Sám o svém díle prohlásil: „Mám za sebou kariéru, které se stále ještě vzpírám uvěřit – vytvořil jsem více než padesát televizních seriálů, deset studiových filmů, téměř sto padesát televizních inscenací, přes sto scénářů, byly mi uděleny dvě ceny Emmy, cena za celoživotní dílo od People´s Choice a National Association od Television Program Executives, pět cen NAACZ (National Association for the Advancement of Coloured People), sedmatřicet dalších ocenění.“ Když rekapituloval trendy ve své profesi, televizní tvorbě, v prostředí moderních informačních a zábavních technologií konce 20. století, napsal tato prorocká slova: „Pořád slyšíme něco o Informační Superdálnici a o tom, jak se na nás valí. Změní se něco z naší práci? To víte, že ne. Jak by se všichni mohli uchytit v programu? Ano, o tom to je. O správném plánování. O programu.Televize nikdy nebyla tak úžasná a inspirativní, jako je dnes. Ta změna probíhá neustále. Objevuje se konkurence a naši diváci surfují po internetu a nedívají se na televizi. Mohou si zapnout video, počítačové hry, různí onlinové programy, a navíc se mohou dostat do virtuální reality. Nemíním předstírat, že chápu, jaký dopad na nás budou mít počítačové technologie. Ale vím, že existují miliony lidí, kteří chtějí vidět dobré příběhy. Je úplně jedno, kde se k nim dostanou, ale ty příběhy je musí oslovit. Neustále opakuji jednu větu, které ovšem skutečně věřím: Lidé, kteří pracují pro televizi, jsou nejšťastnější na světě. Necháváme ožít sny a touhy našich diváků. Dokážeme oslovit miliony lidí u nás, v Americe, ale i miliony lidí po celém světě. Řekněte mi, v jakém jiném podnikání byste mohli obsáhnout tolik lidí?“ A dodal: „Beze snů by neexistovala skutečnost. Skutečnost beze snů je dost nevlídný obraz světa.“
Tato slova uzavírají Spellingovy paměti, které vyšly pod názvem Život v hlavním vysílacím čase také česky (v nakl. BB Art). Jsou to dobrá slova i na závěr této krátké vzpomínky na odcházejícího tvůrce televizních snů.
(Psáno pro Česká média)