14.4.2021 | Svátek má Vincenc


OSOBNOST: Německý spisovatel August Scholtis

5.2.2021

Dne 4. února 1920 vstoupil na území jižního Ratibořska 3. moravský pluk v Opavě. Naplnil se tak článek 83 Versailleské smlouvy z roku 1919, která nabyla účinnosti 10. ledna 1920. Traduje se, že hranici s pomocí pravítka na mapě stanovil předseda rozhraničovací komise francouzský generál Henri Le Rond. Do Českého Slezska se tak po 178 letech vrátilo z kdysi Pruskem uloupeného Horního Slezska malé území známé dnes jako Hlučínsko.

O hranici mezi Polskem a Německem se v Horním Slezsku vedly v letech 1919 – 1921 boje známé jako tři hornoslezská povstání. Do konfliktu vojensky zasahovala Británie, Francie a Itálie a území bylo nakonec rozděleno za účasti Společnosti národů, přičemž Polsku připadla většina průmyslových oblastí Horního Slezska. Jsou to historické události vzdálené od současnosti 100 let. Nikoho se osobně nedotýkají, avšak tehdy citelně poznamenaly tisíce lidských osudů.

Mezi Československem a Německem byla v souvislosti s připojením Hlučínska k Československu ujednána možnost opce obyvatel příhraničních území tohoto regionu. Mohli si vybrat, ve kterém státě chtějí žít. Opce započala v roce 1920 a byla tehdy hlavním tématem, o němž se v dotčené oblasti hovořilo. Termín jejího ukončení se musel několikrát prodlužovat a skončil 10. ledna 1922. K nám se z Německa vrátilo mnoho „pruských“ Čechů, ale více obyvatel Hlučínska optovalo pro Německo. Bylo jich 4604, což představovalo 13 % veškerého obyvatelstva. Lidé váhali, bylo těžké se rozhodnout. Ani národnost nemusela být rozhodující. Mnozí z těch, kteří optovali pro Německo, se tak rozhodli kvůli zaměstnání. Po posledním hornoslezském povstání se ale mnohé změnilo. V Německu rostla nezaměstnanost a inflace nabrala obrovských rozměrů. Optanti byli vyzýváni, aby urychleně opustili Československo. Jelikož v Německu neměli práci, žádali o obnovení československého občanství. Vyhověno bylo málokomu. Zoufalí lidé bez možnosti existence se uchylovali ke kriminalitě, docházelo k sebevraždám. Většina detailních osudů těch, kteří optovali pro Německo, je neznámá. Jsou však výjimky, jako byl kupříkladu August Scholtis, německý spisovatel, novinář a překladatel.

August Scholtis

August Scholtis

August Scholtis se narodil 7. srpna 1901 v Bolaticích v rodině Šoltysů. Jeho otec Bedřich Šoltys byl orientován pročesky. Matka Valeska Šoltysová, rozená Dudová, zemřela 28. listopadu 1921. Když se otec v následujícím roce oženil, požádal ho syn August o dědický podíl po matce. Otec mu místo podílu poslal urážlivý dopis. Urážku projednával soud v Hlučíně, otec se musel synovi v novinách omluvit a uhradit soudní výlohy. Následovaly další urážky a soudní spory. August Scholtis krátce před ukončením termínu, jak sám později říkal „na poslední chvíli“, optoval pro Německo a na jaře roku 1922 jako jediný z rodiny Šoltysů odešel do Německa.

August Scholtis žádné vyšší vzdělání neměl. Jen obecnou školu v Bolaticích. Uvažoval, že se vyučí zedníkem, ale nakonec do žádného učení nešel. Vzdělával se sám. Jako písaře ho na zámku v Chuchelné zaměstnal Karel Max Lichnovský, někdejší rakouský velvyslanec v Německu. Díky této známosti získal Scholtis úřednické zaměstnání na Lichnovského panství v Německu v obci Kreuzenort hned za československou státní hranicí (dnes obec Krzyżanowice v Polsku).

Na svém novém působišti se Scholtis setkal s praktikami fémových soudů organizovaných podle středověkých praktik. Fémové soudy spočívaly na tajném výkonu spravedlnosti. Vědomosti o fémě jsou směsicí romantické mytologie v německých románech z konce 18. století. Kdo se na předvolání fémového soudu nedostaví, je vinen. Kdo byl soudem odsouzen, je na místě popraven. Obvinění na útěku jsou stíháni fémovými úkladnými vrahy. Scholtis se údajně v Horním Slezsku se stopami brutálního řádění německých fémových soudů setkal a přestal považovat věc Německa v otázce hranic za spravedlivou. Rozhodl se proto odejít co nejdál od svého rodiště.

August Scholtis přispíval drobnými věcmi do německých novin. Jeho novela Nachruf (Posmrtná vzpomínka)získala ocenění rozhlasu ve Vratislavi (tehdy Breslau). I když se ve své literární činnosti vracel zpátky do rodných Bolatic, odmítal se tam podívat. Krátce pobýval v Praze, kde se setkal s Karlem Čapkem. Od roku 1930 trvale žil v Berlíně. Německo byla země plná literátů nebo těch, kteří měli literární ambice. V takovém prostředí bylo těžké se prosadit. Teprve v roce 1932 uspěl Scholtis s románem Ostwind (Východní vítr), jehož děj je situován na Ostravsko. Tento román později zaujal a ovlivnil německého spisovatele Güntera Grasse. Následovaly čtyři romány, všechny s tématikou domova ve „staré vlasti“.

Před rokem 1933 získal Scholtis v Německu literární cenu. V dalších letech odmítl vstoupit do Říšské literární komory, čímž si vysloužil problémy a zákaz publikování. V druhé světové válce sloužil čtyři roky v armádě, koncem války se v Durynsku dostal do amerického zajetí a byl v zajateckých táborech v Porýní. Po propuštění jel do Výmaru a odtud putoval do Berlína. Svůj byt našel zničený, neměl co na sebe a oblékal se do přebarveného vojenského oblečení. Opět psal do novin. Dne 6. dubna 1946 požádal československou vojenskou misi v Berlíně o povolení k cestě do Československa. Povolení ale nedostal.

Snažil se získat z Bolatic svůj archiv, rukopisy, některé osobní věci a zejména knihovnu čítající 2000 knih. Tyto věci nikdy zpět nezískal. Bolatický kronikář v kronice psal o jejich „rozkradení“, avšak svůj podíl nezmínil. Později řekl, že si je vzal k sobě „do úschovy“. Zoufalý Scholtis, jemuž nikdo z Bolatic neodpovídal, se obrátil dopisem na Petra Bezruče. Bezruč v Bolaticích intervenoval a za úřední asistence byly Scholtisovy rukopisy, knihy a další věci deponovány ve Slezském muzeu v Opavě. Víc se udělat nedalo. Ne vše se podařilo zachránit. Bezruč Scholtise o všem informoval a ten mu za pomoc děkoval. Vylíčil mu svoji situaci, psal, že je rád, že jeho vlast je česká, a nabádal následující generaci, aby konečně věděla, ke kterému národu patří. On patří k prokletým na této půdě. Rád by s Bezručem někdy hovořil osobně, jsou ostatně krajané…

V roce 1959 se Scholtisovi splnilo přání podívat se ještě jednou v životě do svého rodiště. Od konce války mu vyšlo několik románů a v roce 1959 měla vyjít autobiografie Ein Herr aus Bolatitz (Pán z Bolatic). Po složitých jednáních povolila Scholtisovi československá vojenská mise v Západním Berlíně vycestovat do Československa. Vízum bylo uděleno na 14 dní. Návrat do Bolatic po 37 letech v prosinci 1959 byl triumfální. Scholtis by všude vítán, navštívil své staré známé, ale i nové lidi, mezi nimi i básníka Františka Směju. Ve Slezském muzeu v Opavě mu nabídli, že po vyřízení nutných formalit mu do Německa pošlou všechny jeho věci, které v muzeu mají. K tomu ale nedošlo a dnes je Scholtisova pozůstalost uložena v Opavě v Památníku Petra Bezruče. Své dojmy z cesty Scholtis vylíčil v článku ve Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Posledním Scholtisovým publikovaným dílem byl cestopis – zážitky z cesty do Polska v roce 1961. Věnoval se také překladům. Do němčiny přeložil například povídky Ivana Olbrachta a v roce 1964 Havlovu hru Zahradní slavnost. August Scholtis zemřel náhle ve svém berlínském bytě 26. dubna 1969. Bylo mu 67 let. Jeho autobiografie Pán z Bolatic vyšla v českém překladu až v roce 2008. Když ji Scholtis hned po své návštěvě Československa poslal do Bolatic, byla přijata s určitými rozpaky. Pozitivně byl hodnocen její protiprušácký a protifašistický duch. Někteří autorovi vytýkali, že je jedním z těch „dvoukořenných“ či „bezkořenných“. Autor to nijak neskrýval. Po těch všech životních peripetiích stěží mohl psát jinak. Žil v Německu, ale stále se svým psaním vracel do ztraceného domova. Vykořenění spojené se ztrátou domova bylo spojeno s jeho dobou. Nebyl sám, i jiní sdíleli podobný osud. Mnozí se tak v jeho díle poznali a to se je jich mohlo dotknout.

Čestný hrob Augusta Scholtise

Čestný hrob Augusta Scholtise na hřbitově Heerstrasse v Berlíně (Wikimedia Commons)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.