I když první skutečná fotografie spatřila světlo světa již v roce 1826, na její praktické využití si muselo lidstvo ještě pár let počkat. K tomu, abychom věděli, jak různé historické postavy vypadaly, jsme měli naštěstí malíře. A někteří z nich, tzv. portrétisté, patří dodnes ke špičkovým umělcům. K vynikajícím a opravdu světovým portrétistům patří i Ferdinand Stanislaus Krumholz. Tento rodák z Dvorců u Bruntálu má zřejmě smůlu, že se nenarodil v Praze. Určitě by měl již nejednu výstavu v Národní galerii. A tak jsou jeho plátna k vidění v pařížském Louvru, v národních muzeích v Rakousku, ve Francii a jsou skvosty mnoha soukromých sbírek. Jako jedenatřicetiletému mu francouzský král Ludvík, vévoda Orleánský, udělil zlatou medaili. Krumholz se nesmazatelně a trvale zapsal například také do brazilských kulturních a politických dějin. Malíř nesporně patří k našim výrazným uměleckým osobnostem, ale proč se o něm (a nejen o něm) tak zpropadeně málo ví? Nemáme v naší historii tolik osobností s opravdu světovou proslulostí. Samotné jeho rodiště, městečko Dvorce, nemá dost sil ani prostředků na to, aby tuto situaci změnilo. Do roku 1989 k tomu nebyla ani politická vůle. Proč stav tento ale přetrvává? Český malíř, kterého zná většina brazilských středoškoláků. U nás asi ani jeden. Je to tím, že tento světově proslulý malíř pochází ze Sudet?

Vaše doporučení od lisabonského dvora jsou jedinečná, Mistře, řekl císař, avšak zůstal stát. Ferdinand se lehce uklonil. Byl zvědav na muže, který se stal v pěti letech vládcem a císařem tak obrovské země. V devíti letech ho parlament prohlásil za plnoletého a rok poté byl korunován císařem. Jeho celé jméno bylo Pedro de Alcântara João Carlos Leopoldo Salvador Bibiano Francisco Xavier de Paula Leocádio Miguel Gabriel Rafael Gonzaga de Bragança e Habsburgo, ale všichni používali titul Pedro II. Ferdinand byl opravdu překvapen. Před ním stál sedmnáctiletý mladík, na němž nepoznal stopy rozpaků. Zaimponoval mu hned. Ferdinand byl bystrý pozorovatel a v minulosti maloval císaře, krále, jejich děti, jejich ženy, byl na lecos zvyklý. Před ním však stál muž, který navzdory svému věku věděl zcela přesně, co chce. Také ho tak později zpodobnil.

Naše země má hodně hospodářských potíží, musíme dát lidu především vzdělání a svobodu, ale můžeme si dovolit využít i vašich schopností, pokračoval císař a dal hostu pokyn k usednutí. Sám si sedl do křesla naproti.

Mám ještě po otci letní sídlo v Petrópolis, to je krásné městečko asi čtyři hodiny jízdy odtud na sever. Tam byste mohl malovat. Nejen mě, ale i mé příbuzné a také naše přední muže a ženy. Postupně je všechny poznáte. Nevadilo by vám, kdybychom vás do Petrópolisu přestěhovali? Zůstanete u nás nějakou delší dobu, že ano? Císaři nešlo odolat. Ferdinand rozpačitě souhlasil. Měl jiné plány a navíc netušil, že ta „delší doba„ se protáhne na celých pět let. Císař se zvedl. Audience byla u konce. Vy jste, Mistře, pokud vím z Rakouska?, zeptal se ještě na závěr císař. Nikoli, Vaše výsosti. Ve Vídni jsem studoval, také v Římě a v Paříži, ale doma jsem na Moravě, v českém království. Můj tatínek je v mém rodném městě, ve Dvorcích, poštovním úředníkem. A kdybyste dovolil, Vaše císařská výsosti, do Petrópolisu zajedu rád. Avšak pronajal jsem si zde v Rio de Janeiro ateliér na Rua do Conde číslo 10. A ten bych rád využíval.

Ferdinand Stanislaus Krumholz, syn dvoreckého poštmistra Engelberta Krumholze, si mohl tak trochu poručit. Předchozí čtyři roky strávil jako dvorní malíř u královského dvora v Lisabonu. Byť Brazílie nebyla v tu dobu již čtvrt století portugalskou kolonií, dopisy z Lisabonu mu v Brazílii otevíraly všechny dveře. Měl výjimečný talent malíře portrétisty. Uměl i jiné – v tu dobu viselo několik jeho obrazů v pařížském Louvru. V dopisech rovněž stálo, že je chráněncem vévody Louise Charlese Philippe Raphaela d'Orléans, von Nemours, což bylo doporučení nad jiné. Jak se vlastně stalo, že syn dvoreckého poštmistra již v šestadvaceti letech vystavuje v pařížském Salonu, udivuje svým uměním návštěvníky Louvru a maluje v podstatě každého, kdo ve světě evropské šlechty něco znamená? Jak se to stalo, přesně nevíme. Ale víme, že o vynikajícím dvoreckém malíři Ferdinandu S. Krumholzovi ví většina brazilských středoškoláků, zatím co u nás o něm zřejmě neví nic ani jeden středoškolák.

Ferdinand Stanislaus Krumholz spatřil světlo světa 7. května 1810 v rodině královského poštmistra Engelberta Krumholze ve Dvorcích v domě č. 10 na dvoreckém náměstí. Kmotrem při křtu mu byl strýc Stanislaus Michael Krumholz, tehdy již známý a oblíbený malíř v Čechách i na Moravě. Jeho maminka Rosalie byla rozená Weissová. Již jako malý chlapec udivoval své okolí láskou ke kreslení. Uvádí se příhoda z jeho dětství, kdy udivil domácí lidi svými kresbami, jimiž vyzdobil podlahu salónu rodičů. Na přání otce odešel studovat olomoucké gymnázium, to však nedokončil a vstoupil do učení ke svému strýci. Na gymnáziu byl mimo jiné znám i vtipnými karikaturami gymnaziálních profesorů. Škoda, že se nezachovaly. Jeho strýc rozeznal nevšední synovcův talent a spolu s rodinou ho podporoval při studiu na vídeňské akademii. Tu studoval v letech 1825 – 1829. Posléze působil jako učitel kreslení u hraběte Černína v Terstu. V letech 1832 - 1833 studoval na malířských akademiích v Benátkách, Římě a Neapoli. Z té doby zůstalo dochováno několik kreseb, které autor označil svým podpisem. Ve školách se již nemohl nic nového naučit. Potřeboval dotek s uměním života. Po návratu z Itálie do Dvorců se zde dlouho nezdržel. Srdce nesmírně talentovaného umělce táhlo do Mekky všech umělců, do Paříže. A hle, zde velmi rychle dobyl umělecký svět. Byl znám, vážen a měl úspěch se svými portréty. Zde vznikl rovněž jeho nejslavnější obraz Kominík nad střechami Paříže. Olej na plátně ve zlaceném rámu ozdobeném akantem má rozměry 120x151 a na jeho reprodukci na další straně si můžeme přečíst: Krumholz Anno 1836. Šestadvacetiletý umělec získal za tento obraz, vystavený v témže roce v pařížském Salonu, zlatou medaili.

Posléze (můžeme to říct bez povinné nadsázky) začal Ferdinand S. Krumholz dobývat svět. Cestoval po Evropě, pobýval v Rakousku, v Indii, Portugalsku a Španělsku, kde maloval především vysokou šlechtu a příslušníky panských rodů. Zprávy o jeho uměleckém nadání se skutečně rozletěly do celého světa. V roce 1848 odjel do Brazílie. Brzy zde byl jmenován dvorním malířem a členem Královské akademie. V roce 1853 se vrátil do Evropy, stále cestoval a maloval. V Londýně, v Paříži, ve Vídni, ale později také v Alexandrii, v Kalkatě a v Bombaji. Neklidný duch ho přivedl na cesty po Švýcarsku a Itálii, také několikrát navštívil rodné Dvorce. S poslední jeho návštěvou ve Dvorcích je spojena také zajímavá epizoda.

Ještě před jeho odjezdem do Brazílie se Krumholz zapojil do pomoci rodnému městečku zcela zničenému požárem v roce 1834. Příklad toho, jak město vstávalo doslova z popela, je zajímavý. Bezprostředně po onom zmíněném požáru dvorečtí začínají stavět kostel, faru a školu. První finanční prostředky poskytl obci Johann Josef kníže z Liechtensteinu, který vlastnil tehdejší karlovecké panství. Bylo však nutno obnovit celé město. Přesto již tři roky po požáru, v roce 1837, byly zavěšeny do provizorní věže budoucího kostela nové zvony. Na Štědrý večer 1837 bylo zvoněno slavnostní Te Deum. V Andělské Hoře pro dvorecké byl pořízen soubor obrazů nové Křížové cesty pro kostel. Scházely se osobní dary občanů z celé oblasti. Ferdinand S. Krumholz namaloval v Paříži pro hlavní oltář obraz Matky Boží. Stavitel Harwig postavil již v roce 1840 nové varhany a nakonec 30. května 1858 mohl světící biskup olomoucký, svobodný pán von Thysebart, vysvětit nový kostel. Ten se mohl pochlubit i krásným obrazem Madony. Obraz vznikl v roce 1847, při poslední Krumholzově návštěvě Dvorců. Je namalován na francouzském plátně a nese umělcův podpis. Modelem pro portrét Madony byla malíři jeho půvabná sestřenice Anna Herzmanská, žijící v té době ve Fulneku. Jedna z lidových pověstí praví, že nechá-li někdo svoji podobu zvěčnit jako portrét osoby svaté, do roka prý zemře. V případě Krumholzovy sestřenice se tak stalo, skutečně do roka po namalování portrétu zemřela. Pochopitelně, nikoli z důvodů portrétování. Obraz Madona věnoval umělec kostelu a ten zapomenut naštěstí přežil pozdější události válečné i poválečné a teprve v devadesátých letech minulého století byl „znovuobjeven“, restaurován a dnes je chloubou dvoreckého kostela.

Mnoho Krumholzových obrazů se nachází v soukromých sbírkách po celém světě. Ve své době byl sice malířem módním, proto byl zván k četným šlechtickým dvorům, avšak jeho umění nese všechny znaky vysoké umělecké hodnoty. Krumholz byl nejen vynikajícím portrétistou, ale také výborným kopistou a krajinářem. Jeho obrazy jsou provedeny s technickou dokonalostí a s bravurním elegantním přednesem. Proto již za svého života byl vyhledávaným a světově proslulým. Obdržel řadu vyznamenání, mezi nimi i řád Kristova kříže, který jej povyšoval do šlechtického stavu. Když byl Ferdinand S. Krumholz unaven cestováním po světě, zakotvil nakonec ve švýcarském Bernu, kde se také oženil. Jeho štěstí však netrvalo dlouho. Mladá manželka krátce po porodu prvorozeného syna zemřela a vnitřně zlomený umělec ji následoval 11. ledna 1878. Po jeho smrti byla v Bernu vydražena sbírka jeho obrazů, uměleckých předmětů, orientálních zbraní, keramiky a koberců, která čítala více než 900 položek. Byl tedy i velmi citlivým sběratelem. V naší vlasti je zachováno několik jeho obrazů a kreseb. Jsou to především kresby a obrazy z akademie, dále již zmíněný Kominík nad střechami Paříže. Obrazy knížete Felixe Lichnovského a maršála von Selluna visí v pařížském Louvru, obraz knížete Lothara Metternicha a Mariuse Grandjeona v muzeu v Tolounu. Ve vídeňském Belvederu je také několik obrazů z Krumholzova brazilského období. Dávná touha zřídit tomuto světově proslulému malíř alespoň malý památník v jeho rodišti se splnila teprve před několika lety. Za podpory a pochopení vedení obce byla v přízemí farní budovy ve Dvorcích otevřena drobná historická expozice, v níž má tento dvorecký malíř své čestné místo. Na svého životopisce, případně kurátora, však Ferdinand Stanislau Krumholz, syn dvoreckého poštmistra, ještě čeká. A zorganizovat výstavu Krumholzových obrazů v České republice, to by byl kulturní čin vpravdě světového významu. Ale jak, když o tomto malíři, s jehož dílem bychom se mohli právem chlubit, nikdo pomalu nic neví?

Tvrzení o tom, že některé Krumholzovy obrazy zná každý brazilský středoškolák, má svoji jednoduchou logiku. Brazilské městečko Petrópolis bylo v době Krumholzova pobytu císařským letním sídlem, kam také malíře císař Pedro II. pozval. Dnes je zde umístěno Imperiální muzeum. Je velice zajímavým svědectvím z dějin Brazílie. Když tato země získala v roce 1822 nezávislost, stala se monarchií. Pedro I., syn portugalského krále Jana VI., boj za nezávislost podpořil a stal se prvním brazilským císařem. Jeho syn Pedro II. vládl jako císař 49 let a za tuto dobu zajistil zemi značný ekonomický pokrok a podnikl úspěšné kroniky v jiných oblastech – bojoval za zrušení otrokářství a na konci jeho vlády bylo jen v Riu de Janeiro 118 škol. Nicméně monarchie byla v roce 1889 svržena a Brazílie vytvořila federativní republiku po vzoru USA. Císař Pedro II. s rodinou odešel do evropského exilu. Zemřel 5. prosince 1891 v Paříži a v roce 1920 byly jeho ostatky převezeny do Brazílie a umístěny v kapli městečka Petrópolis. Ve zdejším Imperiálním muzeu jsou umístěny rovněž císařské korunovační klenoty včetně zlaté koruny Petra II. A je zde také většina obrazů, které F. S. Krumholz namaloval, včetně portrétu Pedra II. Další jeho obrazy jsou v brazilském Národním muzeu. A o tomto zajímavém období brazilských dějin se středoškoláci určitě učí, zrovna tak jako u nás se učí o korunovačních klenotech uložených na Pražském hradě. Byl by div, kdyby se brazilští studenti neučili, že jejich druhého a posledního císaře portrétoval F. S. Krumholz. Navíc oni si to mohou najít i na internetu.

Ani malíř Krumholz si jistě nemyslel, že jeho dílo upadne v zapomenutí. Dlužno přiznat, že na mnohé významné osobnosti se zapomnělo tak trochu záměrně. Nějak se nám politicky a místem narození nehodili...