28.3.2024 | Svátek má Soňa


OSOBNOST: Muž, jenž dal Uriah Heep tvář

4.11.2021

Právě před rokem zemřel ve věku pětasedmdesáti let Ken Hensley

Ken Hensley

Snad leckdo nebude souhlasit - byl Ken Hensley (24.8.1945 - 4.11.2020) hlavní tváří Uriah Heep, mystické skupiny, co se pojmenovala po záporné postavě z Dickensova Davida Copperfielda? Byť i to byl právě on, kdo složil její stěžejní hit, dvouakordovou táborákovou odrhovačku Lady In Black? Vždyť kde pak zůstal kytarista Mick Box, co ji (coby poslední zakládající člen v současné sestavě) musí hrát na koncertech dodnes? A co zpěvák David Byron, který se díky veliké lásce k alkoholu nedožil ani čtyřicítky? Neřkuli pak, když v (dnes už padesátileté) historii skupiny působil Hensley „jen“ prvních deset let?

Právě ale ta první dekáda je pro většinu milovníků Uriah Heep určující – shodnou se na tom, že odchodem klávesáka, a tehdy již stěžejního skladatele skupiny, její zlaté období skončilo. A asi dvě třetiny materiálu z té doby pocházelo právě z jeho pera. Vždycky mi Uriáši připadali jako jakási hodnější, pozitivnější obdoba Deep Purple a hlavní podíl na tom měl (nejen dle mého soudu) právě Hensley. Nebylo tomu tak ale v Uriah Heep od začátku…

Ken Hensley před Uriah Heep

Před tím začátkem se ale v čase musíme vrátit ještě dál, neboť Uriáši nebyli první skupinou, s níž Hensley nahrával – už od roku 1965 byl členem The Gods, díky těžkým klávesám zvaných „britští Vanilla Fudge“, líhně to více budoucích velkých hudebních jmen – vydali dvě progresivní, avšak komerčně méně úspěšná alba, a tak se roku 1970 skupina přetransformovala do formace Toe Fat. Ta vydala také jen dvě desky, ale Ken Hensley se podílel jen na té první, a sice netypicky coby kytarista – dodnes ji mám rád a vůbec mi nevadí, že se na ní ukázalo, proč už se raději později zaměřil hlavně na klávesy.

Právě kvůli klávesám ho tehdy oslovil manažer skupiny Spice, aby se k nim připojil – a tak vznikla legenda zvaná Uriah Heep, „Beach Boys heavy metalu“, dlouholetá vydatná studnice dobrých hudebních nápadů a pozitivní nálady.

Ken Hensley s Uriah Heep

Na první albu Very ‚Eavy ...Very ‚Umble(1970) stál ještě autorsky v pozadí a nejvýraznější stopa tu tak po něm zůstala jen v těžkých klávesách úvodní, dnes již klasické písně Gypsy, která naznačila, co bude jakousi poznávací značkou skupiny, základním schématem, podle něhož vzniknou jejich nejlepší skladby: tvrdé kytarové riffy podložené dunivými varhanami. Na následující Salisbury(1971) se již Hensley přihlásil o slovo několika písněmi, z nichž nejlepší určitě byla subtilní balada The Park s jazzrockovým prostředkem, byť ne nakonec nejznámější – tou se stala právě ona již zmíněná Lady in Black. Byl i spoluautorem nosné, šestnáctiminutové Salisbury přes skoro celou druhou stranu alba, což měl být asi grandiózní opus (zde podpořený i mohutnými dechy), ale na takový musela si skupina ještě počkat…

Přišel s další deskou, Look at Yourself(1971), a jmenoval se July Morning. Geniálně jednoduchou skladbu, jež je dodnes považována za jakousi Stairway to Heaven či Child in Time skupiny Uriah Heep, složil společně se zpěvákem Davidem Byronem, a dodnes patří k jeho nejšťastnějším počinům:

Byl to největší hit desky, ale ta se skvěla i jinými dobrými nápady (jednoduchá a subtilní What Should Be Done či progresivní Tears In My Eyes) a co víc, Hensley se tu podílel na každé ze sedmi písní, tři napsal sám, a definitivně se tak stal vůdčí skladatelskou osobností Uriah Heep.

Tím začalo skupině zlaté období – o rok později následovala Demons And Wizards. S novou rytmikou ubylo na tvrdosti a plně se vyjevila ona neuchopitelná, fantaskní éteričnost, pro skupinu tak příznačná. Zároveň se tu ustálila tzv. „klasická sestava“. Album graduje dvěma kousky z pera frontmana samotného, Paradise a The Spell – zvláště ta druhá, velkolepě vystavěná suita, v pomalých pasážích teskně chytá za srdce, mezi těmi rychlými s pianem až hospodským. Z hardrocku prozářil na desce místy art rock, od Deep Purple se tu Uriáši přiblížili spíš k Yes. Pro mnohé nejlepší album skupiny – pro jiné první ze tří nejlepších, po sobě jdoucích.

„Je to nejlepší kompilace mých písní,“ řekl Hensley o The Magician´s Birthday, co vyšla ještě téhož roku 1972. Album začíná klenutou Sunrise s tím nejtypičtějším, vskutku magickým soundem, který kapela v té době měla. Ten pak slyšíme i v tajemné Echoes In The Dark, ale jednoznačným vrcholem je jazzrocková, až psychedelická závěrečná suita, která dala albu název:

Skupina byla na vrcholu. Jak se na něm udržet? Celkem logicky tak, že následující Sweet Freedom (1973) zní trochu popově: rozklenutost melodií je tu ale nejširší, lze-li to tak říci: toto jsou asi Uriáši nejpompéznější, tak jak ta pompéznost spočívá ve skladbách většinou pomalejších, majestátných. Velice líbivé album, tak prostě a jednoduše jako jeho hlavní, stejnojmenný titul Sweet Freedom.

„Very good songs,“ tak Hensley charakterizoval následující Wonderworld(1974). No, jistě dobré jsou, ale už měla skupina i lepší. Je to taková všehochuť, místy líbivá (zejména ve vícehlasech), někde ale (zejména v rychlejších skladbách) až nudná. Zdá se mi, že se tu začalo projevovat to, co už dříve zničilo i Beatles: vzájemná rivalita hlavních osobností (zde ústřední trojice Hensley – Box – Byron) a propad všech do tenat drog a alkoholu. Přesto tu stejně jako za starých časů přináší mrazení v zádech zejména titulní Wonderwold, asi nejpodařenější je na této desce kolektivně složené blues I Won´t Mind.

Určitě lepší, kreativnější a barvitější byla následující Return To Fantasy (1975) – opravdu jako by cítili, že ve světě fantazie, který stvořili dříve, jsou nejsilnější. Už úvodní stejnojmenný titul se hned od začátku rozklene nad posluchačem osudovými klávesami a pak už to jede, občas až jazzrockově. Opravdu ten nejlepší návrat do uriášovských fantaskních světů, postavený na suverénní instrumentaci a propracovaných aranžmá. A bylo to bohužel – jak se pak ukázalo – poslední vzepjetí skupiny k uměleckým vrcholům…

Následující albumHigh And Mighty (1976) bylo poslední, na kterém zpíval David Byron. Za jeho vyhazovem stál právě Hensley: „Buď já, nebo on!“ S permanentně ožralým zpěvákem nebylo asi lehké vydržet, ale dnes je zřejmé, že na jeho charisma už nikdo z následovníků navázat nedokázal (nejvíc se mu přiblížil ten poslední, Bernie Shaw, co už to teď ve skupině táhne třicet let). Album samotné je nevýrazné (a první píseň navíc zpívá tehdejší baskytarista skupiny, hvězdný John Wetton), tatam zůstala někdejší magičnost zvuku, jako by ani nebylo od Uriah Heep. Nejlepší skladbou je na něm plakavě kytarová balada Weep in Silence, inspirovaná zjevně While My Guitar Gently Weeps od Beatles.

V diskografii skupiny následovalo období nového zpěváka Johna Lawtona (zemřel letos v červnu), naopak vzoru ukázněnosti, zaznamenané do drážek alb Firefly (1977), Innocent Victim (1977) a Fallen Angel (1978). Asi ještě lepší zpěvák než Byron, jeho „černý“ hlas byl ovlivněný i blues, ale už to byla trochu jiná muzika: z tehdejších diskoték si dodnes pamatuji taneční Falling in Love a zejména Free Me. Skupina – jako i mnoho jiných – změnila trochu tvář, jak to doba vyžadovala. Přesto i v této sestavě vznikla jedna krásná balada, co zněla stejně jako Uriah Heep za starých časů:

Pak Lawton skupinu ze zdravotních důvodů opustil. Mikrofonu se po něm ujal John Sloman a nazpíval jediné album, Conquest (1980). Snad proto, že bylo třinácté v pořadí, je příšerné jak co do repertoáru, tak do zpěvu – tento hlas se prostě ke skupině vůbec nehodil. Jediným kouskem k poslouchání tak zůstala hitovka Feelings, rovněž tehdy hodně hraná na diskotékách. Po zaslouženém neúspěchu alba se ze skupiny poroučel jak zpěvák, tak i sám totálně již otrávený Ken Hensley.

Boxovi se pak skupina zcela rozklížila a když ji znovu dal dohromady s úplně jinými lidmi, její zvuk se razantně změnil směrem k metalu – to už je ale jiná písnička. Ken Hensley stál teď na vlastních nohou…

Ken Hensley po Uriah Heep

Dlužno dodat, že dvě sólová alba vydal už dříve během svého angažmá ve skupině; byla o něčem jiném, jako nejvhodnější se mi vkrádá slovo „subtilnější“. Od Uriah Heep pak osvobozen, rozhodl se nejprve vytvořit v Anglii skupinu Shotgun, která však neměla dlouhého trvání, a tak přesídlil do USA a založil tam svůj Ken Hensley Band, se kterým koncertoval a nahrál třetí album. V roce 1982 se připojil k floridské kapele Blackfoot, hrající jižanský rock, a s ní nahrál dvě alba.

1985 zemřel jeho někdejší druh z Uriah Heep, chlastem zcela již zdevastovaný David Byron. Kena Hensleye to ponouklo k částečnému odchodu do důchodu, který trávil v St. Louis v Missouri, kde si zřídil i nahrávací studio. Volně přitom spolupracoval se skupinami W.A.S.P., Cinderella a jinými.

Až v polovině devadesátých let začal znovu hudebně ožívat. Roku 1994 vydal album svých raritních nahrávek. 1999 se rozhodl založit novou skupinu nazvanou Visible Faith, se kterou nahrál vysoce ceněné album Glimpse of Glory. Kdo by však čekal ten starý dobrý zvuk z let sedmdesátých, byl by zklamán – je slyšet, že Amerika ho ovlivnila jak svým jižanským rockem, tak i country hudbou a gospelovými zpěvy. A také že zvážněl; přesto ho schopnost psát klenuté melodie zcela ještě naštěstí neopustila:

Bylo nicméně jasné, že pětapadesátník Hensley je již hudebně za zenitem. Snad i proto začal se více ohlížet do minulosti. V roce 2000 se znovu spojil s Johnem Lawtonem (ano, to byl ten druhý zpěvák Uriah Heep, ten co nechlastal), a vyjeli spolu na koncertní turné. Je zřejmé, že v repertoáru měli hlavně písně Uriah Heep. Co víc, o rok později se konal jednorázový koncert mateřské skupiny ve (v rámci možností) „staré sestavě“.

V roce 2002 se opět vzchopil k vlastní tvorbě, tentokrát pod hlavičkou kapely Free Spirit. Zároveň v té době přesídlil do Španělska. 2007 byla uvedena jeho rocková opera Blood and Highway o vzestupu a pádu rockové hvězdy, kde se o vokály dělil s Glennem Hughesem. Zdá se, že tento druhý dech mu dal na Ameriku i s její hudbou zapomenout a bylo to jen k lepšímu.

Následovala ještě další alba, koncerty i společné projekty s různými lidmi. Celkově vydal za své sólové kariéry asi deset desek. S manželkou žil ve vesnici Agost poblíž španělského Alicante až do své smrti, která ho po krátké nemoci zastihla právě před rokem, 4. listopadu 2020.

Stín Uriah Heep nikdy nepřekročil a ani to nebylo možné – na to je ta legenda příliš gigantická. Jedno je však jisté: hlavní zásluhu měl na té velikosti právě Ken Hensley…

.