Josef Škvorecký zemřel před deseti roky ve věku 87 let, a to 3. ledna 2012 v Kanadě v Torontu, ale každý, kdo se bude zajímat o moderní historii Československa, ho nemůže pominout. Jeho román Zbabělci, který sice napsal těsně po válce, ale vyšel až v roce 1958 a hned byl zase zakázán, jako první v naší literatuře prorazil bariéru ideologického blábolu.

Totéž se podařilo Jiřímu Suchému na jevišti Reduty, v Divadle Na zábradlí a pak v Semaforu. A ve stejné době uvedlo divadlo ABC Baladu z hadrů s Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem, kde orchestr řídil Karel Vlach.

Josef Škvorecký

Jan Grossman v té době v nakladatelství Československý spisovatel uvedl znovu do literatury sbírkou Oheň na střeše členky skupiny 42 Jiřiny Haukové a na FAMU v té době studovali budoucí zakladatelé nové filmové vlny Miloš Forman, Věra Chytilová, Jaromír Jireš, Pavel Juráček, Jan Němec či Evald Schorm a Ivan Passer, jejichž filmy se objevily v kinech v roce 1963. Připomenu alespoň tituly Černý Petr, O něčem jiném, Křik či Postava k podpírání, Každý den odvahu a Intimní osvětlení.

A v témže roce mohl vystavovat v Teplicích Mikuláš Medek s Janem Koblasou a Josef Istler o dva roky později i v Ústí nad Orlicí. Těsně před tím, v roce 1961, Jan Grossman na Zábradlí uvedl Vyrozumění Václava Havla a vyšly první sbírky začínajících básníků Jiřího Gruši, Petra Kabeše i Ivana Wernische. Tehdy se taky po zákazu prvního vydání Zbabělců dostalo do výroby jejich druhé vydání.

A v roce 1963 proběhla i takzvaná Liblická konference, která umožnila návrat Franze Kafky do naší literatury, a před knihkupectvími se stály fronty na Perličky na dně Bohumila Hrabala. V roce 1966 vyšla pak Sekyra Ludvíka Vaculíka a o rok později Žert Milana Kundery.

Tak vypadá hrubá topografie umělecké krajiny probouzejícího se svobodnějšího umění po tvrdém uzurpování takzvaným socialistickým realismem, v níž Josef Škvorecký hrál jednu z hlavních rolí. Bohužel toto období uvolňování trvalo krátce, jen do roku 1969, kdy rok po okupaci hlavně sovětskou armádou se vše vrátilo zpět.

Reprízu zákazů a ostrakizace již nechtěl Josef Škvorecký zažít, a proto odešel do exilu do Kanady, kde opět sehrál hlavní roli, protože tam nebyl jen spisovatelem, univerzitním učitelem, ale i prvním nakladatelem. Se svou ženou v Kanadě založil v roce 1971 české nakladatelství 68 Publishers, kde vydali za dvacet let více než 200 titulů, které nemohly doma vycházet.

Milan Kundera v roce 1989 napsal: „Jejich nakladatelství má mravní a estetickou autoritu, jakou nevím kdy jaké české nakladatelství mělo.“

Připomeňme ještě, že před exilem vydal doma Josef Škvorecký patnáct knih, z nichž poslední, Tankový prapor, byla po roce 1968 opět zakázána. Do literatury vrátil živý jazyk lidí žijících na periférii tehdejšího oficiálního zájmu.

Autentickým jazykem se Josef Škvorecký od začátku tak příkře odlišoval, že si ho nebylo možné nevšimnout, a tím je proto dodnes neopominutelný pro každého, kdo chce tuto dobu poznat.

Celkem jeho bibliografie čítá asi 55 titulů. Z těch napsaných v exilu připomeňme alespoň ty nejslavnější Mirákl z roku 1972 a Příběh inženýra lidských duší z roku 1977.

Psáno pro ČRo Plus