Totalitní komunistické systémy za sebou nenechaly pouze miliony mrtvých. Takzvaný třídní přístup přinesl s sebou i přepisování dějin, což hrubě snížilo vzdělanost mnoha generací našeho národa. Někdy oni falešní vykladači dějin nemuseli vše přepisovat, stačilo vymazat z historie (a z učebnic) stovky osobností, od politiků až po významné umělce. Stačilo pouze to, že patřili dobou svého života do jiné časové a dějinné epochy. Nebo měli tu "smůlu", že jejich jazykem mateřským nebyla čeština. Dlužno dodat, že některým, kteří se nám hodili, jsme to odpustili.

Pravdou je, že nástupem demokratických svobod se napravilo mnohé. Mnohé jinak pozitivní informace o významných osobnostech již nejsou tabu. Ale nedělejme si iluze, že si poválečné generace budou hromadně doplňovat vzdělání v tomto smyslu.

Bohužel jsme, nikoli jen světu, ale především sami sobě, dlouho zamlčovali životy a díla mnoha výrazných osobností evropského či světového formátu, kteří spatřili světlo světa v Čechách, na Moravě či ve Slezsku. Kteří nejprve tady byli doma a učili se zde slabikovat první slova i malou násobilku.

A tak jsme například v jisté době "vymazali ze světa" vynikajícího světoznámého architekta Leopolda Bauera (1872-1938), jehož tatínek provozoval v Krnově hostinec v domě U Bílého koníčka. Stejný osud stihl opavského rodáka malíře a designéra Josefa Maria Olbricha (1867 – 1908) nebo jejich kamaráda, světově neméně ceněného architekta Josefa F. M. Hoffmanna (1870 – 1956). Několik generací Hoffmannových předků odpočívá na hřbitově v Brtnici, Josefův tatínek byl v tomto městě dokonce 36 let starostou. Dům, v němž několik staletí bydlili jeho předkové, jsme mu po roce 1945 znárodnili a usídlila se v něm místní organizace KSČ. Budova chátrala a vnitřní vybavení se ztrácelo. Naštěstí soudruzi všechny místnosti vybílili, takže se po roce 1989 mohla obnovit původní nádherná malba. Josef Hoffmann postavil mimo jiné ve dvacátých letech minulého století nádhernou vilu bruntálskému podnikateli Sigmundu Berlovi. Pochopitelně, že byla po válce také zničena a její vnitřní stěny natřeny emailem, jelikož složila jako zdravotní středisko.

A kousíček od Bruntálu je obec Široká Niva. Její součástí jsou také dvě místní části. Pocheň a Skrbovice. Když se Skrbovice ještě jmenovaly Schreiberseifen, byla to samostatná obec, mající v roce 1884 asi 350 obyvatel. Bruntál si letos připomíná 800 let od nabytí městských práv, ale kdybyste se zde někoho zeptali na Schreiberseifen, možná, že by si někdo vzpomněl. Ale kdybyste se zeptali, kdo to byl Rudolf Koppitz, to už by vám neřekl vůbec nikdo. A přitom po Evropě putují výstavy jeho nádherných fotografií, před pár lety vydala Vídeň katalog o jeho celoživotním díle, neboť je opravdu na co se dívat. A zírat. Ve Vídni by vám řekli, kdo to je. V Bruntále nikoli, jenže oni to nevědí (nebo nechtějí vědět?) ani v Praze.

Motion Study

Vlastní akt

Světově proslulý fotograf Rudolf Koppitz se narodil 3. ledna 1884 v dnešních Skrbovicích. Je s podivem, jak mohl malý chlapec z tak zapadlé vísky podlehnout kouzlu fotografování, o čemž se v době jeho narození toho všeobecně moc nevědělo. Pocházel z chudých poměrů, ale díky podpoře několika evangelických rodin se mohl vyučit fotografem. A to je ten důvod, proč by ho měli především v Bruntále znát, protože Rudolf nastoupil v roce 1897 do učení k místnímu velice známému bruntálském fotografovi Robertu Rotterovi, který mu dal dobré základy a v roce 1901 také výuční list. Ostatní již zařídil Bůh a zákazníci. Koppitz se stal vyhledávaným fotografem, který měl snad talent od Boha. Pracoval v ateliérech v Opavě a v Brně, takže jeho umělecké cítění bylo formováno vlastně převážně ve Slezsku, neboť Bruntál byl již také Slezsko.

Koppitz ale cítil, že má na víc. Nechal výnosného řemesla a dal se v necelých třiceti letech znovu do studia. Tentokrát ve vídeňském grafickém uměleckém institutu (Graphische Lehr und Versuchsanstalt) po jehož absolvování zde začal pracovat v roce 1913 jako asistent a po skončení první války jako učitel.

Až do své smrti, tedy do 8. července 1936, fotografoval a šokoval svět. Jeho nádherné krajiny udivovaly svou prostotou, jeho ženské i mužské akty (často i skupinové) přitahovaly svou vroucí cudností. Fotografoval přírodu, kostely, rybářské lodě, letadla, vojáky v době války, baletky, tanečníky. Cokoli zvěčnil svým fotoaparátem, bylo skvělé, protože uměl využívat světlo, počasí, emoce, měl smysl pro harmonii a pro zajímavé kompozice. Inspirací mu byla nejen příroda, ale i hudba, divadlo a pochopitelně lidé. A také secese. A konstruktivismus. Svou tvorbou mu byl blízký František Drtikol. Vystavovali spolu v Americe.

Jeho snímek "Bewegungsstudie" (Motion Study) z roku 1925 způsobil v první polovině minulého století umělecký úžas a obdiv, nikoli pouze v Rakousku. A je obdivován dodnes.

Již v roce 1929 zaznamenala jeho existenci Encyclopedia Britannica, zatímco v žádném českém uměleckém slovníku nebo encyklopedii není jeho jméno dodnes. Od roku 1926 vystavoval pravidelně ve Spojených státech. Spolu s dalšími evropskými a světovými fotografy patřil k předním vystavovatelům v Carnegie Museum of Art v Pittsburghu. Jeho snímky plnily stránky prestižních amerických uměleckých časopisů.

Sekáči

Těžké břemeno

Na snímcích u toho článku je nejprve proslulá "Bewegungsstzudie", dále autorův vlastní akt. Třetí snímek Rudolf Koppitz nazval " Těžké břemeno". A ještě, chce se volat. Tak se alespoň na jeho čtvrtém a málo známém snímku podívejte na sekáče – tedy muže s kosami. Nejsou úžasní? Na kluka ze Schreiberseifen?

A ještě k tomu těžkému břemenu. Koppitz zdaleka netušil, že tím těžkým břemenem bude nám, kteří jsme přišli do jeho rodné krajiny po něm, především ideologická zaslepenost, nacionalismus, nevzdělanost a xenofobie. Jednou se snad o Rudolfu Koppitzovi dozví i děti v Bruntále, možná, až bude toto město slavit 900. let od nabytí městských práv. A také se o něm možná dozvědí i jinde. Ve Slezsku, na Moravě nebo i v Čechách.