„S britskou armádou jsem prošel Palestinu, Tobruk, Velkou Británii a Dunkerkque. V Palestině jsem absolvoval důstojnickou školu a v Anglii na Cambridge kurz angličtiny, který mě opravňoval učit tento jazyk. Do Evropy jsem se dostal za invaze ve druhém sledu v roce 1944.“ To jsou slova novináře a nakladatele Bedřicha Utitze, kterými začal náš rozhovor před deseti lety , kdy slavil 90. narozeniny.

Bedřich Utitz

Když v roce 1945 opustil armádu, dostal kvůli znalosti cizích jazyků práci v ČTK a stal se z něj novinář. V květnu 1948 ho poslali jako dopisovatele do Berlína, ale po Únoru byl odvolán. Po krátké pauze, kdy pracoval jako knihovník v chirurgickém ústavu v Krči, se v roce 1954 na přímluvu zahraničněpolitického komentátora Vladimíra Tilla dostal do rozhlasu, kde prošel řadou funkcí až po šéfredaktora ústřední redakce zahraničního vysílání. Ale ani tam nevydržel dlouho: v roce 1963, kdy proběhla v kultuře velká čistka, muselo z rádia odejít šest vedoucích novinářů a mezi nimi i pan Utitz. 

Nezbavili se ho ale úplně, poslali ho na výměnu na Kubu, kde spolupracoval s Che Geuvarou. V roce 1965 se situace v rádiu i v nakladfatelstvích uklidnila a on se tam vrátil jako šéf německé sekce. Řekl mi: „To byla zajímavá práce: bylo nám jasné, že nemůžeme přesvědčovat západní Němce o výhodách komunismu, ale otevřela se možnost vysvětlovat jaké reformy chystáme v Československu, a to jsme dělali až do srpna 1968. Toto naše snažení vedlo také k tomu, že když nás pustili po okupaci zpět do budovy rozhlasu, dali mně hned roční dovolenou a řekli, ať do pár hodin zmizím v Německu. „

Československo Bedřich Utitz opustil 28. září 1968, usadil se v Kolíně nad Rýnem, kde se živil jako novinář. Spolu s Adolfem Müllerem založili vydavatelství Index. Do vínku jim dali manželé Metternichovi 25 000 marek a s nimi za podpory Pavla Tigrida začali v roce 1971 vydávat knihy českých autorů, kteří nesměli doma publikovat. První kniha byla od novináře Jiřího Hochmana Jelení brod, ale vydávali i knihy od Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta, Bohumila Hrabala a mnoha dalších autorů. Mně tam vydali mimo jiné České rozhovory ve světě. Celkem uvedli na trh za necelých dvacet let 200 titulů. „Jeden z nejdojemnějších okamžiků mého života byl, když přivezli do Prahy v roce 1990 zbytek nákladů našich knih a já viděl, jak lidé na Vinohradské na ně stojí frontu.“ Vzpomínal později Bedřich Utitz, který tehdy spolupracoval s Lidovými novinami. Na začátku nového století se definitivně vrátil do Prahy, kde žily jeho děti z prvního manželství, devět vnoučat a pět pravnoučat. Jediné, s čím se tu pan Utitz nikdy nesmířil, byl stav politické kultury. Říkal: „Tady celou dobu šlo většině lidí jen o to nějak přežít, a to pokud možno nepoctivě.“ Věděl, že toho se budeme dlouho zbavovat.

Bedřich Utitz se narodil před sto lety 20. listopadu a zemřel 19. února 2017 v Praze ve věku 96 let.