Ačkoli jsem věděl, že je hospitalizován, jeho smrt mě zasáhla. Možná víc – a tady prosím o prominutí skalní fandy mnohonásobného Zlatého slavíka – než Karla Gotta. Ladislav Štaidl byl pro mě pan muzikant.

Především ale: pan skladatel.

Nikdo, kdo nepohrdá tzv. středním proudem, nemůže neocenit jeho přínos pro českou pop music. V hudební branži patřil k všestranným osobnostem, mě ale nejvíc oslovil prtávě jako komponista. Chovám k lidem této umělecké profese hlubokou úctu. Ať už nám vytane na mysli – namátkou - Karel Svoboda, Petr Hapka, Jiří Zmožek, autor křesťanských songů Luboš Svoboda nebo kdokoli jiný, jedno je jisté. Bez nich by interpreti nebyli tím, čím jsou. Přesto většinou zůstávají ve stínu (nemluvě o textařích).

Z tohoto stínu dokázal Ladislav Štaidl vystoupit. Za hlasitého aplausu. Právem.

Mám ke střednímu proudu veskrze pozitivní vztah – a také hlubší. Zajímá mě, jak vypadá zápis melodie v notové osnově, jaké akordy autor použil. V minulosti jsem si kupoval zpěvníky Karla Gotta a dalších českých popových hvězd. Teprve tak, po poslechu a seznámení se základním notovým záznamem, člověk získá komplexní obraz o té které písni. Včetně toho, kdo ji složil, kdo napsal slova, zda je domácího původu či převzatá, v jaké je tónině, jaké autor použil akordy a tak podobně. Kdo se o hudbu takto podrobněji nezajímá, je o hodně ochuzen. A možná by byl překvapen, jaký je poměr našich a zahraničních autorů v repertoáru těch nejpopulárnějších interpretů.

Byl to právě Ladislav Štaidl, jehož hudba a text Miroslava Černého v písni „Ospalé ráno“ mi v mládí pomohly lépe se vyrovat s nešťastnými láskami. Posuďte sami:

Blízko jsem tvá ústa měl
Tak blízko jak jen můžou být
A tvůj dech se touhou chvěl
A tvou lásku já směl mít

Pak najednou jsem zůstal sám
A nic není jak já si přál
Teď náhle ruce prázdné mám
Už neplatí, co dřív jsem znal ...

(Celou píseň nabízím na videu níže.)

Měl jsem na studiích dobrého kamaráda, hodně vnořeného do muziky, nejen z oblasti středního proudu. Na vysoké škole v Praze navštěvoval Antidiskotéky Jiřího Černého, měl úctyhodný přehled, dbal na kvalitu poslechu (pro pamětníky: HiFi) i po technické stránce.

Jednou mi řekl: Mám pocit, že Štaidl má razítka se značkami not a pomlk a skládá tak, že poslepu se náhodně vybranými razítky trefuje do notové osnovy.

Tak hodnotil Štaidlovo skladatelské umění. Při vší úctě: jak hluboký omyl!

Ladislav Štaidl byl profesionál, který dokázal i k propagandistickému škváru, jakým byl seriál Československé televize z roku 1988 „Chlapci a chlapi“ napsat fantastickou znělku, která je s textem Zdeňka Borovce známá jako píseň „Dva roky prázdnin“ v podání Ivety Bartošové. Považuji ji za jeden z nejvydařenějších Štaidlových hitů.

Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Je ale čas říci: Čest jeho památce! Památce, která neumírá, která žije v jeho muzice. Za ni si zaslouží velké a upřímné poděkování.

R.I.P.