,/ v čaroháje mění mechy,/ v elfů číše zvonky chudé,/ v rubínové hradů střechy/ muchomůrek terče rudé“ – pravdu určitě měl Neruda: „Čechově poesii neodolá srdce žádné!“

Demokraticky smýšlející spisovatel po celý život bolestně reflektoval také otázku sociální. „Hle! – pravil si – není tu jen boj o národní bytí: z pozadí vyzírá vpadlým okem sociální bída, jejíž pohled vyčítavý, žalobný, hrozebný palčivě zarývá se do svědomí celé lidské společnosti a naléhavě žádá nových řádů…,“ bouřil už nepokrytě později na stáří. Jeho nejznámější sociální drama bylo zkonfiskováno a vyšlo až o 16 let později: Lešetínský kovář je balada o nemilosrdném nástupu průmyslu („kde mu oltář divný spleten/ z koles, řemenů a vřeten“) do druhdy panenského lešetínského údolí: „Ve skal hrudi obnažené/ prach se vznímá s řevem hromu.“ Je to pohroma i pro starousedlíka: „Lešetínský kovář/ chlapík jak se sluší:/ Ocel rukou láme,/ pěstí kámen kruší.“ Panský správce nabízí mu za chaloupku odškodné, avšak starý vdovec nechce ani slyšet. Nové poměry berou mu ale živnost, a tak se musí rozloučit i se svým pomocníkem Václavem – ten je, jak se ukazuje, milým kovářovy sličné dcerky. Václav musí z rodné vesnice odejít, aby někde založil nový domov pro sebe a Lidušku. Starý se však odmítá se situací smířit, byť „vaši chalupu prý továrna/ dražbou koupí, zboří všechno všudy,/ a kde stála vaše kovárna,/ hladká cesta povine se tudy/ a vám nezbude než perlík sebrat,/ jinde kout neb – jeho slova! – žebrat –“ Lešetínského kováře však nedostali: „dýmu oblak modravý se vznesl -/ perlík padl, kovář k němu klesl.“

Své znechucení nad lidskou společností ventiloval (vedle Pravdy) v dalším svém díle ostrou satirou: udělal z ní rovnou zvěřinec – Hanuman je jakoby odlehčením od oněch osudových ran kovářských a řevu mořských bouří; komická báje o opičí, vlastně ale lidské přetvářce, vedoucí ke vzmachu a krutému pádu – „Chápu bol tvůj, Hanumane!“ Opičí král měl možnost okusit, co je to lidská civilizace – „Vítán dětí jásotem a smíchem/ musel jeviti svůj um/ v ruchu měst i před vesnickou krčmou,/ bavit obecenstva tlum,/ uklánět se dvorně, klobouk snímat,/ v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat,/ chodit po hlavě a píti rum.“ Uprchne však zpátky do pralesa; exotické prostředí s cizokrajným náboženstvím umožnilo krajinomalíři Čechovi nové, nebývalé rýmy – „Ó pralese, ty spousto nádherná/ krás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů,/ ty pokladnice tvarů nezměrná/ i barev, světel, stínů, vůní, hlasů.“ Po Petrklíčích další satirická bajka nemá ještě onen ironický humor, jaký později kvetl v Broučkiádách, spíš údiv a lítost; evropské způsoby, které se Hanuman pokoušel svojí tlupě vštípit, vedly k jejímu rozklížení a jeho vrátily do klece. V Petrklíčích a Hanumanovi se rychle se rozšiřujícímu dílu Svatopluka Čecha dostalo obohacení o grotesku.

Tu zároveň někdy v té době mistrně rozehrál i v próze: hořko-sladká komedie Kandidát nesmrtelnosti je opět z vlastní branže literátské. Hlavní hrdina, nadšený básník a romantik Vojtěch, opouští teplo domova, aby se vydal svojí vlastní, trnitou sice, ale hrdou cestou – „budu se živit spisovatelstvím.“ Setkává se přitom s prohnaností nakladatelskou, ženskou i tou „přátelskou“, trpí bídou, ale nevzdává se, dokud vskutku nenarazí na chápavého mecenáše, který mu umožní práce publikovat. „V této sklíčenosti vzpřimovala Vojtěcha vyhlídka na blížící se nesmrtelnost. Poslední arch jeho básní byl dotištěn.“ Totální neúspěch, který následoval, zneuznaného génia náležitě zdrtil; donátor se naštěstí ale ukázal být přítelem otcovým, co z dálky takto nad mladým bláznem bděl – staří životní praktici zosnovali pospolu nakonec i řešení problémů neklidného srdce mladíkova – ožení ho: „Jen hleďte, abyste budoucímu svému manželi ze zbrklé hlavy několik koleček, o které tam má víc, obratně vyjmula a bděte především pilně, aby se nedopouštěl veršů.“

Mezi tím vším hojně publikoval novinář Čech i další povídky. Profesor Novák o nich kriticky napsal: „Detail pravidelně popisný, odbočka rétorická, rozvláčnost tendenční, živel lyrický rušívají jednotu i prostotu osnovy.“ Vyznačují se určitě krásnou češtinou, obdivem k přírodě, láskou k venkovu a … ženám, dívkám, paním. Často čerpal literární látku z vlastního života – ať už jde o praxi advokátskou, novinářskou (Trampoty kritikovy), bibliofilskou (Mezi knihami a lidmi), autorskou (Sláva, Skvostná novela, Člověk, jenž vydal básně), uměleckou (Malířský nápad) či – zdravě mladě revoluční, spasitelskou: „Kdežto beletrie skutečné ceny hladem po čtenářích umírá, hrnou se zástupy čtenářstva za tím literárním rrrrbumbum a hltají tu nechutnou smíšeninu krve a jezovitské černi; ba věř mi, laskavý čtenáři, půjde-li to tak dále, dostane se co nevidět celá česká literatura na buben!“ – (Rrrbumbum).

Agitky tvořil koneckonců Svatopluk Čech po celý život – viz. Prachatická elegie. Krásné povídky napsal o lásce – Filemón a Bauacis, Jak se čítají verše, Endymion, Ledové květy, Hovor listí – zde popustil uzdu i svému oblíbenému reportérství zeměpisnému, když navštívil známé skalisko na Moravě: „Kus podivných těchto skal viděl jsem již na cestě od Vsetína před Lidečkem. Tu vypínají se po obou stranách silnice lesnaté vrchy, na levo Ostrá hora a Hradisko, na pravo Čertova skála a při úpatí této cosi jež podobá se polozřícené mohutné stěně, sestavených z obrovských skalních balvanů. Vypadá to věru jako dílo titánů.“ Někdy v Čechových povídkách probleskovaly prvky komiky (Napoleon, Hodina s milionářem), všude přítomná humanita nejednou v postavě dobrého člověka rozezvučí čtenáře dobrým poselstvím (O vrabcích a krejčíkovi).

Čím byl Čech starší, tím byl nostalgičtější – i ve Výletu do mladosti, hořké komedii o druhé mužské míze, „jest mu, jakoby hejno roků, přeletší nad jeho hlavou, bylo pouhým těžkým snem, jenž obestřel na chvíli jinocha, usednuvšího na známé kamenné lávce školní zahrádky.“ I známý přítel mladých Čech věděl ale, kam patří: „Morálka všeho: S holou hlavou nepodnikej výlety do mladosti!“ Koneckonců ani v Buřňácích nepřinesl další takový výlet hlavnímu hrdinovi nic než rozčarování: „Božetěch pátral za té řeči v obličeji bývalého satirika; ale nepostřehl v té vážné, tuhé tváři ani nejslabšího zákmitu ironie. Ba zpozoroval naopak, že přísné zraky řečníkovy zjemněly a zvlhly.“

Vedle povídek publikoval v časopise Květy na pokračování svůj Zpěvník Jana Buriana, který souborně vyšel až o sedm let později. Červená knihovna o lásce, vášni i sebevraždě, jak se na časopis sluší, o licoměrné šlechtě, ale i prosté národní hrdosti: „Ty budeš rodu, vlasti chovat/ hrst půdy/ a zlaté plody vyluzovat/ z té hrudy.“ Skutečné hody poezie měly ale následovat - Jitřní písně, manifest čerstvého čtyřicátníka, jsou proslulé zejména básní Dosti nás: „Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,/ a malým ten, kdo zná jen malý cíl.“ Druhá míza tryská tu z prsou básníkových, poučených již životem: „I v mé útrobě se píseň budí,/ staré ptáče, tiká v moji plec,/ ale pochybnost mé čelo trudí,/ mám-li otevříti ňader klec.“ Svatopluk Čech tu opět rozehrál nadšenou národní agitaci, promíšenou lyrickými odbočkami jako „chci vroucně šeptat ještě u hrobu,/ nechť celý svět to pohrdavě vhází,/ v koš frází.“ Sbírka řinčí patosem, „Slovem a kovem“, i sociálním náboženstvím („Buď tam, ó Pane, kde slza lidu ztýraného kane!“). Ze svých cest Čech opěvuje tentokrát Moravu a Tatry. Je tu i trpké rozčarování z rozbředlých společenských poměrů, skepse nad nedostatkem vlastenectví – „neb jisto jest, co tropil ďas:/ že z lidí nejvíc po ten čas/ Čech nenávidí Čecha.“ - „Odhoďme ten kalich žluči!“ vyzývá Čech. V závěru se ostýchavý básník vyznává: „Já vmetnouti chtěl v české kraje/ hrst jisker z niterného žáru,/ však možná, že jsem nabral pouze/ hrst popele a chladných škvárů.“

Do roka následovalo sbírku volné pokračování, rozsáhlejší už Nové písně: „Zas lýko pletu/ kol hrstky květů.“ Širší prostor dal lépe vyniknout neukojenému pnutí ducha básníkova; vedle dalších zpěvů slovanského nacionalismu, lkaní nad všeobecným úpadkem („My velicí jsme byli, ach! jen byli.“), sebezhrzení („zda nejsi bědnější než já, tvůj stín?“), oslavách reků minulosti a zářných plamenů budoucnosti je tu i hodně dozajista zajímavých básní – Koniáš, Péro sokolí („Nejsi pro mou slabou ruku,/ nejsi pro náš shnilý čas,/ čekej, v ohnivějším tluku/ až se vzpruží srdce zas.“), Divní svatí, Naše řeč nebo Tyran rozum („Teď tyran rozum vládne sám/ a vše se jemu koří,/ neb ku prospěchu člověka/ on steré divy tvoří,/ on k vozu blesk si zapřahá/ a letem k nebi dosahá/ a kráčí po dnu moří“) – přesto si v závěru věčně o sobě pochybující básník opět sype popel na hlavu: „Ty verše, plné hran i vad,/ jsou všední plody profanního péra,/ jim chybí umělecký lad, /žár básnický a práce ciseléra.“

Svatopluk Čech se v těchto sbírkách jasně deklaroval jako básník politicky tendenční. To později vyvrcholilo v Písních otroka, zatímco vedle nich napsal také ještě hodně prózy spíše zábavné, někdy popisné, mezi stále meditativnější, často unavenou, občas dojímavě hlubokou, pokaždé ale kvalitní poezií …

(dokončení zítra)