Byl tak ošklivý, až jsem se ho bála, a láska ke mně mu na přitažlivosti moc nepřidala. Ale byl patetickou postavou a já se k němu chovala jemně a laskavě. Byl to zajímavý blázen. Sofie d´Houdetot, ústřední Rousseauova láska

Ještě nikdo nevynaložil tak moc důvtipu, aby z lidí udělal zvířata. Když jsem dočetl Vaši knihu, toužil jsem chodit po čtyřech. Soupeř Voltaire v ironickém dopisu

Příliš mám rád sebe, než abych někoho nenáviděl. Co mám v srdci, mě navíc zprošťuje nutnosti chovat se slušně. Rousseau

Považoval se za nejdůležitější bytost vesmíru. Anglický filozof David Hume

Domýšlivosti měl, až hraničila se šílenstvím. Rousseauův životopisec

1.

Kdo se nezajímá o politiku, o toho se začne zajímat politika, říká se. Je to ale vždycky? Sotva, říkám si. Na zemi totiž vegetují všeliké existence a bezpočet jedinců, kteří žitím proplouvají i úplně bez zájmu o politiky a vajíčka.

Ať už jsou to bohatí magnáti nebo si podobnou izolaci a ignoranci můžou dovolit díky jiné své exkluzivní profesi. Ale i rentiér, pravda, se o politiku pochopitelně zajímat musí.

2.

No, a pak máte škálu dalších možných zájmů a většina lidí (tedy když je finančně zajištěna) si chtě nechtě vyhradí v první řadě "čas na lásku". Další třeba i na knížku. Holky a knížky, zpíval současný předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček, ale je pravda, že také on neutíká jen k ženám a literatuře. O politiku se zajímá. O knihy a ženy ovšem také...

A řekněte sami. Není to zvláštní, že třeba sex bývá jen málokdy cedulkován jako únik před světem, zatímco četba skoro vždycky? Pravda, je četba a četba, ale v lepším případě není čtení strkání hlavy do písku, ale kontakt se světem v nejhutnější formě, i když, a to taky uznávám, ne ve formě primitivně ruční nebo vajíčkové...

Tak to je, ale nesmíte samozřejmě po večerech louskat jen Věčnou Ambru a jiné braky propírané letos už čtvrtým rokem v rubrice Patvar na poslední stránce časopisu Tvar, například. Ne! Vy musíte uchopit Strindberga. Carvera. A v těchto případech vskutku stačí chňapnout: začtete už se automaticky, mistři vás vtáhnou. A ne do "svého" světa. Do světa, jaký opravdu je, a před kterým mnozí zavírají oči.

3.

I životy autorů těchto knížek se ovšem stávají náměty dalších knížek a pojednání někdy vám takový život i přebije celoživotní sebrané spisy. A jindy ne. Mnozí psavci zase toužili, aby byli jejich životy na rozdíl od díla vygumovány. Flaubert, Faulkner... Z žijících touží po tom Salinger i Kundera, ale co naplat? Čím hloub se spisovatel zavrtává do kutlochu, tím hlubší budívá zájem.

Ne vždycky oprávněný zájem, pravda, a někteří jsou skutečně jen nudnými "stroji, z kterých to padá". V soukromí. "Je to ohromná zábava," říká třeba o procesu psaní Salman Rushdie, "ale lidem okolo moc zábavný nepřijdu." Ale dejme tomu Asimov propsal většinu života (až dokud neumřel na AIDS, kterým ho nakazili nezkušení lékaři) a psal a psal a prakticky jinak nedělal už nic, a přece bych jeho autobiografii mezi plonkové knížky nestrčil... A co známý historik Paul Johnson (nar. 1928)? Ano, k němu směřuji.

Vydal i skvělou trilogii Intelektuálové, Tvůrci a Hrdinové (1988-2008) a hlavně v prvním dílu, o kterém už psal na Neviditelném psu Ondřa Neff, je nemilosrdný. Stírá a stíná kopu kapacit, pro které pojmy znamenaly víc než lidi, a... "Měli morální právo radit, jak se máme chovat?" ptá se opakovaně. Victora Huga vylíčil v Tvůrcích (2006) nelichotivě a podobně si taky pohrál se samotným "archetypem moderního intelektuála" Jeanem Jacquem Rousseauem (1712-78), a tedy asi prvním intelektuálem, který se kdy veřejně prohlásil za přítele celého lidstva. Jo, a taky prvním "s hárem" (pod parukou).

Ale Rousseauvo jméno už dnes mnoha lidem nic neříká. Když umřel, bylo to jiné. Byl pochován a hrob se stal cílem poutí lidí celé Evropy. Byl jak svaté místo a klaněli se džbánku i Rousseauovu váčku na tabák. Jak se to mohlo stát? Je to záhada?

4.

Bohatou matku Zuzanu ztratil hned po narození. Následek horečky omladnic. Jeho otec Izák byl ženevský hodinář a písmák, potomek pařížských knihkupců, kteří před náboženským útlakem prchli už v polovině šestnáctého století.

Když bylo Rousseauovi šest, tatínek dal jeho třináctiletého bratra do polepšovny. Odtud se bratr po pěti letech navždycky ztratil. Sám Rousseau vyrůstal taky u strýčka a se svým bratrancem vychováván venkovským pastorem.

V patnácti Rousseaua zběhl z ryteckého řemesla do Francie k jisté paní de Warens.

Žila z královské penze a vydržel u ní čtrnáct let. Ač byli milenci, nazýval ji matkou. Když mu bylo dvacet devět let (1741), opustil ji a přichází do Paříže, zatímco tato "matka" zemřela dvacet let poté dost možná i na podvýživu, poslední dva roky upoutána na lůžko. Ne, rozhodně se nedá říct, že by Rousseau ještě zajímala.

V Paříži ho uvedl fyzik Réamur do Francouzské akademie. Rousseau přečetl pojednání o nové notové soustavě, ale neujala se, asi jako se neujala ani Réamurova teplotní stupnice. Živil se pak i předtím jako opisovač not a učitel zpěvu a v letech 43-4 byl tajemníkem francouzského velvyslance v Benátkách. To ale nešlo. Po jedenácti měsících prchl před soudem a velvyslanec ho označuje za šílence. Šílenství podle něj plynulo z Rousseauova přehnaného mínění o sobě, ale v reálu to bylo nejspíš tak, že diplomati nebývají sečtělí a tento rozhodně nedisponoval Rousseauovou slovní zásobou, což mu neasertivní Jean Jacques dával najevo až moc ostentativně.

V Paříži Rousseaua pověřil Diderot (1713-84, také syn řemeslníka) napsáním hudebních hesel do Encyklopedie. Ta pak Jean Jacques vydal jako samostatný Slovník hudby (1767), ale vraťme se do roku 45. Ve svých Kristových letech v Paříži uvedl operu Galantní múzy a později, ve svých čtyřiceti zaznamenal úspěch před králem a královnou i další operou Vesnický věštec. Bodoval i divadelní komedií a v hotelu u Sorbonny potkal o deset let mladší pradlenu Terezu Levasseurovou, kterou už do smrti neopustil, aniž se ovšem oženil. Pět vlastních dětí odstranil do ústavu, což se tehdy fakticky rovnalo vraždě. Rouseeau nezaznamenal ani data jejich narození, nedal dětem jména a nikdy se o ně nezajímal. V ústavu, pravda, umíraly už v prvním roce života dvě třetiny chovanců, což byly tisíce Francouzů.

"Jak bych mohl dosáhnout klidu mysli, nutného k práci, kdyby byla mansarda plná domácích prací a hluku dětí?" napsal později a stěžoval si, že by se jinak musel snížit k ženské práci a všem těm odporným činnostem, které ho naplňují oprávněnou hrůzou... "Ale vím," neopomněl dodat, "že by stejně nikdo nebyl něžnějším otcem než já."

"Nikdy jsem k ní necítil ani nejmenší záchvěv lásky," vyjádřil se pro změnu o Tereze, kterou měl tedy v podstatě na sex a úklid. Dělala mu jen další chůvu a on zatím zůstal ve většině směrů až do smrti dítětem. Snad i díky tomu dospěl k závěru, že by se taky ideální stát měl ke svým občanům chovat jako k nějakým nesvéprávným a naroubovaným dětem...

"Činy národa ovládá ten, kdo kontroluje jeho názory," vzkazuje Roussea budoucnosti, ale byl to muž, který současně a pro pobavení vévodkyně de Montmorency-Luxembourg sestavil i seznam Tereziných společenských faux-pas.

5.

Roku 1749 dali údajně lékaři hypochondru Rousseauovi jen půl roku života. Tehdy se sebral a šel do vězení ve Vincennes navštívit Diderota. Čirou náhodou padl po cestě na časopis Mercure de France. Uvnitř si všiml soutěže Dijonské akademie o nejlepší filozofickou rozpravu na téma, jestli pokrok vědy a umění prospěl mravům. "V záblesku inspirace okamžitě pochopil, co musí udělat," píše Johnson. "Ostatní budou umění a vědy hájit, on ale ne. Dokáže nadřazenost přírody."

"Náhle mě zaplavilo ohromné nadšení pro pravdu, svobodu a ctnost," vzpomíná pateticky Rousseau sám. "Vestu jsem si promočil slzami, které jsem prolil a ani si toho nevšiml."

Tak začal odhalovat podstatu "společenského zla" a paradoxností přístupu soutěž vyhrál. Přes noc se tím proslavil. Bylo mu třicet devět let. Rozpravu o vědách a uměních... (1750) si lze i dnes půjčit. Astronomie je plodem pověrčivosti, dočetli byste se. Řečnictví povstalo z touhy se vlichocovat a přehnané ctižádostivosti a geometrie je plod lakomství. Atd. Každopádně jde o špatný esej. Přesto měl úspěch. Poprvé tu taky Rousseau postuloval "návrat k přirozenosti" a efekt tohoto díla jej navždycky odklonil od plánované hudební dráhy.

6.

Od roku 1754 žili s Terezou v "poustevně" jabloňového sadu u zámku Chevrette. Náležel paní d´Epinay a jejímu muži. Roussea ty dva nějaký čas ovládal, ale choval se k patronce dosti hrozně a do její švagrové Sofie se tenkrát hluboce a marně zamiloval. Konečně se s paní d´Epinay pohádal, tak jako postupně s každým, tedy kromě otrokyně Terezy, a roku 1757 se stěhuje na panství maršála de Luxembourgh a jeho paní. Zatím.. Díky další soutěži Dijonské akademie vydal roku 1857 i první politický spis O původu nerovnosti mezi lidmi.

Řiďme se přírodními instinkty, opakoval, a to podle něj například i znamenalo se zbytečně neženit a nevdávat. Jistě, šli s Terezou příkladem a on v brojení ještě pokračoval. Roku 1758 poukázal i na škodlivost divadla a roku 1861 triumfoval preromantickým bestsellerem Julie, který se stal nejčtenějším francouzským románem století.

I navzdory tomu se jím ale dneska prokousáváte těžce. Ještě štěstí, že je aspoň jeho didaktičnost zastřena lyrismem... O co tady jde?

Sečtělý Rousseau se trochu inspiroval Richarsonovou Clarissou (1747-8). Jeho příběh začíná u Ženevského jezera. Nešťastně provdaná šlechtična d´Etanges miluje marně domácího učitele Saint-Preuxe, ten pomýšlí na sebevraždu, objede svět a je přijat v domě manželů. Překonává pokušení Juliiny blízkosti a odmítá její přítelkyni Kláru. Ta kniha ovlivnila i Goethovo Utrpení mladého Werthera (1774), ale podstatné je v ní líčení ideálního venkovského společenství v Clarens v Savojsku. Zvláštní, že líčená idyla v románu pokračuje i po Juliině smrti.

Dílo disponuje rafinovanou předmluvou, kde Rousseau varuje "cudné dívčiny", aby nečetly milostné příběhy, a směje se: "Duše, která zvládne jedinou stránku, je ztracena." Tu druhou reklamu knize udělal pařížský arcibiskup, když užil v souvislosti s ní slova jed chtíče. Ovšemže tak zvedl prodej!

Rousseau ovšem mezitím už léta pracoval i na nejznámějším svém politickém spise O společenské smlouvě... (1752-62), který pak uchvátil (i poukazy na nutnost odosobnění moci) "krvavého" Robespierra. Neskutečně úspěšným se ale stal i filozoficko-pedagogický spis Emil (1762) popisující ideální výchovu mladého muže. Je zřejmě charakteristické, že dílo stvořil člověk, který vlastní dětí nejen že nechtěl vychovávat, ale choval se k nim jako k mrtvému masu.

7.

Emil obsahuje ve své době kontroverzní část, takže na autora vydali 9. června zatykač a kniha byla demonstrativně pálena v Paříži i Ženevě. Autor pak údajně skoro lynčován. Člověk je od přírody dobrý, tvrdí tento pseudoromán, a zlo vyvře až v kolektivu. Davu... A davem Rousseau bezpochyby pohrdal, což je svým způsobem další paradox. Jako základ výchovy pak rozhodně vnímal izolaci a "hledání pravdy v srdci".

Před zatknutím uprchl (což mu bylo umožněno) a část vyhnanství strávil v Prusku (1764). Roku 1766 cestoval se skeptickým skotským filozofem Davidem Humem (1711-76) do Londýna, ale po patnácti měsících se rozkmotřili. U Rousseaua definitivně propukla paranoia, ukrýval se pak na různých místech Francie a teprve po roce 1770 poklidněji dožil v Paříži. Jeho reakcí na pamflet Mínění občanů (1764), kde ho Voltaire (1694-1778) osočil i jako vraha, jsou slavné dvanáctidílné paměti Vyznání (1765-70). Rousseau z nich sice sáhodlouze předčítal (s přestávkami trvalo jedno čtení i sedmnáct hodin), vydat je se ale neodvážil. Objevily se až posmrtně.

Na první pohled je to jedna z nejupřímnějších knížek světové literatury a zaráží i odhalováním ne právě normálních rysů autorovy sexuality. Skutečně však zůstává otázkou, jak tuto "pravdu" číst. I ten, kdo by i tisíckrát dokázal, že lžu, si sám vymýšlí a zaslouží si být uškrcen, prohlásil Rousseau po posledním předčítání. Jsem mezi vámi jediný, v kom se přirozenost nepokřivila! bušil se také v prsa a Vyznání opravdu zdařile ilustruje propast mezi vnitřním puzením a skutečným jednáním nás, lidí, které už často nebývá tak vzorné. Ta propast se však rozevírá i neovlivnitelnými okolnostmi, dodává Rousseau. Neneseme nikdy úplnou odpovědnost.

Mezi roky 1772-76 se pokusil na Vyznání navázat tzv. Dialogy, ale stihomam se zde projevuje už příliš. I pod jeho vlivem chtěl např. rukopis vložit na oltář Chrámu Matky Boží a následující Snění samotářského chodce (1776-78) nedokončil. Touhy po ideálním životě na "bezpečném ostrově" ale inspirovaly třeba Verna (doslova) či Thoreaua, který ovšem vychází z celého Rouseeaua.

8.

Jak si všiml nejen Paul Johnson, nejvýraznější Rousseauovou vlastností byla sebelítost.

Do jisté míry oprávněná. A kdo ví, nakolik si "bláznovo" utrpení umíme představit! Snad se to zde nehodí připomínat, ale jeho močovod podle všeho ústil už pod kořenem penisu a tento otvor se bolestivě zužoval. Měl tam zavedenu rourku a také Tereza se o tyto věci celý jeho život starala. Rouseea býval často nucen k močení, a to i částečně vysvětluje jeho pověstně "hrozné" chování ve společnosti, z které se dával na ztřeštěné úprky. Neutuchající obava o vlastní zdraví byla hnací silou jeho sebelítosti, do které se postupně celý zahalil, konstatuje Johnson. Živil jí všechny příběhy svého života. Už v poměrně raném věku si zvykl vyprávět tzv. "můj příběh", aby získal sympatie u dobře postavených dam, a mluvíval o sobě jako o "nejnešťastnějším smrtelníkovi". Zmiňoval se o "chmurném osudu, který má v patách" a prohlašoval, že "jen málo mužů prolilo tolik slzí". Tvrdil: "Můj osud je takový, že by se nikdo neodvážil ho popsat a nikdo by mu neuvěřil." Ve skutečnosti ho popisoval často a mnozí mu věřili, i když jen dokud nepoznali Rousseauův charakter. Ani pak část sympatií neztratil a paní d´Épinay poznamenala i poté, co se jí otevřely oči: "Stále se cítím pohnuta jednoduchým a originálním způsobem, jakým vyprávěl o svém neštěstí."

Johnson, ať už právem anebo neprávem, vnímá na pozadí této sebelítosti nesmírný egoismus a stálý Rousseauův pocit, že se neliší od ostatních lidí jen mírou utrpení, ale i kvalitami. "Co mohou mít Vaše trápení společného s mými?" ptá se třeba v dopise. "Má situace je tak jedinečná, že stejná ještě nikdy nenastala." Anebo: "Člověk, který mě může milovat stejně jako já jeho, se ještě nenarodil. " A: "Narodil jsem se proto, abych byl nejlepším přítelem, jaký kdy existoval." A: "Opouštěl bych tento svět s obavami, kdybych znal člověka lepšího, než já sám, a pokud by v Evropě byla jen jedna jediná osvícená vláda, dala by mi postavit pomníky." Své nepřátele rovnou ztotožňoval s nepřáteli pravdy (a ctnosti) a Johnson vidí příčinu jeho paradoxního(?) úspěchu v tom, že systematicky zneužíval tzv. vinu privilegovaných. Ano, jako jakýsi první "rozhněvaný muž".

Podstatnější je ovšem něco jiného. Když se ocitl "nahoře", nepřizpůsobil se naprosto bontonu a zcela programově pokračoval v neotesané cestě Medvěda, jak mu říkali. Z nouze udělal ctnost. A ono to fungovalo. V jeho případě. Ne, nestal se přímo dvorním šaškem, ale jistě byl talismanem "těch s modrou krví". Využil i momentální módnosti intelektuálů. "Jsem barbar," představovat se rovnou provokativně, ale měl za to, že když mu někdo pomáhá, činí tak ve svůj prospěch, protože Rousseau "je mimořádný".

"Tím, že jste ve své štědrosti odměnili moji odvahu, odměnili jste sami sebe ještě víc," psal už dijonské Akademii. "Ať byl dárce jakkoli štědrý, on je vlastně mým dlužníkem! Protože mne to stojí víc," tvrdí jindy. Rousseau disponoval geniální schopností přesvědčit i lidi vysoko nad sebou, že slova díků nikdy nebyla v jeho slovníku. Na půjčení zámku vévodou reagoval třeba takto: "Nechválím vás, ani neděkuji, ale žiji ve Vašem domě. Každý má svůj jazyk a já vše řekl tím svým." Zapamatujme si tu větu.

9.

Kombinace zřejmé duševní nemoci s originálním géniem vytvářela ovšem smrtící třaskavou směs. Byla nebezpečná jak Rousseauovi, tak jeho okolí. Symptomem stihomamu se stalo i skálopevné psavcovo přesvědčení, že má vždycky pravdu. Byl posedlý sám sebou a je otázkou, nakolik mu kdy byla vlastní jakákoli schopnost se spřátelit. Extrémně nemístná podezíravost každopádně ničila každou "známost" a znakem většiny Rousseauových rozepří je sestavení gigantického protestního dopisu, připomíná Johnson. Právě tyto dokumenty ovšem náleží k nejlepším jeho pracem. Jsou to zázraky výmluvnosti. Ale důkazy bývají zchytrale vykonstruované, historie přepsána a chronologie zamotána. Vše s perfektním důmyslem a jen aby se prokázalo, jaký je adresát netvor. Dopis Humeovi z 10. července 1766 je spisem o osmnácti stránkách, píše Johnson, a Humeův životopisec ho charakterizoval jako "odpovídající kompletní logické konzistenci demence a jeden z nejskvělejších a nejvíc fascinujících dokumentů, jaký kdy vyprodukovala chorá mysl."

Rousseau totiž postupně uvěřil v "nepřátelské činy" všech, kdo "jen předstírají", že ho milují, a co horšího, věřil, že jsou tito lidé součástí spiklenecké sítě. Spiknutí prý začalo už v jeho šestnácti. V Anglii, jak se domníval, je řídil Hume. Před útěkem přes Kanál Rousseau poprosil britského kancléře o ozbrojený doprovod, který ovšem nedostal, a ve finále, už z paluby, obvinil ve své řeči z dočasné tajné spolupráce dokonce i vlastní partnerku. Po návratu do Francie ale obviňoval dál a další, ministra zahraničí především. To spiknutí bylo "obrovské, nepředstavitelné... A vystaví okolo mne neproniknutelnou hradbu temnoty," tvrdil. "Zaživa mě pohřbí v rakvi. Dokud budu cestovat, všude předem zařídí kontrolu mých kroků a upozorní cestující, kočí, hostinské..." Bál se navíc o rukopisy a vytvořil šest kopií Dialogů, které úzkostlivě ukryl do šesti rozličných rukou. Bezpochyby ale přeháněl a stát se o něj po roce 1770 přestal podle všeho úplně zajímat, zatímco Rousseau se v skrytu a na papír "cudně" doznával k exhibicionismu, masochismu, onanii, krádežím, k dezerci. Celá snůška těchto doznání mu ovšem sloužila i jako nejskvělejší z dokladů jeho respektu k pravdě. Působivé sebeobviňování udělalo přesvědčivým způsob, jakým pak obvinil a rozsekal osobní nepřátele. "Líčí se schválně v odporných barvách, aby nespravedlivým a krutým obviněním dodal zdání pravdy," konstatoval zdrcený Diderot. Rousseea měl zpočátku za přítele, ale "byl nečestný, nafoukanější než ďábel, nevděčný, krutý, pokrytecký a plný zlomyslnosti," napsal nakonec. Měl pravdu? Neuvěřitelné je přinejmenším pokrytectví, s kterým Rousseau ve svých vzpomínkách staví na piedestal první patronku a milenku paní de Warens, které prý ani ten dopis nenapsal proto, že ji "nechtěl trápit výčtem svých potíží".

10.

Dnes už víme, kdo se po Robespierrovi a jakobínech ještě zmocnil tohoto odkazu muže, který pohrdal technickými vymoženostmi, a že na něj nenavázal jen Marx, ale ještě to neznamená, že se Rouseea tak úplně mýlil. Ani Václav Klaus, abych si dovolil malou analogii, se dnes nemýlí, ale to nic nemění na tom, že je presidentství nepresidentství v Rousseaově postavení. I když má na "ideální státy" asi docela jiné názory a...

Konkurence není dobrá, prohlašoval totiž Rousseau. Ničí přirozenou lidskou sounáležitost a neměli bychom se jako jedinci navzájem hodnotit jen podle toho, podle čeho nás posuzují ostatní...

11.

Jak Ludvík XVI., tak i Napoleon každopádně vnímali J. J. Rouseeaua jako skrytého původce Francouzské revoluce. Robespierre ho označil za "jediného oprávněného učitele lidstva" a jeho popel nechal převést do Pathéonu. S léty, pravda, došlo i na stupňující se proklínání, ale známý Feuchtwangerův román Bláznova moudrost (1952) je už reakcí na vrchol oné kampaně a vizionářova úžasná popularita nevadne ani dnes a tady. Paul Johnson ovšem sestavil Rousseauovy nedostatky následovně: Masochista, exhibicionista, neurastenik, hypochondr, onanista, latentní homosexuál postižený typicky obsedantní potřebou nahrazovat vlastní objekty erotických zájmů jinými, paranoik, kleptoman, patologický strašpytel, dětina, popudlivec, lakomec, člověk plný pocitů viny a narcistní introvert s prokázaně asociálním chováním.

Je to přehnané? Nevím. A skončeme tím podstatnějším. I sám Rousseau totiž přiznal, že teoretizovat o vzdělávání začal až následkem vlastního špatného svědomí - z chování k vlastním dětem. A tak vymýšlel koncepci, kterou se chtěl ospravedlnit sám před sebou. To ovšem skoro nešlo, anebo to vůbec nešlo, a tak Roussea najednou začal snít o jakési "povinnosti státu" vůči všem všem dětem. Až potud byl pokrokový, ale stát má podle něj bohužel formovat i dospívající, i dospělé. Měl snad i v tomhle pravdu? Rozhodně tak uvažovalo spíš věčné dítě než muž. A právě kuriózním řetězcem hanebné logiky mravů, uzavírá Johnson, se Rousseauova vlastní nedostatečnost v roli rodiče spojila s budoucím totalitním státem, Rousseauovým ideologickým potomkem!

(Kniha Intelektuálové vyšla česky roku 1995 v překladu ing. Lucie Mertlíkové v nakladatelství Návrat domů)