Každý rok 6. července vzpomíná se u nás výročí upálení Mistra Jana Husa; v Anglii si v ten den zase připomínají jejich národního hrdinu, také oběť justiční vraždy, tentokrát z rukou moci světské; na rozdíl od Husa, jehož církev vyňala z klatby docela nedávno, tento muž byl naopak roku 1935 svatořečen; popel českého kazatele pohltil Rýn, tato sťatá hlava strašila o 120 let později na londýnském mostě ještě měsíc po popravě, než ji dcera hrdiny vykoupila. Mistr Jan byl zahuben církví, této osobnosti se téhož dostalo od anglického krále, jemuž sloužila. A oba šli za svojí věcí až do konce…

Sir Thomas More (1478-1535) vyrůstal v rodině soudce a dostalo se mu výborného vzdělání. Stal se vyhledávaným právníkem a ještě mu ani nebylo třicet, když čerstvý ženáč usedl v parlamentu. Po šesti letech ale ovdověl. Než mu bylo čtyřicet, podruhé se oženil a jako schopný profesionál získal přízeň krále Jindřicha VIII. Tudora. Ten jej povýšil a otituloval, More mu zase pomohl sepsat sebeoslavný spisek, jenž králi vytvořil gloriolu obránce víry. Po padesátce se však osud k úspěšnému státnímu úředníkovi otáčí zády: krutý a bezohledný, v životě šestkrát ženatý monarcha Jindřich se s církví rozkmotřil kvůli tomu, že odmítala anulaci jeho momentálního, již nežádoucího manželství (nedalo mu syna); odstranil tedy kardinála - a povolal na jeho místo svého oblíbence. Ten však zklamal; Thomas More nečekaně lukrativní nabídku odmítl, neboť věc se neslučovala s jeho svědomím. Král tedy prohlásil hlavou nové, Římu odrodilé anglikánské církve sám sebe; duchovenstvo mu bylo donuceno složit potupný slib věrnosti a More, aby se cirkusu nemusel zúčastnit, obětoval raději funkci kancléře. Odcházeli tehdy i jiní, avšak noví ambiciózní z řad poslušných duchovních je plynule nahrazovali. Rozčarovaného stárnoucího muže zrazuje i zdraví, bude ale ještě hůř: Jindřich teď zase pro změnu potřebuje uzákonit legitimitu svých budoucích potomků s čerstvou, druhou ženou - i tady však dostal zase "jen" dceru; našla se tedy záminka, proč královna přišla o hlavu. Tou platil nakonec po dlouhém věznění i nebohý, despotovi druhdy loajální More, když opět odmítl zúčastnit se okázalého představení na podporu inkriminovaného "Zákona o následnictví". Jindřich VIII. se na třetí pokus syna dočkal …

Svoji slavnou Utopii napsal More ještě v dobách, kdy se mu dařilo: "Když nedávno měl nejnepřemožitelnější anglický král Jindřich, toho jména Osmý (…), nemálo důležitá sporná jednání s nejjasnějším vládcem kastilským Karlem, vyslal mě k jejich smírnému projednání jako vyslance do Flander"; tam se More přes přítele Petra seznámil s "jakýmsi cizincem, věku chýlícího se k stáří, opálené tváře, dlouhých vousů, s pláštěm nedbale splývajícím z ramene, kterého jsem podle vzezření i ústrojí pokládal za lodníka"; muž, jemuž More dal jméno přeložitelné jako "baron Prášil", se ukázal být zkušeným cestovatelem a sofistou a la Platón; v první části je jím svět vylíčen, jaký je: "Vedle této ubohé chudoby a nuzoty je tu ještě obtížná záliba v přepychu.(…) Dále tu jsou krčmy, brlohy, nevěstinec na nevěstinci, vinárny, pivnice, konečně tolik neušlechtilých her, v kostky na desce i v trychtýři, v karty, míčem, koulí, diskem. Cožpak to všechno rychle nevyhání peníze a neposílá zasvěcené pěstitele rovnou někam loupit?" Je tu zrovna i naznačena příčina: "Ale věru, milý More, abych po pravdě řekl, k čemu se má mysl kloní: mně se zdá, že všude tam, kde trvá soukromé vlastnictví a kde všichni všechno měří penězi, stěží může kdy nastat, aby byl stát zřízení spravedlivé a prospěšné."

Cestovatel však strávil několik let na ostrově, kde byl takového společenského modelu přímým svědkem: ostrov byl vytvořen uměle grandiózním kopáčským dílem pod vedením vládce Utopa (jakýsi Nowhere man - člověk Nikdo), "k němuž nejenom donutil domorodce, nýbrž, aby nepokládali práci za pohanu, přidal nadto také všechny své vojáky." A zavedl pořádek: rovnostářská společnost v Utopii jako by evokovala léta padesátá jaksi na druhou: "Jest jedno zaměstnání, bez rozdílu společné všem, mužům i ženám: rolnictví, jehož nikdo není zproštěn." I člověk z města musí jezdit na brigádnické, dlouhodobé pobyty na vesnici: "Z každé rodiny se ročně stěhuje zpět do města dvacet členů, totiž těch, kteří dovršili na venkově dvouletí. Na jejich místo je z města povoláván stejný počet nových lidí, aby byli zaučováni od těch, kteří tam již strávili rok." Zemědělství využívá poznatků vědy a techniky: "Kuřat chovají nesmírné množství, a to podivuhodným umělým způsobem. Nenechávají totiž slepice sedět na vejcích, nýbrž veliký počet vajec uměle zahřívají rovnoměrnou teplotou, probouzejí v nich život a vychovávají kuřátka." Pracovní doba je dokonce kratší než dnes: od devíti do dvanácti, po dlouhé polední pauze zase tři hodinky odpoledne. Plynulost výroby a rovnoměrnost distribuce zajišťují i za takových podmínek dostatek pro všechny…

Zato však strašná uniformita: "Jinak mají šaty na celém ostrově jediný tvar, věčně týž po celá staletí, vzhledný na pohled a vhodný jak pro tělesný pohyb, tak k ochraně před mrazem i vedrem." Ani bydlení není vlastním hnízdem, domy si obyvatelé vždy po deseti letech vyměňují losováním. Jejich hry jsou vymyšleny jako souboje ctností a nepravostí, připustí ještě lechtivé zkoušení počtu pravděpodobnosti skrze neškodná čísla; jinak je volný čas většinou vyplňován vzděláváním, obdivem přírody nebo dobrovolnou, radostnou prací přesčas - občan čas prožívá zcela svobodně, je jenom bráněno tomu, "aby ho zneužíval ve zhýralosti nebo otupělosti". Altruismus je Utopijským vlastní: "Sám si odepřít něco, abys to přidal jiným, to je teprve vlastní úkol lidskosti." Věří v boha. Stejně jako ve starém Řecku, však ani tady jim láska k člověku nijak nepřipadá být v rozporu s otroctvím; tento úděl nesou v Utopii zločinci, jimž je tak zároveň i trestem. Jen jim je třeba vyhrazena práce řeznická, k níž by se žádný ušlechtilý občan nesnížil. Pohlavní styk před sňatkem je zapovězen; na druhé straně se prý zase ale Utopijští velmi podivovali nad nerozumem ostatních národů, kde v souladu s křesťanskou tradicí spatří se navzájem novomanželé v rouchách Adamových a Eviných až o svatební noci, kdy už je pozdě … Tento protimluv řeší ostrované svébytným způsobem: "Ženu totiž, ať je to panna či vdova, musí některá vážná a počestná paní ženichovi předvést nahou, a obráceně zase nahého ženicha ukáže některý řádný muž nevěstě." Nevěru si nikdo nedovolí, rozvody jsou výjimkou a musí je schválit senát.

Utopie Thomase Mora se dočkala místa v knihovně klasiků; následovaly zástupy apologetů a konečným výhonkem této větve je sám cíl komunistické filosofie: beztřídní, rovnostářská společnost, kde všechno patří všem (a nic tak nikomu), kde převychovaný jedinec z vlastní vůle sám není ničím a kolektiv je mu vším. Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás! Ze všech těchto novodobých snílků byl More prvním, ale sám společně s nimi reprodukoval jen slavnou iluzi Platóna, co se stále v dějinách reinkarnuje opakovaně, jako v oné Zappově vizi.

Vypravěč se k Platónovi přímo odvolává: "Věru bystře předvídal tento velmi rozvážný muž, že je jen jedna jediná ona cesta k veřejnému blahu, totiž vyhlášení majetkové rovnosti." More si však zachovává svůj odstup; když s baronem Prášilem začínal diskutovat, vyjádřil opodstatněné pochybnosti: "Ale mně se zase naopak zdá, pravil jsem já, že nikdy nelze příhodně žít tam, kde je vše společné. Kterak by totiž mohla postačit zásoba hmotných statků, jestliže se každý odtahuje od práce, když ho nijak nepobízí vyhlídka na vlastní zisk, a naopak spoléhání na cizí přičinlivost ho dělá lenivým?" V závěru střízlivě dodává: "Rád přiznávám, že je ve státě Utopijských mnoho věcí, které bych si po pravdě pro naše obce spíše přál nežli doufal v jejich uskutečnění."

Více než Platónovy Ústavu a Zákony evokuje mi utopická kniha Thomase Mora spíš jeho nedokončený Kritias, věnovaný bájné Atlantidě; napotřetí se v závěru života pokusil Platón ještě jednou zformulovat svůj veliký sen, tentokrát na příkladě "reálném" - jeho spekulace o umístění ostrova jsou dodnes inspirací k vědeckým výpravám a potravou pro bulvár, skládaný i vázaný. Dnes se Platónovým představám, jakož i příštích utopistů, s těmi dějinně nejúspěšnějšími Marxem a Leninem na konci, nejvíc asi blíží Severní Korea; i rozjásané tváře žen a dětí na stadiónech jistě by ho potěšily, nepochybně by se mu líbila silná armáda a obdivoval by výchovu ke zdatnosti; kdyby mohl nahlédnout i do jejich duše, jíž věnoval takovou péči, byl by nejspíš udiven a rozčarován…