19.4.2024 | Svátek má Rostislav


OSOBNOST: Odešlo s ním už nenávratně naše mládí ...

26.6.2009

„Sbohem lásko...,“ zní ze smutných rtů jeho Olinky a jeho „kamarádů táborových ohňů“ na jevišti Žofína, do posledního koutečku pokrytého desítkami věnců a stovkami žlutých růží. Pět stovek přátel obklopuje jeho nejbližší a nikdo nedokáže potlačit slzy.

Loučíme se s trubadúrem, který svým jedinečným barytonem a svýma uhrančivýma očima ve fousaté tváři zbojníka definoval nespoutanost ducha a fantazie nejen pro svou generaci, ale i pro několik dalších generací Čechoslováků. Těch doma, i těch rozesetých po všech koutech naší zeměkoule. Síla osobnosti a charakteru tohoto Bohem seslaného a niterně lidového muzikanta zazářila koncem padesátých let jako nova nad úhorem idiocie socialistických častušek vzpourou ryzího mládí a fanfarónské touhy po romantice a lásce. A to definovalo už navždy životy nejen pro nás, kteří teď mlčky stáli před jeho rakví, nejen pro těch asi patnáct tisíc, kdo už od časného rána tohoto slunečného 18. května čekali v přilehlých ulicích se „žlutou růží z Texasu“ v ruce na příležitost vzdát hold svému „slavíkovi z Madridu“, ale i pro statisíce těch, kteří kdy poslouchali a zpívali jeho písně.

I mě pálí na tváři slzy a myslí táhnou vzpomínky... Na to, jak jsme se setkávali u přátel na Floridě, když tam s Olinkou a malým Waldíkem začali jezdit na dovolenou, na koncerty, které jsem pro něj a KTO pomáhal organizovat ve Vancouveru, na sklonek léta 1986, kdy překvapil všechny kamarády náhlým oznámením, že zůstává v Americe. Milovaný bard svého nesvobodného národa odcházel za svobodnou budoucností pro svého syna ve světě bez přetvářek. Vzpomínky na mnohá posezení s kytarou v domě, který s velkými oběťmi, neskutečnou pílí a láskou vybudovali s Olinkou v St. Pete’s Beach. Na diskuse o historii populární hudby - málokdo věděl, jak velkým byl jejím obdivovatelem a znalcem. Na nezapomenutelnou oslavu jeho sedmdesátin v „jeho“ pražské Lucerně, kde přezpíval všechny své kolegy z českého Olympu populární hudby a kde po nekonečných ovacích pak propocený otevřel dveře své šatny, rozpřáhl ruce a řekl: „ Ty’s na tohle přijel až od Pacafiku?“

Odešel nám všem nejen obrovský zpěvák, ale i obrovský člověk, jehož „vyšší princip mravní“ nikdy nesklonil šíji před přisluhovači zločinného totalitárního režimu. Ti se ho pak ze msty snažili na třináct let vymazat z paměti národa. Nepodařilo se jim to. V srdcích statisíců, kteří nepřestali nikdy poslouchat ze starých desek a zpívat u táboráků jeho písně, přetrval a zůstává navždy.

Potvrdil svou věrnost a lásku ke svým posluchačům i mnoha triumfálními koncerty ve vlasti po listopadu 1989. Tak, jako většina z nás exulantů, se ale natrvalo nevrátil. Nebyly to jenom jeho průdušky, ale i jeho morálka, která mu umožňovala lépe dýchat v Americe....

A snad i proto, že už dýchat nepotřebuje, ale spíš aby byl v dosahu většiny těch, kdo ho milují, spočinul v rodné hroudě na pražském Vyšehradském hřbitově, vedle svého milovaného Vlasty Buriána. Tam, kde bude jeho hrob neustále obsypán kytičkami... Velký kus jeho srdce ale zůstává s námi, tady za tou velkou louží, protože zde našly jeho morální principy svůj nejsvobodnější prostor.

Odnesl s sebou ve svých skoro sedmasedmdesátinách naše mládí. Ne proto, že bychom si ho dále nenosili ve svých srdcích, ale proto, že jsme si uvědomili, že ani láska mládí nedokáže být nesmrtelná.

Vancouver, Kanada