V průběhu padesátých letech působilo na scéně karlovarského Divadla Vítězslava Nezvala řada zajímavých hereckých osobností: Gustav Opočenský (syn slavného bouřliváka a věrného kumpána Jaroslava Haška, G. R. Opočenského) upozornil na sebe později v řadě filmů ale i jako host na pražských scénách), Antonín Zacpal (např. pravý Přednosta stanice ve stejnojmenném filmu s Vlastou Burianem), Renata Olárová (představitelka hlavní role ve filmu Žižkovská romance), Oleg Reif, později známý filmový a televizní režisér a výrazný herec epizodních rolí ve filmech Zdeňka Trošky (Slunce, seno a pár facek, Kameňák), Helena Lehká, Vlastimil Hašek… Dětské roličky zde sehrávala holčička jménem Daniela Kolářová, jejíž maminka byla zaměstnána v administraci divadla. (Omlouvám se všem dalším, na které jsem si zrovna nevzpomněl.)

Hrála zde také dlouhá léta herečka Libuše Řídelová, karlovarská partnerka Oldřicha Nového, hostujícího zde ve hře Julie, ty máš nápady. A právě Libuši Řídelové obohatil Oldřich Nový na mnoho následujících let život. Jako mladé kolegyni jí začal udílet ve svých častých dopisech cenné rady, stala se mu „druhou dcerou“, svěřoval se jí se svými prožitky a názory na kulturní události, které v průběhu šedesátých a sedmdesátých let pozorně sledoval.

Před necelými třemi lety mě paní Řídelová oslovila a po několika vzájemných dopisech se rozhodla, že mi předá veškerou korespondenci, kterou od Oldřicha Nového pečlivě schovávala. Přišel mi poštou balík se 118 dopisy, pohlednicemi i telegramy, které jí milovaný herec posílal. Důvod? Tehdy šla poprvé do nemocnice…

Když se z nemocnice vrátila, naše korespondence pokračovala. Mé dopisy nebyly nikterak obsáhlé, zato její, psané na psacím stroji, byly často několikastránkové a prozrazovaly mi mnoho neznámého ze života nejen Oldřicha Nového, ale i dalších jejích tehdy již proslavených kolegů.

15. listopadu 2008 jsem se ji v internetových Pozitivních novinách snažil povzbudit, neboť jsem se krátce předtím dověděl, že leží na onkologickém oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Tehdy už jsem tušil, že je zle. Ujistil jsem ji, že to nejzajímavější z Nového dopisů, ale i z dopisů jejích, se objeví co nevidět v mé stále ještě rozepsané knize Ženy kolem Oldřicha Nového. Na onkologické oddělení ústecké nemocnice jsem i několikrát volal, psal jsem paní Libušce a dostal od ní nakonec už těžkou rukou psaný lístek s pozdravem. Krátce před 6. únorem, kdy nás opustila, mi ještě zatelefonovala. Mluvila pomalu, těžce a bylo jasné, že je to způsobeno sedativy tlumící bolest. Vzpomněla na Ivu Hüttnerovou a požádala mě, abychom - pokud nás nemocnice pozve - přijali společně pozvání na besedu s tamními pacienty. Myslím, že nás chtěla ještě naposled vidět. Jenomže tu společnou cestu s Ivou jsme už domluvit nestačili.

A tak v těchto únorových dnech často na paní Libušku Řídelovou vzpomínám. O její práci a lásce k divadlu se toho tak málo ví! Dovolte mi proto, abych zde případným pamětníkům hlavně z řad návštěvníků divadel připomněl, kde její umění mohli obdivovat. K některým údajům mi kdysi sama napsala „vysvětlivky“, a tak zde i s nimi alespoň heslovitě uvádím její umělecký životopis:

V encyklopediích bývá uváděna jako herečka a recitátorka.

Narodila se v obci Kročehlavy, 1. března 1922.

Rok 1945 - Zemské divadlo v Liberci: „Tam jsem začínala. Administrativním ředitelem tam tehdy byl dědeček dnešního Karla Rodena, působila tam Annie Steimarová, Otto Šimánek hrál mého manžela, začínala jsem s Jiřím Vršťalou...“

Odtud vedla její cesta přes Městské divadlo v Teplicích-Šanově a Krajské divadlo v Mostě do Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, kde působila v letech 1962 až 1986. Objevila se párkrát i na filmovém plátně. K filmu ji přivedl režisér Karel Steklý, který jí dal příležitost ve třech svých, žel, tendenčních dílech.

Rok 1959 – první film Mstitel: „Karel Steklý byl jedním z těch režisérů, kteří jezdili po oblastních divadlech a vybírali si tam herce. Moje role byla větší. Měl v tom hrát František Vicena, ale hledali za něj náhradu a já tehdy doporučila, že máme v divadle takového fyzkulturníka, svalovce, který pořád cvičil s těma činkama, Radka Brzobohatého. Tak to hrál potom on. A byla to jeho první role ve filmu, za kterou jsem mohla já…“

Rok 1962 – Objev na Střapaté hůrce: „To byla malá role, dětský dobrodružný film.“

Rok 1974 - Za volantem nepřítel: „Ani nevím, o čem to tenkrát bylo, měla jsem tam bezvýznamnou roli. Hráli v tom další členové karlovarského divadla – Gustav Opočenský, Zdeněk Kryzánek…“

Libuše Řídelová obdržela v roce 1995 cenu SENIOR PRIX 95 a v roce 2005 jí byla v rámci 43. Poděbradských dnů poesie udělena cena Křišťálová růže…

Těším se, až se ke čtenářům dostanou všechny ty krásné věty a myšlenky, které jí až do konce svého života psal Oldřich Nový. Těším se, že si budou moci čtenáři přečíst i mnoho zajímavých svědectví, která až do konce svého života adresovala Libuše Řídelová mně. Vím, jak moc se na tu knížku těšila. Bohužel, když on ten čas člověku s přibývajícími léty tak utíká!

Sbohem, paní Řídelová! Všichni, kdo Vás kdy poznali, vzpomínáme!