OSOBNOST: Nakonec sdílel osudy milovaných hradů…
Koncem července roku 1815 to měly sudičky z Plzeňska poměrně složité. Mimo jiné se potřebovaly dostat na samotu ležící na mýtině u levého břehu potoka Bělidlo, nedaleko Jarova, kdysi nesoucí název Rájov. Na uvedené mýtině se dodnes nachází roubená hájovna Třebokov č. p. 32 postavená v roce 1760 místními cisterciáky z Plasů. V té době byla zřejmě někde poblíž středověká vesnice stejného jména.
Hájovna Třebokov dnes…
A tak první ze sudiček nad kolébkou několikadenního chlapce usoudila, že tajemství onoho místa musí ovlivnit celkové zaměření jeho života. Odhalovat a popisovat tajemna.
Jenže druhé dvě sudičky byly tak trochu uondány prodíráním se lesními porosty, což se projevilo na jejich sudbě. Budeš se prodírat chudobou, nemocemi a velký výbuch změní Tvůj osud, usoudila druhá. A nemoc nakonec ukončí tvá přílišná spěchání, dodala třetí sudička.
Chlapec v kolébce, narozený 19. července 1815, byl jediným synem adjunkta Jana Hebera. Pokřtěn byl jako Franz a při biřmování dostal ještě další křestní jméno Alexander. Maminka Alžběta pocházela rovněž z lesnické rodiny, její otec Friedrich Fischer byl nadlesním v sedlickém panství. Řečí rodičů a tím pádem i jeho řečí mateřskou byla němčina.
A skutečně – uplynulo pouhých 34 let od oné sudby, aby mohl být učiněn tento záznam v Ottově Slovníku naučném, sedmnáctý díl, 1901, heslo Náchod:
... Kostel hřbitovní, got., sv. Jana Křt. ve St. Městě s četnými pomníky, mezi nimi i děkana pod obojí Jiří Pyrenea Žateckého z r. 1606. Zde odpočívá též archeolog František Al. Heber (+29. července 1849).
Prodírat chudobou se začal František Heber již jako osmiletý. Předtím poznával tajemná okolí hájovny. Avšak nečekaně zemřel otec Jan Heber a osiřelá rodina (byly zde ještě dvě sestry) se odstěhovala do Mýta u Zbiroha k příbuzným maminky Alžběty. V Mýtě vychodil František obecní školu, kterou místní postavili již koncem sedmnáctého století díky velkorysosti císaře Leopolda I., který obci odpustil nájemné ze cla. Mimo jiné se zde naučil poměrně dobře česky.
Jinak krásná okolní krajina (Zbiroh 8 km, Rokycany 12 km) byla plná dávných pověstí. V souvislosti s kamennými ohradami nad Františkovem, kterým se říkalo „Starý Zbiroh“, se vyprávěla pověst o hradě, který zde kdysi stával. To vše působilo na chlapcovu představivost v souladu se záměrem první sudičky „odhalovat a popisovat tajemna“.
Rodinu i nadále provázela nouze. Pro nedostatek prostředků nemohl nadaný chlapec dokončit středoškolská studia v Plzni. A tak se jednoho dne roku 1836 František domluvil s jedním z místních formanů, kteří vozili z Mýta seno do Prahy, že ho vezmou s sebou. Ve Zbirohu měla totiž jeden ze svých obchodů pražská obchodnice Františka Seifertová, na kterou měl mladý jedenadvacetiletý muž kontakt a doporučení. V Praze se vlastně vyučil kupcem v Seifertové hokynářství na Koňském trhu, stačil se zamilovat do Karoliny, dcery ovdovělé majitelky obchodu, když mu předtím bylo svěřeno vedení prodejny v domě č. p. 127 ve Zbirohu. Takže se František vrátil tam, odkud do Prahy vyjel, a navíc se v roce 1839 oženil s dcerou své zaměstnavatelky. 1. září 1840 se jim narodil syn Josef Karel František.
A jen tak mezi námi, během svého pražského pobytu v letech 1836-1837 vystupoval v pražském českém divadle pod pseudonymem Rebe. Z čehož plyne, že musel umět dobře česky.
František Alexander Heber
Již tehdy se projevovala sudba druhé sudičky. Mladý muž často churavěl (časté zápaly plic) a když v roce 1841 mu v levé ruce při oslavách Božího těla vybuchla po domácku vyrobená trhavina v hmoždíři, skončil s obchodováním, jako by tušil, že mu již nezbývá mnoho času k uskutečnění jeho dětských snů. Přenechal zbirožský obchod manželce a odstěhoval se do Prahy. Bydlel na Novém Městě v druhém patře domu U černého medvěda č. 688 ve Školské ulici.
Odtud směřovaly v následujících osmi letech jeho výhradně pěší cesty do míst, kde ještě stály někdy již nepatrné ruiny českých hradů. Některé znal ještě z cest, které absolvoval jako student i jako kupec, jiné měl ve svém seznamu obsahujícím celkem osm set (!) tehdy ještě známých, byť zanikajících hradů a tvrzí v Čechách a na Moravě. K lepšímu poznání navštívených míst studoval i příslušné archiválie. Naučil se proto dokonaleji česky a velice slušně latinsky. Ve chvílích, kdy neputoval po hradech, hodně četl a studoval historickou literaturu a dokumenty v pražské univerzitní knihovně. Využíval ikonografii a zemské desky i mapy stabilního katastru.
Hebera byl neobyčejně pilný, důsledný a velice vytrvalý. Tím dokonale nahradil absenci klasického odborného vzdělání. Navíc měl ducha, měl sen a hlavně – projevoval nesmírnou lásku ke krajině a k její historii. Je úplně jedno, že psal a myslel německy. Jedinečnosti české krajiny a historie to vůbec neublížilo, což později naprosto nepochopili mnozí jeho čeští i němečtí následovníci.
Na svět se dostávaly první texty a kresby, které zveřejňoval v časopise Erinnerungen (viz titulní strana). Mimochodem – první text zveřejnil Hebera v tomto časopise již v roce 1837. Popsal v něm historii hradu Ostrý (Šarfenštejn). V té době vydával tento beletristický časopis v Praze Karel Vilém Medau (1791-1866), znamenitý to tiskař, knihkupec a nakladatel polsko-německého původu. Svého času také na doporučení Františka Palackého angažoval do Pražských novin, které se snažil oživit, Karla Havlíčka Borovského. A tak se v informacích o Karlu Vilému Medau, tomto průkopníkovi litografie a dřevorytu v českých zemích, mimo jiné píše:
K Medauovým výrazným nakladatelským a tiskařským činům patří topograficky zaměřené publikace Františka Alexandra Hebera, totiž sedmidílné Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser (Praha 1844-1849) a jejich jednosvazkový protějšek Mährens Burgen und ihre Sagen (Praha 1848).
První svazek mohl Hebera vydat v roce 1843 s podmínkou, že nebude požadovat honorář. Jenže výsledek předčil očekávání – první vydání bylo ihned rozebráno a Medau musel vydat dotisk (celkem dva tisíce výtisků prvního svazku) a nakladatel rád ve vydávání pokračoval.
František Alexander Hebera měl zvláštní způsob prezentace své práce. Nejdříve našel báseň vztahující se k místu. Posléze velice obšírně a citlivě popsal okolí hradu či tvrze. Uvedl i historii majitelů (stavitelů) a případné pověsti i historické prameny. Vše většinou doplnil kresbami, které se později staly předlohami pro doprovodné rytiny, což jejich autor pečlivě připravoval v zimních měsících, kdy neputoval. Někdy přidal i mapy a erbovní tabule.
A tak Heber jako první v české historii systematicky popsal a zdokumentoval celkem 586 českých a moravských hradů a tvrzí. A vytvořil 386 grafických listů, které se staly podkladem pro nádherné a dodnes ceněné rytiny. Mnohé hrady a tvrze již dávno neexistují. Samostatně vydal zajímavé práce o hradech Hrubá Skála a Bezděz. O své práci svého času napsal:
„Zpustlé staré hrady, tito svědkové dávnověku a všeničících změn, jimiž nejen německá říše, ale i naše milovaná otčina byla poseta, mizí stále více před našima očima – tyto nejkrásnější z mocných památníků českého rytířství a gotického vkusu leží pohřbeny v sutinách. Není žádné jejich vyobrazení a nemůžeme si o mnohých učinit představu. Všepožírající zub času zničil poslední stopy jejich existence a noví badatelé nebudou moci najít ani stopu po jejich bytí…“
František Alexander Hebera je právem označován za autora, který se svým dílem stal zakladatelem české kastelologie (věda zkoumající středověké hrady, tvrze, pevnosti, hradiště či komendy), byť někteří autoři kladou na první místa v pořadí Augusta Sedláčka (1843-1926) a posléze další a mladší – Bernaua, Hejnu, Rožmberského, Menclovou, Durdíka a jiné.
Přitom vynikající kastelolog profesor August Sedláček některé hrady popsané Františkem Heberem již nenašel. A navíc převzal způsob Heberovy práce – za názvem panského sídla uváděl dějiny i další okolnosti výstavby těchto hradů či tvrzí, které popisoval.
Nakonec to v podstatě dopadlo tak, že Heberovo dílo bylo dlouho nedoceněno. I také proto, že psal německy. Pro německé nacionalisty byl málo „vlastenecký“. Pro české „vlastence“ byl především Němec. Až v době nedávné, díky členům Klubu Augusta Sedláčka i aktivitám muzeí na Plzeňsku, se mu dostává značného uznání. Datem roku 2002 se datuje započetí vydávání pětidílného Heberova díla v pražském nakladatelství a vydavatelství Argo v překladu Ireny Bukačové.
V červnu 1849 se Heber ubytoval v Bauerově hostinci v městě Náchodě, které bylo jedním z cílů jeho cest, neboť měl v úmyslu popsat zdejší zámek. Ten začal kreslit, avšak přihlásila se znovu plicní tuberkolóza. Zastavilo ho až chrlení krve, musel ulehnout a 29. července 1849, deset dní po svých 34. narozeninách, odešel na věčnost.
Dva dny poté ho pochoval místní vlastenecký děkan P. Josef Regner do hrobu náchodských kněží. Posléze podporoval i Heberovu vdovu.
Ani po smrti neměl tento úžasný muž pokoj. Jeho manželka se později provdala za malíře a fotografa Josefa Malocha. Místo Heberova odpočinku bylo označeno deskou, když autorem jejího textu byl sám František Palacký. Desku však někdo počátkem minulého století zcizil. Inu, tak svět odplácí. Nová deska, autora Ing. arch. Břetislava Štorma, byla instalována v roce 1958. Pro úplnost třeba dodat, že již v roce 1871 uspořádali v Náchodě sbírku na postavení Heberova pomníku, který byl nakonec vytvořen dle návrhu Tomáše Seidana (1830-1890), profesora modelování na Pražské technice. Podle historických zpráv nebyl však pomník zcela zaplacen, takže k jeho osazení nakonec nedošlo. Třeba je někde v nějakém koutě. Leč práce Františka Alexandera Hebera v koutě rozhodně neleží. V září 1999 byl v Náchodě uspořádán seminář s názvem František Alexander Heber a zkoumání hradů českého státu. Došlo nakonec na první sudičku.
A takhle krásně František kreslil…
