Netušil jsem, že v dospělosti všechny postupně osobně poznám a že s jednou z nich mě pak bude navíc pojit mnohaleté přátelství. S princeznou Zpěvankou z pohádky Byl jednou jeden král, tedy s herečkou Stellou Májovou, jsem se poprvé setkal v polovině osmdesátých let. Na co, či spíše na koho, jsem se jí tehdy vyptával? Zajímala mě hlavně tři jména: Jan Werich, Vlasta Burian a Oldřich Nový. Se všemi hrála. S Oldřichem Novým v jeho Novém divadle, s Janem Werichem nejen ve filmu, ale i na scéně divadla ABC. O vztahu pánů Buriana a Wericha při natáčení filmu Byl jednou jeden král mi tehdy vyprávěla, jak velká, až dětinská byla mezi nimi řevnivost. Běda prý, když přivezli na Barrandov anebo někam na plac jednoho z nich dřív než toho druhého! Když přivezli Wericha a Burian na místě ještě nebyl, Werich se strašně rozčílil. To samé pak Burian, pokud tomu bylo naopak. „V soukromí se jistě měli rádi,“ dodávala paní Stella, „ale při práci – tam šlo kamarádství stranou!“

Po Werichově pravici - Byl jednou jeden král

Tomu, co jsem se dověděl o Oldřichu Novém, jsem se příliš nedivil: „U něho v divadle - to byla řehole! Přijít tam místo v sedm nula nula v sedm nula jedna, to si žádný z členů souboru nedovolil!“ Zato jedna malá historka z Karlových Varů byla mile překvapivá - paní Stella s úsměvem zavzpomínala: „Jednou jsem byla s Oldřichem Novým v Karlových Varech v baru Florentina. Šel se mnou tančit nějaké tango, když tu náhle spustili nějaký děsný ‚vodvaz‘. Nový se zarazil a chtěl zprvu odejít, pak ale se mnou na parketu zůstal a začal vyloženě ‚trsat‘! No, to jsem koukala!“

Málokdo ví, že Stella Májová, dívčím jménem Weingärtnerová (Májová je její umělecké jméno, které dostala při prvním filmování - v máji 1939) byla zprvu také tanečnice a zpěvačka. Ve svých pamětech Já nic, já muzikant na ni vzpomíná skladatel a klavírista Jiří Traxler. Zpívala s orchestrem Elit Club, ve kterém působil například zpěvák Václav Irmanov (s ním měla dokonce pěvecké a stepařské duety) a také někteří později známí jazzoví muzikanti jako například Jan Hammer anebo Mirko Foret, pozdější dirigent známého brněnského tanečního orchestru. Swingová zpěvačka se ze Stelly nestala. Tím spíš, že kdysi začínala coby koloraturní soprán a její původní repertoár se skládal z árií Rossiniho a Mozarta. Když pak přišla k Oldřichu Novému, musela opět měnit pěvecký styl – v jeho divadle byl preferován přednes šansonový.

Pěvecký talent a školený hlas se nakonec Stelle Májové vyplatily: Dostala roli filmové princezny Zpěvanky, kde mohla předvést, co všechno dovede! Samozřejmě, že její muzikálnost a pěvecké schopnosti byly předností i v divadelních angažmá – v Divadle Na Fidlovačce na ni jako na první subretu čekaly velké role v operetách Polská krev, Krásná Saskia či Perly panny Serafinky, přivítali ji i v Divadle ABC, kde v době jejího příchodu ještě působil orchestr Karla Vlacha.

Stella Májová patřila odjakživa mezi profesionály-poctivce; když například měla v pohádce Byl jednou jeden král hrát na harfu, odmítla hru markýrovat a nechala se hře na harfu důkladně zaučit. To samé v divadle. Jedna z jejích vzpomínek z divadla ABC: „Do hry Začalo to v ráji jsme si s Josefem Zímou nacvičili na dva klavíry jednu Maláskovu skladbu tak, že obecenstvo bylo přesvědčené, že to skutečně hrajeme živě my dva. Sám Jiří Malásek za námi přišel a kroutil nevěřícně hlavou: ‚Kdybych nevěděl, že jsem to nahrál já, tak jsem přesvědčený, že to skutečně hrajete vy!‘“

Stella Májová si v letech 1939 – 1987 zahrála ve více než dvou desítkách filmů (připomeňme si alespoň pár titulů: Příklady táhnou, Studujeme za školou, Barbora Hlavsová, Stříbrný vítr, Vzorný kinematograf Haška Jaroslava, Anděl na horách, Princezna se zlatou hvězdou na čele, Pane, vy jste vdova, Co je doma, to se počítá pánové, V podstatě jsme normální).

Jako americká tetička ve filmu Co je doma, to se počítá, pánové…

Začátkem devadesátých let se provdala za přítele z mládí, Jerryho Mráze, se kterým žila ve městě Falbrook v jižní Kalifornii.

5. listopadu, deset minut po sedmé hodině ráno, se život Zpěvanky Stelly Májové-Mrázové uzavřel. Bylo jí 86 let. V posledních letech hodně psala; ve spolupráci s Věnceslavou Dezortovou připravila knihu svých vzpomínek Kam až mě osud zavál, pro potěšení krajanů napsala několik pohádek a úvah, své vzpomínky na dětství prožité v Mělníce publikovala v Týdeníku Mělnicko. Její odchod všechny zaskočil - v červnu letošního roku totiž úspěšně absolvovala přezkoušení k řidičskému průkazu a dokonce ještě před třemi týdny si prý byla s přáteli zahrát v jednom kalifornském kasinu. Byla to veselá, pohodová dáma, která do poslední chvíle rozdávala kolem sebe jen a jen pohodu, úsměvy a radost.

Její nejslavnější role z filmového evergreenu Byl jednou jeden král nám ji bude jistě hodně dlouho připomínat…

Se svým psím kamarádem Jestym