Dne 27. května 2016 v deset hodin se přátelé a známí rozloučili ve Strašnickém krematoriu s kreslířem Adolfem Bornem. Od šedesáti vypadal stále stejně, jako kdyby vystoupil ze svých kreseb a litografií. Zemřel v necelých šestaosmdesáti letech, ale přesnější by asi bylo říci, že se jen vrátil do svých děl, takže na metafoře o jeho nesmrtelnosti přece jenom něco je.

Poznal jsem ho v redakci Mladého světa, kam pravidelně docházel za Miroslavem Haďákem alias Liďákem, který tam vybíral kresby na zadní stranu obálky. Kdykoliv se tam objevil, redakce se stáhla k výtvarníkům, protože tam bylo vždycky v tu ránu veselo. Po vysoké škole se začal v padesátých letech minulého století živit kreslenými obrázky ze života družstevníků a publikoval v satirickém časopise Dikobraz. Do Mladého světa ho přivedl právě Haďák a kolem nich se vytvořila v roce 1959 nezapomenutelná skupina Polylegran, která ovlivnila zásadním způsobem kreslený humor šedesátých let. Na jejich výstavy, které se konaly několikrát v Galerii Československého spisovatele, se stály fronty. Kvůli jedné kresbě Miroslava Haďáka, na které byl zobrazen v pavéze Josef Švejk s půllitrem v roce a pod tím nápis To chce klid, padla dokonce na autora žaloba.

Život, pokud to šlo, bral Adolf Born jako zábavu. Byl členem spolku Grafothalia, který založil malíř a rovněž veselý kumpán Kamil Lhoták. A když někdo z jejich party slavil narozeniny nebo měl vernisáž, hráli mu divadlo. Adolf Born rád vzpomínal na roli Škrholy, protože byl tenkrát oblečený jako Jásir Arafat: v kostkovaném šátku. Texty žádné neexistovaly, vždy se improvizovalo. K nejpopulárnějším kusům tenkrát patřil balet Mamutínoje ózero, v kterém vystupoval společně s výtvarníky Oldřichem Kulhánkem, Jiřím Šalamounem a dalšími. Jen díky této legraci, jak často dodával, se dala vládnoucí totalita v letech 1948 až 1989 přežít.

Narodil se sice v Českých Velenicích, kde se hovořilo česky i německy, v rodině železničáře. Ale měl štěstí, v pěti letech jeho otce přeložili do Prahy, kde již jako adolescent zapadl do veselé party bohémů, i když tvrdil, že jižní Čechy v něm zůstaly: „Dodnes vidím dědky v černém, v kloboucích, jak v neděli čekají na nádraží na vlak. Ta romantika zůstává i v mých kresbách.“

Brzy přišel Adolf Born i díky této partě na to, že ilustrace stejně jako text musí žít svým životem, a proto se stal velmi rychle zapamatovatelným kreslířem. Ve 44 letech byl na světové výstavě v Montrealu jmenován výtvarníkem roku. Známý je a dlouho ještě bude hlavně jako ilustrátor 250 knih jako například Kytice, Válka s Mloky, Pohádky bratří Grimmů, Pipi Dlouhá punčocha, spolupracoval i s kresleným filmem, pro který ztvárnil známé postavičky Mach a Šebestová či večerníček Žofka a spol. Je nositelem mnoha českých i zahraničních cen, které nemá ani cenu vyjmenovávat, protože nejvíc si cenil toho, že se dokázal celý život bavit: pochopil – cituji - že život je groteska.

(Psáno pro ČRo Plus)